Po manželově smrti mi pomohla sestřenice. Nebýt jí, už nejspíš nejsem na světě.

Od té doby, co umřel manžel, jsem „zobala“ jeden prášek za druhým. Už jsem se začala bát, že budu na lécích závislá. Manžel byl o třicet let starší, ale nikdy bych nevěřila, že to takhle skončí. Onemocněl, pak už to šlo rychle.

Rok poté, co mě opustil, jsem bez antidepresiv nedokázala ani vstát z postele. Vypadalo to, že mi není pomoci. Když jsem navštívila svého psychiatra, místo aby mi doopravdy pomohl, zdvojnásobil počet pilulek.

Nebyla jsem schopna chodit do práce, hrozil mi invalidní důchod, i když mi bylo teprve čtyřicet. Připadalo mi, že jsem na světě úplně sama, dnes vím, že to nebyla pravda. Zachránila mě sestřenice Milada.

Bydlela v sousedním městě, narozdíl ode mě měla děti, manžela, práci a rušný život, a tak mě nemohla navštěvovat často. Když takhle jednou po čase přijela, zhrozila se: „Jaruš, ty ses rozhodla definitivně skončit?

Odcházíš do věčných lovišť?“ Polekalo mě, co řekla. Podívala jsem se do zrcadla. Vypadala jsem jako přízrak.

Musíš chodit ven

Představte si, co všechno pro mě Milada udělala: Vzala si dovolenou, nastěhovala se ke mně, vařila mi, vyprávěla humorné příhody, brala mě na procházky. „Musíš chodit ven,“ přesvědčovala mě. „Pamatuj si:

denně ujdeš deset kilometrů, a jsi ze všeho venku.“ Měla pravdu. Nejspíš mi zachránila život. Přestala jsem jíst jednu pilulku za druhou, naordinovala si hodně ovoce a zeleniny a denně nachodila spoustu kilometrů.

Byla jsem z nejhoršího venku, navíc jsem si už uměla představit, že zůstanu sama až do konce života. To se nestalo. K mému seznámení s Alešem se váže veselá historka.

Městský rozhlas tehdy varoval, že se po městě potuluje exhibicionista neboli, jak se říká, úchyl. Prý číhá v roští, a když jdou kolem nezletilé školačky, vyskočí a rozepne si kabát, pod nímž je nahý.

Rodiče školou povinných dívenek byli rozčilení, všichni jsme se tehdy bystře rozhlíželi kolem sebe ve snaze úchyla co nejrychleji odhalit, aby se holčičky nebály chodit po městě.

Kabát v houští

Narazila jsem na něj při své pravidelné dlouhé procházce. Měla jsem pocit, že vidím v houští tmavý kabát. Nikde nikdo, ale já mám pro strach uděláno. „Běžím pro policii, úchyle!“ zaječela jsem směrem ke křoví. K mému překvapení se směrem ke mně ozvalo:

„Ono se tu nesmí fotit?“ Narazila jsem na vášnivého fotografa přírodnin, zrovna fotografoval právě dozrávající šípky. Ani ten kabát neměl, jen krátkou bundu a samozřejmě kalhoty. Dostala jsem záchvat smíchu. A dostane ho každý, komu s Jiřím vyprávíme, jak jsme se seznámili.

Jarka M. (59), Jičín