K dítěti se nikdy nepřihlásil

Total
0
Shares

Po smrti otce se moje dětství změnilo v horor. A následky si z té doby nesu dodnes. Jediné, co mě drží nad vodou, je moje dcera.

Marika se na mě usmála. „Mami, to bude dobrý.“ Pohladila mě po hlavě a podala hrnek čaje s brčkem. Nesnáším nemocnice. A tady už jsem ležela skoro týden. Obyčejná uskřípnutá kýla. Ale musela jsem se tvářit statečně. Hlavně před dcerou. Ta měla o mém úrazu naprosto jasno. Kdybych na ni a jejího přítele počkala a nesnažila se tu pitomou skříň přesunout sama, nemusela jsem tu teď ležet jako lazar. Jenže já jsem se musela celý život umět postarat sama o sebe. Už od dětství.

Tatínkova smrt

Měla jsem úžasného tatínka. Moc dobře si na něj pamatuju. Byl vysoký a měl fousy, kterými mě šimral na tváři. Uměl vyprávět nádherné pohádky. Každý večer seděl u mé postýlky a jen tak, z hlavy vymýšlel skvělé příběhy. Taky mě vodil do školky. Byla jsem na něj pyšná. Ostatní holky vodily maminky a ony mi proto otcovský doprovod záviděly. To všechno si moc dobře pamatuju. A pak bohužel i mnohem víc.

Nechtěla jsem uvěřit

Jednou ráno už jsem stála oblečená a učesaná a čekala, že půjdeme s tátou do školky. Místo toho nastal v kuchyni hrozný rozruch. Přiběhla jsem a ve dveřích se zarazila jako zkoprnělá. Můj táta ležel na zemi. Nad ním se skláněla moje těhotná maminka, hrozně křičela a s tátou lomcovala, co jí síly stačily. Otec se ale vůbec ani nepohnul. Pak už jen přijel doktor a nakonec tatínka naložili do černé rakve a odvezli pryč. Byla jsem zničená a nic moc nechápala. Co se to stalo? To už tatínka nikdy neuvidím?

Konec dětství

Začala jsem chodit do školy a k nám domů se nastěhoval Josef. Byl to bývalý mámin kolega z práce. Byl to můj otčím, nový tatínek, jak říkala máma. Já ho ale za otce nikdy nepovažovala. Nějakou dobu jsem dokonce trucovala a nechtěla jsem se s ním vůbec bavit. Všichni se v té době motali především kolem mého mladšího brášky, který se narodil dva měsíce po tatínkově smrti. Zdálo se, že i otčím ho má raději než mě. Pak ale nastala změna.

Desáté narozeniny

Po oslavě mých desátých narozenin musela maminka do nemocnice. Čekala další miminko, ale nastaly nějaké komplikace a bylo třeba, aby byla pod dohledem v porodnici. Doma se tedy o mě a bratra staral otčím. A tehdy začalo moje tajné peklo. Otčím si mě vzal k sobě do postele. Prý aby mi nebylo smutno po mamince. Napřed jsme se jen tak mazlili. Později mě naprosto regulérně zneužíval. Byla jsem z toho v šoku a vyděšená. Nerozuměla jsem jemu ani sobě a svým pocitům.

Stále jsem mlčela

Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych mohla o tom všem někomu říct, svěřit se. Trvalo to řadu let. A bohužel musím přiznat, že ne vždy to pro mě bylo vlastně nepříjemné. Jak jsem totiž dospívala v ženu, milování se mi začalo líbit. A otčím se dokázal chovat ke mně i docela hezky. Bát se nemusel. Věděl moc dobře, že o našem velkém tajemství nikomu nic neřeknu.

Matka mě vyhodila

Po základní škole jsem nastoupila do učiliště ve městě a domů jsem přestala jezdit. Josef ale začal dojíždět za mnou. Náš „vztah“ už trval řadu let. Ve druhém ročníku jsem otěhotněla. Najednolu jsme stáli před neřešitelnou situací. Říct matce pravdu? Josef byl zbabělec a k něčemu takovému se nikdy neodhodlal. Řekla jsem proto, že otec je neznámý. To matku rozzuřilo. Řekla, že jsem děvka, že se mnou nechce mít nic společného. Ani tehdy se Josef neozval.

Na vlastních nohách

Já si i přesto dítě nechala. Josef se brzy po porodu odmlčel, i když na dceru peníze pravidelně posílal. V rodném listě ale uveden nebyl a já po něm žádné závazky nechtěla. Dokázala jsem se, i když těžce, protloukat sama. Marika byla úžasná holčička, která mi všechno vynahradila. Toho, že jsem si ji nechala, jsem nikdy nelitovala.

Chce ji poznat

Máma, se kterou jsme se řadu let neviděly, před rokem zemřela. Tehdy se u nás za dveřmi objevil Josef. Chtěl mi vylíčit poslední máminy chvíle a zároveň by byl rád viděl svoji dceru. Od té chvíle nemám pokoj na duši. Nejprve jsem mu řekla ne. Ale neustále musím myslet na to, že má Marika právo znát svého otce. Navíc jsem si uvědomila, že k němu stále něco cítím. I když jsou to pocity velice smíšené a protichůdné. Takový koktejl náklonnosti a nenávisti zároveň.

Dagmar H. (47), Třinec

Také se vám může líbit