V některých životních krocích nám osud brání, jak se zdá, za každou cenu.

Spálí-li se člověk jednou v manželství, do toho dalšího se hned nehrne. To byl i můj případ. O tom, že jsem si nevybrala dobře, jsem se přesvědčila brzy po svatbě, jenže už jsem byla v jiném stavu.

Neplánovaně jsem pak otěhotněla znovu a pouze skutečnost, že jsem měla dvě děti a nechtěla s nimi zůstat sama, mě udržovala ve vztahu s lenochem a násilníkem, který vždy dával přednost svým kamarádům.

Navrhl to po sedmi letech

Když děti vyrostly, udělala jsem konečně rázný krok a rozvedla se – přesto, že se mi to manžel snažil co nejvíc znepříjemnit.

Překvapivě brzy jsem si našla jiného partnera a tentokrát jsem, poučena dlouholetými smutnými zkušenostmi, zvolila skutečně toho pravého. Martin byl stejně starý jako já a také rozvedený. U něho byl důvod jiný: manželka odešla za jejich dlouholetým kamarádem.

Rychle jsme si na sebe s Martinem zvykli. Ve všem jsme si bezvadně rozuměli a hádky nám oběma byly protivné. O svatbě ale nikdy nepadlo ani slovo, vyhovovalo nám to tak, jak to bylo.

Byli jsme spolu už sedmý rok, když mě Martin překvapil návrhem, abychom se přece jenom vzali. Se souhlasem jsem dlouho neváhala. Měla už jsem dávno jistotu, že s Martinem chci zůstat už napořád. Začali jsme tedy plánovat, kdy a kde bychom si řekli své „ano“.

Neměli jsme v úmyslu nic velkého, ale současně ani jen formální obřad se dvěma svědky. Pár známých a přátel jsme tam mít chtěli.

Vždy přišly nevhodné okolnosti

Stanovili jsme si termín v dostatečném předstihu a pomalu se na ten „velký“ den připravovali. Týden před svatbou mě ale zastihla krutá zpráva. Můj synovec Aleš, syn mé sestry, se zabil v autě. Bylo mu pouhých pětadvacet let;

talentovaný, hodný kluk, který měl všechno před sebou. Hodně mě to sebralo. Martin měl pro můj žal samozřejmě pochopení. Za těchto okolností nepadalo v úvahu, abychom se následující týden brali. Na svatbě by vládl smutek.

Termín jsme proto zrušili, nový jsme zatím nestanovili. Alešův pohřeb se konal dva dny předtím, než jsme si měli s Martinem říct své „ano“.

O odložené svatbě jsme znovu začali uvažovat až po dvou měsících, kdy se mezi příbuzenstvem utišil zármutek nad odchodem tak mladého člověka. Osud nám ale ani tentokrát nepřál. Opět jsme měli přesný termín a opět do toho zasáhla lidská tragédie.

Martinova bývalá žena mému příteli zavolala se zdrcující informací: dozvěděla se, že má rakovinu. A ačkoliv kromě vzpomínek a minulosti Martina s jeho exmanželkou už nic nespojovalo, rozhodně mu nepřipadalo vhodné, aby se po této zprávě hrnul do svatební síně.

Plně jsem ho chápala. Martin se několikrát se svojí bývalou ženou sešel. Prognóza nebyla dobrá, ale muž, kvůli kterému ho opustila, při ní pevně stál.

Na štěstí není papír třeba

Znovu jsme tedy svatbu zrušili a opět nějaký čas trvalo, než jsme se odhodlali najít další termín. Martin prohodil i něco v tom smyslu, že snad náš plán přivolává nějaké špatné věci. Řekl to v nadsázce, ale byla to bohužel pravda.

Za půl roku jsme si obřad naplánovali do třetice. A opět to nedopadlo – pár dnů před svatbou skončil v nemocnici náš společný kamarád, který nám měl jít za svědka. Infarkt naštěstí přežil bez následků, ale pro mě a Martina to bylo už jasné znamení.

My dva se prostě vzít nemáme, je nám souzeno žít spolu „jen tak“. Rozhodli jsme se proto, že zůstaneme, jak se říká, „na psí knížku“. Znovu už jsme pokoušet osud nemínili.

Tenhle stav trvá dodnes a musím říct, že jsem šťastná i bez svatebních zážitků a bez změny příjmení.

Věra T. (52), Brno