Z hlubin času se mohou nečekaně vynořit lidé, kteří žili už strašně dávno!

Celý život bydlím na vesnici. Nejprve s rodiči v domku a později v jiném, vlastním domě, který jsme si postavili s manželem. Můj domov je na kraji vesnice, poblíž lesa. Vždycky mi to vyhovovalo a nikdy jsem se nebála té mírné odlehlosti. Až loni na podzim se mi tu stalo něco zvláštního.

Nebylo mu vidět do tváře

Byla jsem zrovna na nemocenské s lehčí angínou, poslední den. Od rána pršelo, obloha byla šedá a i v poledne to spíš vypadalo, jako by měl už padnout soumrak.

Zkoušela jsem si zlepšit náladu horkým čajem a nějakou hudbou, když v tom se ozval zvonek od domovní branky. Vyhlédla jsem z okna. V dešti tam stála nějaká podivná postava v pláštěnce. Tedy vlastně nejprve jsem si myslela, že je to pláštěnka;

když jsem se podívala pozorněji, viděla jsem, že je to spíš kápě. Vždycky jsem měla pro strach uděláno, ale teď se mě zmocnily obavy. Zvonek se ozval znovu. Ještě chvíli jsem váhala, pak jsem přes sebe přetáhla teplou bundu a vyšla ven.

Jak jsem se k neznámému člověku u branky přibližovala, měla jsem čím dál víc tísnivější pocit. Do tváře mu pod kápí skoro nebylo vidět. Nezvykle dutým hlasem se mě zeptal na cestu k hradu.

Jako zhypnotizovaná jsem mu ukázala směrem k lesu, kde asi po pěti kilometrech skutečně ležela zřícenina někdejšího hradu.

Našla jsem podobný příběh!

Muž v kápi poděkoval a pomalu se vzdaloval pryč. Opíral se přitom o dlouhou sukovitou hůl. Zmatená a se strachem jsem za ním hleděla, když v tom se stalo něco neobvyklého. Postava náhle zmizela. Tam, kde předtím kráčel, už nic nebylo.

Nikdo mi později nechtěl tu příhodu věřit. Já jsem ale na internetu objevila příběh ženy, které se stalo něco podobného. A podle ní se jednalo o zbloudilého poutníka z jiné doby, možná nějakou prokletou duši ze středověku.

Ať už to bylo ale cokoliv, dodnes mívám z toho tajemného zjevení nepříjemné sny!

Radka S. (46), Vysočina