Neholdovala jsem příliš alkoholu, ráda jsem si ale občas dala, aby byl život hezčí. Nikdy by mě nenapadlo, že s tím přestanu.

Když naše děti vyrostly, jeden kluk se oženil a druhý si budoval kariéru, já odešla z práce do důchodu a krátce po mně i manžel, hodně času jsme trávili na zahrádce a ve své oblíbené hospůdce. Chodili jsme tam denně popovídat si s kamarády.

Z těchto našich dýchánků jsme chodili domů občas až večer, a musím přiznat, že jsme mívali i dost naváto. Ale nám to tak vyhovovalo a neměli jsme důvod to měnit.
A pak se nám narodila vnoučka. Pyšně jsem jezdila s kočárkem po vesnici a chlubila se.

Dovnitř hospody jsem tak často nezašla, chodil tam můj starej sám. Pravda, malou Verunku jsem zapila tak, že mi museli domů pomáhat, ale když jsem hlídala, dala jsem si maximálně jedno, a to ještě před hospodou u kočárku.

Vnučka rostla jako z vody a byla s ní čím dál větší legrace. Ale jak byla větší, vrátila jsem se ke svým starým zvykům a chodila zase do hospody s dědkem. Co také pořád doma? Když byla však Verunka u nás, tak jsem se tvářila jako vzorná babička.

Byl to velký tah

Hlídat jsem tehdy neměla, tak jsem pelášila za dědkem do hospody. Když jsme se kolem desáté zvedli, podlaha se mi houpala pod nohama, a dědkovi ještě víc. Chtěl si ustlal rovnou v hospodě. Zaplatili jsme a šněrovali si to spolu k domovu.

Ale jak to tak bývá, celý svět byl čím dál tím víc našišato a dědek si ustlal hned za brankou u kozího chlívku. Tedy, ustlal… Natáhl se tam, jak široký, tak dlouhý. A tam vytuhnul.

Já se dokodrcala domů, ale nechala jsem dveře otevřené a padla přes gauč v kuchyni. A usnula. Probral mě až zoufalý pláč naší Verunky. „Maminko, dědečka někdo zabil a babička je taky mrtvá!“ V tu chvíli jsem se probrala. Verunka se ke mně vrhla a objala mě.

„Ty žiješ, babičko!“ Tiskla si mě k sobě. V domnění, že jsem hrozně nemocná, mě vedla do postele a snažila se mě všemožně podpírat. A pak i dědečka. Bylo strašné ji vidět, jak vleče toho třesoucího se starce po opici, který neví, co se děje.

Snacha nic neříkala, jen významně koukala, a my se hrozně styděli. Ten den jsme si s dědkem řekli, že takhle to nejde. Že s tím svým pitím musíme něco udělat a rázně ho omezit, dokud naše vnučka z toho nemá rozum. Nechceme přece, aby se za nás jednou styděla, jací jsme ochlastové.

Karla (63), Mikulov