Nikdy jsem se neuměla vyzývavě oblékat. A po padesátých narozeninách už jsem vyrazila ven třeba klidně v teplákách.

Manžel mi zemřel před deseti lety. Byla to pro mě nepopsatelná ztráta. Dva roky trvalo, než jsem se vzpamatovala a překonala nejhorší deprese. Zhubla jsem na kost, skoro nespala, málem přišla o práci, protože mi bylo všechno jedno.

Naštěstí jsem narazila na dobrého psychiatra, který dbal na to, abychom si povídali, a léky předepisoval jen v rozumné míře. Léčebný účinek umocnil i delší pobyt v lázních.

Ne že bych se po těch dvou letech cítila jako znovuzrozená, ale stačilo, že na mě neútočily sebevražedné myšlenky. A že mě nevyhodili z práce. Vše nasvědčovalo tomu, že možná dokážu opět normálně žít.

Což znamená odejít po snídani do práce a večer usnout u televize. Nezapomenout nakrmil andulku, v neděli po obědě zamést hrob a vyměnit květiny ve váze. Někdy vyměnit i vázu, často praskají.

V teplákách

Čas od času přinesla tátovi na hrob kytky i dcera Markéta. Jednou jsme se tam potkaly a ona vyjekla: „Mami, jak to vypadáš?“ Nechápala jsem, co má na mysli: „Jak mám vypadat?“ divila jsem se. „Je mi přes padesát, jsem na hřbitově, umývám hrob.

Jak mám při tom vypadat? Že bych příště přišla v podpatcích a kožešinovém boa?“ Rezignovaně si mě prohlížela: „Ty takhle vypadáš pořád, mami. Tu děsnou halenku sis koupila v Bulharsku, když jsem byla malá. Boty jsou táty, chtěl je vyhodit už dávno.

A v teplákách bys vůbec neměla vycházet. Víš, jak vypadáš? Jako vdova!“ Namítla jsem, že jsem vdova. „Jako vdova z ruskýho filmu o válce,“ upřesnila. „Něco ti koupím,“ rozhodla.

Na pět minut

Krátce nato jsem k narozeninám dostala krátkou přiléhavou sukni, třpytivou blůzu s ohromným výstřihem a střevíce na vysokém podpatku. „Běda, jestli to nebudeš nosit!“ přísně pravila Markéta. Neustále se vyptávala, zda už jsem ty příšernosti měla na sobě.

Bála jsem se říct, že ne. Když na mě jednou dole zazvonila a čekala, až otevřu, rychle jsem se do toho nasoukala. Chtěla jsem předstírat, že jsem to měla na sobě celý den v práci. U výtahu jsem potkala souseda, zíral na mě jako Alenka v říši divů.

„Paní Jituško,“ zanaříkal. „Já se vás lekl! Vždycky vypadáte tak… tak seriózně. A teď najednou… vypadáte jak… jako…“ Chtěl říct jako prostitutka, ale coby slušný starší pán to nedořekl.

Vzdychla jsem a vysvětlila, že je to dárek od dcery a že to mám na pět minut jen kvůli ní. Odpověděl, že se mu ulevilo a že by mě tedy rád pozval na kávu. Markéta vlastně svým způsobem dobře udělala, když mi ty hrozné oděvy darovala.

Soused mě v šoku pozval na kafe, zjistili jsme, že si rozumíme, a tak už nejsem sama.

Jitka (59), Brno