Pracoval v té zemi jako lékař a těšil se velké úctě. Když se oženil, vydala jsem se ho navštívit. Chovali se ke mně jako ke královně, já se ale jednou zapomněla.
Na letišti mě čekal muž tmavé pleti v exkluzivní livreji a bílých rukavičkách. V rukou držel cedulku s mým jménem.
Když jsem se u něho zastavila, hluboce se poklonil, odebral mi veškerá zavazadla a plynulou angličtinou mě požádal, abych byla tak laskavá a doprovodila ho do vozu.
Byla jsem tak laskavá… Na parkovišti stála překrásná černá limuzína, řidič mi otevřel zadní dveře, počkal až nastoupím, a pak naskládal zavazadla do kufru. Připadala jsem si jako v ráji. Choval se ke mně jako ke královně.
V jeho očích jsem byla bohyně z bohaté Evropy. Na jeho otázku, zda si madam přeje nějakou hudbu, jsem odpověděla, že samozřejmě klasiku. Bezstarostně jsem se uvelebila na sedadle z béžové kůže a nechala se okouzloval Mozartem.
Cesta příjemně ubíhala…Sledovala jsem míjející krajinu a hluboce se ponořila do svých myšlenek. Pohodlně ponořená v kůži jsem zapomněla, že auto neřídí nikdo z mých známých, kteří už vědí, že mám pár zvláštních zvyků a jedním z nich je moje prapodivné zívání.
Začíná vždy celkem kultivovaným vytím, které přejde ve vřesk tak příšerný, že by se za něj nemusel stydět ani předseda hejkalů Evropské unie. Nejednou jsem svým zívnutím někoho vyděsila.
Bál se hrůzou pohnout
Efekt to tentokráte mělo mnohem větší, protože já jsem se až do té doby tvářila jako anglická královna v elegantním klobouku se širokou krempou, bílá dáma z Evropy se svým černošským řidičem v bílých rukavičkách.
Prostě a jednoduše jsem zapomněla, že v tom autě nejsem sama ani s někým, kdo mě dobře zná…
A tak jsem pozorujíc krajinu odvrátila přicházející únavu příšerně hlasitým démonickým skřekem „Uuááéééhhrrrggggrrrrchroooo!“ Už v setině vteřiny, kdy tento osudný zvuk opouštěl mé plíce a nebylo způsobu, jak jej zastavit, jsem věděla, že ten černý pán za volantem tento můj zvyk nezná.
Řidič strnul hrůzou. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak vytřeštil oči a celý se přikrčil a patrně se v tom okamžiku zcela zpotil. Neodvážil se pohnout, natož se po mně otočit. Strachy se nepodíval ani do zrcátka, co se na zadním sedadle děje.
Skřek v malém prostoru dozněl, před očima se mi v tu chvíli vybavily scény ze ztřeštěných komedií s Jimem Carreym, a přišlo mi to děsně k smíchu. Tak jsem poté ještě vyprskla. Nebohý řidič křečovitě svíral volant a něco si mumlal. Určitě se modlil.
Nemohla jsem si pomoct, a ač jsem se snažila sebevíc, přišlo mi to ještě víc k smíchu. Celý zbytek cesty jsem se více či méně hlasitě pochechtávala, v očích řidiče zlomyslně, a pak mi začaly téct dokonce slzy od smíchu po obličeji.
Tím jsem svému řidiči jen potvrdila jeho přesvědčení, že jsem šílená stařena a kdo ví jak nebezpečná. Neodvážil se na mě podívat a nevypravil ze sebe až do konce cesty už ani slovíčko.
Během svého šíleného pochechtávání, které se nedalo zastavit, jsem usilovně přemýšlela, jak to svému černošského řidiči se svou angličtinou vysvětlit, že nejsem ani duševně nemocná a ani to není žádný český rituál.
Aneta (63), Praha
