Moje babička Evička nebyla svatoušek, což jsem zjistila z jejích starých zápisků, na které jsem narazila při vyklízení její chaloupky. Babiččin příběh mi trochu připomínal ten můj, už jsem se k němu ale nemohla vrátit. Její deník zmizel z povrchu zemského. Vyklízení půdy Asi rok po smrti babičky jsem se dostala k tomu, abych probrala věci na půdě její chaloupky. Místnost plná starého hara

Bylo jedenáct hodin a deset minut, a ženich pořád nikde. Vstala jsem a řekla s nalomeným hlasem, že se všem moc omlouvám. Ten si tě nevezme,“ říkaly holky a výsměšně se uculovaly. Nebo taky říkaly: „Na toho nemáš!“ Kdykoli jsem něco takového zaslechla, bylo mi, jako bych se napila louhu. V duchu jsem souhlasila. Aleš si mě fakticky nevezme, jsem pro něj jen epizoda. Na ženění nebyl Byl o 

A co má být? Ve dvaceti jsem měla jiné představy o tom, co budu dělat ve čtyřiceti, a nedovedla jsem si představit svoji šedesátku. To se vymykalo všemu! Když máte život před sebou, všechno je nějak jednodušší, někdy dokonce černobílé. My jsme mladí a to je to, co nás zajímá. „Jednou na vás dojde,“ smávala se moje babička Květa, když mě kárala, že jsem moc zbrklá a ničeho si nedovedu vážit.

Bláznivou, dvakrát rozvedenou tetu Barboru jsem měla ráda. Ale řídit se jejími radami, co se týká líčení a oblékání, bylo nebezpečné. Na letní byt k nám pravidelně přijížděla teta Barbora, na tři týdny její přítomnosti jsem se pokaždé těšila. Proti tetě Barboře byli všichni ostatní z naší rodiny beznadějní suchaři. Táta cifr­špión, máma kuchařka. Až teta Barbora naši zkostnatělou domácnost rozs

Cítila jsem se nepotřebná a řítila se ke dnu. „Nad vodou“ mě držely prášky na spaní, sáhla jsem i po alkoholu... A pak přišla ta nabídka! Nečekaně a náhodou! Nic se mi v životě nevyvedlo podle představ. Vyučila jsem se kuchařkou, což mě nebavilo. Sice jsem se záhy po škole vdala, ale velké štěstí z toho nebylo. Můj manžel byl kluk, o kterého na škole usilovala kaž­dá. Vyhrála jsem já a tím všec

Byla jsem tak slušně vychovaná! U nás doma se dbalo na vybraný slovník. V nové práci jsem ale nečekaně zvlčela. Snad se to někdy odnaučím! Nikdy neříkej nikdy! To je pravdivé rčení. Tehdy jsem nastoupila do nového zaměstnání a byla moc ráda, že se mi podařilo najít práci se skvělou pracovní dobou. Jenže záhy jsem zapochybovala. Důvodem byl otřesný slovník mé kolegyně. Nebyla jsem v pozici, a

Prázdniny na chalupě byly pro vnuka nuda, tak jsem mu je tento rok pořádně okořenila dobrodružstvím. Mám celkem tři vnuky. Starší už jsou dospělí, mají svou práci a své zájmy. U dcery zůstal už jen nejmladší, Tomáš. Zatímco ti starší byli vždycky samá akce, Tomáš je uzavřený introvert. Nejradši sedí doma. Každé léto si ho bereme k nám na chalupu tak, jako jsme to dělali u jeho starší bratrů.

Už jsme ho všichni dobře znali. Můj muž, hypochondr, měl celý život smrt na jazyku. Už mu to nikdo nevěřil, a to se mu stalo málem osudným. Pamatuji si, jako by to bylo včera, na to první divadelní představení, které mi můj novopečený manžel předvedl krátce po svatební noci. Cloumal se mnou v křeči a chroptěl: „Volej rychle záchranku, hrozně mi buší srdce!“ Letěla jsem k telefonu. Houkající

Měla jsem vždy pod stromečkem hezčí dárky, jedla lepší jídlo, chodila lépe oblékaná. Můj bratr na tom byl mnohem hůř a jednoho dne jsem se dozvěděla proč. Život umí být krutý... Mám staršího bratra. O dva roky. Odmalička jsem k němu vzhlížela, byl pro mě přirozenou autoritou. Ovšem to se nedalo říct o našem tátovi, který si od od nás úctu a poslušnost vynucoval docela drsně. Takže později, když

Začala jsem nenávidět sobotní večery, protože paní z bytu nade mnou si pokaždé zvala návštěvy. Hluk a smích bylo slyšet do pozdních nočních hodin a mě to rušilo. Už mě to opravdu rušilo. Ta žena bydlela o patro výš, mohlo jí být tak něco přes čtyřicet, a když jsem ji potkala na chodbě nebo ve výtahu, působila docela spořádaným dojmem. Zjevně chodila do práce, člověk by řekl, že je to normální s