Naposledy jsem se se zradou setkala, když už jsem si myslela, že mě život naučil všechno, co se naučit dá, ale pletla jsem se. Byla jsem přesvědčená, že lidi kolem sebe znám. Marie byla moje kamarádka od mládí, téměř duchovní sestra. Sdílely jsme vše, od radosti po smutné stránky života. Naše svatby, pohřby rodičů, výchovu dětí a vůbec všechny ty malé okamžiky života. Svěřovala jsem jí své m

Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Že vlastní krev se mi postaví do cesty a bude mi chtít vzít mé děti. Dlouho jsem si nalhávala, že přeháním. Ale teď už vím, že to není domněnka. Je to zrada. Tichá, promyšlená a o to horší. Jsme každá jiná Měla jsem se sestrou vždy zvláštní vztah. Byla mladší, živější, uměla se prosadit. Já byla ta opatrnější, co všechno nejdřív

Někdy si říkám, že bych o tom měla mlčet. Že po tolika letech už to nemá smysl otevírat. Ale pak přijde noc, kdy se mi o ní znovu zdá. O Ance a já se probudím s tím starým tlakem na hrudi. Ticho po ránu bývá nejhorší, v něm někdy dokonce v duchu slyším její hlas. Smála se jinak než ostatní a byla divoká i čistá zároveň. Byla jako zjevení Bylo mi devatenáct, pracovala jsem v textilce v jin

Mám tři děti, pět vnuků, pravnuka, a přesto jsem někdy sama jako kůl v plotě. Rodina – někdy jen prázdné slovo, které ale bodá jako trn. Můj muž Václav mi zemřel před patnácti lety na infarkt, když kosil trávník. Padl do trávy a už nevstal. Tehdy mi bylo teprve pětašedesát. Povedené dětičky Jeho smrt mě zdrtila, protože byla tak nečekaná, tak náhlá. Navíc Václav byl velký sportovec. Jezdi

Bydlím v domku po rodičích na okraji městečka, kde se všichni známe a kde jsem prožila celý život. Tedy zatím… O ten domek projevil zájem synovec. Miluji svoji zahrádku s růžemi, které sázela ještě máma. Nikdy jsem neměla děti, jen sestru, která zemřela před deseti lety. Zůstal po ní Petr, můj synovec, který vystudoval práva. Dnes žije v Praze, má vlastní firmu, drahé auto a na míru ušitý oblek

Byla jsem ráda, když se dcerka začala usmívat na všechno kolem. Pak jsem si ale všimla, že se obzvlášť chechtá na skříň v rohu ložnice. Natálka se na skříň usmívala už jako miminko. Měla jsem z toho vždycky strach, ale snažila jsem se toho moc nevšímat. Když coby batole promluvila, přejel mi mráz po zádech. Prý na ni mává nějaká paní. Na první měsíce s malou dcerkou vzpomínám s láskou, ale nebu

Na zázraky jsem nikdy moc nevěřila. Ovšem to, co se stalo na Vánoce před třemi roky, mě přinutilo změnit názor. Svátky klidu a míru přinášejí některým lidem také zvláštní příhody. Pochopila jsem před několika lety, že během Vánoc se otvírají brány mezi jinými světy – mezi nebem a zemí. Kouzelný čas Na Štědrý den se naší rodině přihodily tajemné věci, které nelze rozumově vysvětlit. Všechn

Tchyni jsem měla velice ráda. Brala jsem ji jako druhou maminku. Když tragicky zahynula, dostala jsem několik znamení. Když mi bylo třicet dva let, začala jsem chodit s Vaškem. Byl jedináček, navíc mu zemřel otec. Ani si ho nepamatuje. O to silnější pouto měl se svou maminkou. Ta mě hned při seznámení objala a políbila do vlasů. Vždy mě oslovovala zdrobnělinou a cítila jsem z ní lásku. Za ro

S manželem jsme si chtěli konečně užít klidného odpočinku. Pak jsme však jednou vyrazili pryč z domova. Po návratu nás čekal bolestný šok. Nikam jsme nejezdili, jen jsme si užívali každodenní rutinu. Pak ale naše děti přišly s překvapením, koupily nám pobyt v lázních. Těšili jsme se, byla to pro nás malá změna, nová zkušenost. Ale to, co následovalo po našem návratu, se stalo zdrojem jedné z ne

Zlatý kroužek s kamínky bděl nad mým tělem i duší. Když jeden kámen zničehonic potemněl, můj život se otočil vzhůru nohama. Mé jistoty se začaly hroutit... Bylo mi tehdy dvacet let, když mi dala babička zlatý prstýnek se slovy, že je to rodinný šperk, který je moc vzácný. Hlídá prý zdraví toho, kdo jej nosí. Jeho modrý kamínek sleduje tělo, ten zelený mysl. Oba musejí zářit stejně jasně, jakmil