Když jsme se Bořkem brali, slibovali jsme si, že spolu zůstaneme v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví. A dodržela jsem to. O svého muže jsem se starala až do jeho konce.

Zamilovala jsem se do něj hned, jak jsem ho uviděla. To mi bylo necelých dvacet let. Znali jsme se jen pár dní, ale já jsem věděla, že právě on je tím správným mužem pro mě. A nedalo mi moc práce přesvědčit ho, že i já jsem pro něho tou pravou a jedinou. Neuplynul ani rok, když jsme si před Bohem řekli „ano“.

Jeden jediný zlozvyk

Bořek byl ve všech směrech téměř dokonalý. Byl pohledný, pozorný, inteligentní, zodpovědný, a tak dále a tak dále. Jedinou jeho neřestí, která mi popravdě řečeno dost vadila, bylo kouření. Prostě a jednoduše byl na tom nikotinu závislý.

A i když se několikrát snažil se svou neřestí skoncovat, tak se mu to nikdy na více jak několik měsíců nepovedlo. Vždy, když se pak k cigaretám vrátil, tak dodržoval alespoň to, na čem jsme se v začátcích vztahu domluvili – chodil kouřit před dům.

Trvala jsem na tom nejen kvůli sobě, ale především kvůli dětem, které jsme si krátce po svatbě pořídili. Nechtěla jsem zkrátka, aby ten jedovatý smrad čichaly.

Trápil ho kašel

Když pak naše děti opustily rodinné hnízdo, to nám bylo s Bořkem necelých padesát let, objevily se u manžela zdravotní problémy. Jedno léto ho začal trápit velký kašel, který se stále zhoršoval.

Manžel se nejprve vymlouval, že je to nějaké nachlazení nebo alergie, ale já jsem mu to nevěřila. Když se ani po měsících jeho stav nelepšil, a navíc si jeho kašle všimli i známí, donutila jsem ho jít k lékaři.

Smutná diagnóza

Praktický lékař ho zběžně prohlédl, a pak ho poslal na důkladné vyšetření ke specialistovi do nemocnice. Tam manželovi udělali podrobná vyšetření a zjistili tragickou pravdu. Bořek měl rakovinu plic v pokročilém stádiu a metastáze na hrtanu.

Ten den se mi sesypal celý svět. Manžel se psychicky zhroutil a já jsem musela vynaložit veškerou svou vnitřní sílu, abych se udržela alespoň v nějaké rovnováze, protože jsem vnímala, že bude Bořek potřebovat moji oporu.

Zbývaly mu měsíce

Manželův zdravotní stav jsem znala podrobněji než on. Také jsem to byla já, kdo s lékaři probíral možnosti léčby nebo spíš oddálení konce. Diagnóza byla nepříznivá, nádor byl velice agresivní. Upozornili mě, že mám počítat spíše s měsíci než s roky.

Bořkovi jsem se snažila dodat sílu a optimismus, i když jsem věděla, že ty naděje, které chci probouzet, jsou falešné. Hrála jsem si před ním na silnou a pozitivně naladěnou. O to víc jsem pak proplakala chvíle, ve kterých jsem byla sama.

Ztrácel se mi před očima

Manželův stav se rychle zhoršoval. Viděla jsem na něm, že i on sám postupně ztrácí naději a přestává věřit, že by snad mohlo dojít k nějakému zlepšení. Léky, které bral na bolesti, byly stále silnější. Byl bledý a doslova se mi ztrácel před očima.

Z ničeho už se nedokázal radovat. Jediné, co mu alespoň na chviličku vehnalo úsměv do tváře, byl příjezd našich dvou dětí a vnučky. Záhy si však uvědomil, že to znamená i to, že už mu mnoho času nezbývá. Jeho život se chýlil ke konci.

Do posledního dne

Na den, kdy Bořek odešel nikdy nezapomenu. Na své vlastní přání zůstával i nadále doma, nechtěl zemřít v nemocnici. Starala jsem se o něj do posledního okamžiku. Dávala jsem mu léky na bolest, četla jsem mu, společně jsme si prohlíželi stará rodinná alba.

Přála jsem si, aby až bude umírat, abych ho držela za ruku a hladila ho po tváři. To se bohužel nestalo. Bořek zemřel v noci, ve spánku. Jeho odchod mě bolí dodnes, ale jsem vděčná za všechny dny, měsíce a roky, které jsem s ním prožila.

Terezie H. (60), Olomouc