Když chodím kolem krámku se sušenými bylinkami, hned se mi vybaví, že jsme jako školáci také sušívali. No, brávali jsme to jako nutné zlo a ulejvárnu.

Naše škola měla pozemek plný velkých záhonů, to už se asi dneska nevidí. Byla to základka, které koncem třicátých let leckde postavili nemlich navlas stejné. Viděla jsem stejné školy i v jiných městech, tak to vím.

Nekonečné lány

Teď už na ty léta vzpomínám s nostalgií, takovou tou milou, ale vím, že jako děti jsme práci na pozemcích docela nesnášely. Lány heřmánku bylo nutné sklidit, takže místo pracovní výuky, takový předmět tehdy existoval, jsme chodili sklízet heřmánek.

Pak tu byly ještě nekonečné řady levandule a také koncem školního roku rozkvétal slez. Pořád bylo co sklízet. Někdy zapraskal amplion ve třídě a ředitel ohlašoval, která třída si má vyzvednout hřebeny a jít česat bylinky.

Jen pro vybrané

Všechna sklizeň se sušívala na půdě školy. Tajemné místo, kam chodívali vybraní žáci. Naše matikářka třeba na začátku hodiny vždycky na začátku hodiny nervózně přešlapovala po stupínku, který po každém kroku zavrzal, hned jsme věděli, co přijde.

„Kdo se hlásí na půdu?“ zeptala se nakonec. Zvedly se všechny ruce, protože nás čekala písemka. „Ale má vás být jenom pět,“ kroutila dotčeně hlavou, že snad její předmět nemilujeme. Šprti se třásli, aby je nevybrala, ale také se hlásili.

I fyzikářka si do té vybrané společnost obvykle vybrala mě s Majkou, se kterou jsem seděla v lavici. Patřily jsme mezi vybrané a byly na to pyšné.

Nebyla to slast

Pak jsme opatrně převracely květy heřmánku, aby dobře proschly a záviděly těm, kteří zůstali ve třídě. To bylo paradoxní. Mohly jsme se ulejt z písemky a zase tak moc jsme z toho nebyly odvázané. Ta intenzivní vůně sušených květů nás omamovala.

Měly jsme toho plné nosy ještě celý den. Ale, když si na to dneska vzpomenu, měly jsme zajímavé dětství a rozhodně neměly čas na nudu. I na to, jak jsme ječely, když v květech slezu byli čmeláci, teď vzpomínám vlastně ráda. To byly časy, tenkrát.

Stáňa (64), Praha