Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám na sraz střední školy jít nebo ne. Vždyť jsem ty lidi neviděla přes třicet let. Nakonec jsem šla. Ukázalo se, že lepší rozhodnutí jsem udělat nemohla.

Bývalé spolužáky z gymnázia jsem neviděla třiatřicet let. Věděla jsem, že třídních srazů proběhlo za tu dobu několik, ale já jsem nikdy na žádném nebyla.

Krátce po maturitě jsem se vdala, narodily se nám děti a každodenní starosti mi nedovolily se setkání zúčastnit. Ale hlavně mi to nedovolil můj muž, ze kterého se po svatbě „vyklubal“ žárlivec a hrubián.

Celých dvacet let jsem snášela jeho ponižování, než jsem konečně sebrala odvahu k tomu, abych podala žádost o rozvod.

Kamarádka na mě naléhala

Před necelým rokem mi do mailu od jedné bývalé spolužačky přišla pozvánka na každoroční konání třídního srazu. Měla jsem radost, že si na mě vzpomněla, ale nepomýšlela jsem tam jít.

Pak se u mě ale stavila kamarádka Mirka, se kterou jsme si jako vždycky nad šálkem kávy povídaly o všem možném. Přišla řeč i na onen sraz. Nadšeně vyhrkla, že to je prima, protože mi konečně nic nebrání v tom tam jít a pobavit se.

Když jsem jí řekla, že nikam nepůjdu, pořádně ji to rozčílilo. Vychrlila na mě, že kvůli ex manželovi jsem ztratila téměř všechny přátele, přišla o svoje koníčky, takže teď, když už mě nikdo neomezuje, je konečně načase, abych začala trochu žít.

Vzpomínky na první lásku

„Nelo, to vážně není nikdo, koho bys zase ráda viděla?“ zeptala se. Zasněně jsem přikývla. Po dlouhých letech se mi vybavila tvář Kryštofa, mé první velké lásky. Tehdy nám bylo sedmnáct a vzájemně jsme se obletovali.

Byli jsme plní lásky, ideálů a krásných představ o životě. Byly to nádherné časy. Mirka do mě hučela tak dlouho, až jsem o tom, že na třídní sraz půjdu, začala uvažovat. A když mi pomohla vybrat šmrncovní oblečení, bylo rozhodnuto.

Báječný večer

Když jsem na sobě měla ty hezké šaty a nový účes od kadeřníka, cítila jsem se báječně. „Páni, holka, tobě to ale sekne,“ zhodnotila můj vzhled Mirka, která se nabídla, že mě do vinárny, kde se sraz konal, odveze.

„Pořádně si to užij,“ řekla mi, než se se mnou rozloučila. „A až budeš chtít odvést domů, zavolej mi.“ Zhluboka jsem se nadechla a vešla jsem do vinárny.

Spolužáci a spolužačky, jejichž jména i tváře se mi ihned vybavily, mě nadšeně vítali, objímali a chrlili na mě spoustu otázek.

Žijeme přítomností

Pak se za mými zády ozvalo „Nelčo“ a já okamžitě věděla, komu ten hlas patří – Kryštofovi. Otočila jsem se a zase se dívala do těch hlubokých pomněnkových očí. „Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ řekl. Vzal mě za ruku a mně bylo zase nádherných sedmnáct.

S Kryštofem jsme si povídali skoro až do rána. Vyměnili jsme si telefony a začali jsme se pravidelně vídat. Každý bydlíme v jiném městě, ale často se navštěvujeme, jezdíme na společné víkendy a podobně.

Zatím budoucnost neřešíme, ale kdo ví, co se z našeho „vztahu“ nakonec vyklube. Konec konců, říká se přeci, že stará láska nerezaví.

Nela R. (52), Klatovy