S Lubošem nám bylo tehdy sedmnáct let a byli jsme do sebe zamilovaní až po uši. Svatbu jsme v plánu neměli, chtěli jsme si ještě užívat, ale jak už to tak bývá, život se našimi plány neřídí.

Nedávno jsem tento příběh vyprávěla své pravnučce Elišce, kterou zajímalo, jak a kde jsme se s jejím pradědečkem seznámili. Došlo k tomu už před více než padesáti lety, přesto to mám stále v paměti.

Stěhování na venkov

Mně bylo tehdy šestnáct let, když jsme se s rodiči přestěhovali z Ostravy do jedné menší vesnice na jihu Moravy. Sice se mi z města moc nechtělo, ale neměla jsem na výběr. Tatínek přišel o práci a novou dostal právě až sto padesát kilometrů od našeho domova.

Bylo nemyslitelné, aby každý den dojížděl a jelikož maminka byla švadlena, které tenkrát byly žádané všude, tak rodiče rozhodli, že se přestěhujeme.

Štvalo mě, že opustím školu a všechny své kamarádky, ale naštěstí jsem odmalička poměrně společenská a upovídaná, a tak mi nedělalo velké problémy, abych se seznámila s novými spolužáky a zapadla do kolektivu.

Provedl mě po škole

Paní učitelka mě posadila vedle jednoho chlapce v prostřední řadě v poslední lavici, který jako jediný seděl sám. „Ahoj, jsem Tereza,“ představila jsem se a usmála se na něj. Sundal ze židle svůj batoh a úsměv mi oplatil. „Já jsem Luboš,“ řekl.

Už tehdy, tu první hodinu, mě po očku každou chvíli pozoroval. „Jestli chceš, tak tě po škole provedu a ukážu ti, kde co je,“ řekl, když zazvonilo na přestávku. A proč vlastně ne, pomyslela jsem si a jeho nabídku jsem s radostí přijala.

Myslím, že hned ten první den jsme se do sebe zamilovali. Po skončení vyučování se mě totiž zeptal, jestli bych s ním nechtěla jít vyvenčit jeho psa Tobyho. A jelikož mám zvířata ráda a na odpoledne jsem žádné plány neměla, souhlasila jsem.

Každý den jsme byli spolu

Domů jsem se vrátila až večer, což rodiče samozřejmě nepotěšilo, protože tehdy žádné mobilní telefony nebyly, takže se o mě už strachovali. Nejprve mi vynadali, kde jsem tak dlouho byla, ale Luboš, který mě doprovodil domů, vzal všechno na sebe.

Nakonec mu mamka navrhla, aby u nás zůstal na večeři. Podobný scénář, jako v ten den, se v příštích týdnech opakoval několikrát. Jen jsme někdy místo venčení šli s Lubošem na procházku jen sami dva, nebo jsme zašli do kina či na zmrzlinu.

Všichni o nás věděli

Brzy všichni ve škole i ve vesnici věděli, že spolu chodíme. Naši lásku jsme neskrývali, takže by lidé museli mít slepí, aby si toho nevšimli.

Říkali nám, jak hezký jsme pár, a když jsme se náhodou někde objevili jeden bez druhého, třeba ve večerce nebo na poště, hned se zvědavě vyptávali, kde jsme zapomněli svoji drahou polovičku.

Po necelém roce začaly od místních zvědavců, většinou se jednalo o starší všetečné dámy, padat otázky typu, zda mě už Luboš požádal o ruku, nebo jestli už neplánujeme svatbu. Většinou jsme se tomu jen smáli a nic na to neřekli. Co taky.

Neplánovaná svatba

Pak se však stalo něco nečekaného. Krátce před maturitou jsem zjistila, že jsem těhotná. Bála jsem se to Lubošovi říct, nic takového jsme totiž neplánovali.

Chtěli jsme jít oba studovat vysokou školu a možná pak, někdy později, že bychom se i vzali a založili rodinu. Jenže se to stalo a já jsem se k tomu musela postavit čelem.

Miminko jsem si samozřejmě chtěla nechat, takže jsem sebrala všechnu odvahu a řekla o tom Lubošovi. Jeho reakce byla neuvěřitelná. Štěstím se rozbrečel a pak mě požádal o ruku.

Pak jsme vše oznámili mým i Lubošovým rodičům, kteří se zachovali také skvěle a uspořádali nám veselku. Tak jsme se vzali. A přestože jsme se milovali a čekali spolu dítě, ani jednoho z nás tehdy nenapadlo, že naše láska bude trvat navždy.

Tereza P. (71), Hodonín