Dlouho jsem toužila po dítěti. Když se mi konečně narodilo, netušila jsem, co za trápení mě čeká. Někdy si říkám, že jsem se neměla stavět osudu do cesty. Odpovídat na všetečné otázky svých příbuzných je stále těžší a těžší. Vídáme se jednou dvakrát do roka. Ale posledních pět let už moje dcera ani na jednom setkání nebyla. Všichni se po ní ptají. Co jim ale mám říct, to mi asi nikdo neporadí.

Nemá smysl lpět na věcech. Když jde o holý život, jsou mnohem důležitější jiné věci. A v takových chvílích se o sobě i o druhých dozvíte, co byste ani nečekali. Dnes jsme se byly s dcerou poprvé podívat do našeho nového bytu. Je v domě uprostřed města ve druhém patře bez výtahu. Ale jsou tam dva pokoje a prostorná kuchyň. Bude se mi tam dobře vařit, i když si budu jen těžko zvykat, že nemůžu

Dlouho jsem žila obyčejný život po boku svého manžela. Pracovala jsem jako aranžérka a docela mě to bavilo. Nikdy by mě ani nenapadlo, že ze mě jednou bude „podnikatelka“. Jenže krátce po mých čtyřicátých narozeninách mi manžel sdělil, že potkal „osudovou“ ženu, a nemůže tedy nadále zůstat se mnou. Že jistě chápu, že musí následovat hlas svého srdce, tím spíš, že jeho milenka čeká jeho dítě. Pa

Měla jsem vždycky dobrodružnou povahu, ale některé věci potřebovaly přece jen víc času, než na ně došlo. Lákalo mě nebezpečí Do starého železa mě neposílejte, já chci pořád ještě něco dokázat. Hlavně sama sobě. Takže, když se chlubila moje vnučka Lenka, že se pustila do wakeboardingu, vytřeštila jsem oči. „Cože?“ zajímalo mě, čím se zabývá. „To je takové prkno tažené lodí. Užiješ si u toho

Po smrti maminky se mi čím dál častěji stávalo, že jsem ji někde zahlédla. Začala jsem se obávat, že trpím halucinacemi. V šedesáti letech jsem si uvědomila, že skutečně stárnu. Najednou jsem se začala bát smrti. Ani ne tolik své, jako té matčiny. Maminku jsem měla strašně ráda a neuměla jsem si představit, že bych ji navždycky ztratila. Když oslavila osmdesáté narozeniny, tušila jsem, že bu

Prožila jsem to, co by žádná matka neměla zažít. Ztratila jsem své dítě během nehody, kdy jsem sama řídila. Myslela jsem si, že máme spokojený život. Ovšem jen do chvíle, kdy můj muž přišel domů a spustil na mě vodopád argumentů, proč už se mnou nemůže žít, jak se cítí nešťastný a jak jsem se mateřstvím změnila. „A já chci ještě žít,“ zakončil. „Máme ještě šanci to změnit?“ zeptala jsem se r

Byla jsem mladá maminka a podle toho vypadala i má výchova. Dcera pro mne byla spíš kamarád. Nikdy s ní nebyly problémy až do osudného dne. Kristýna se dobře učila a bez problémů se dostala i na gymnázium. Ve škole si ji jen chválili. Pochopitelně, jako většina puberťaček, i ona měla občas své nálady. V prváku začala Kristýna spolu se spolužačkami bláznit s dietami. Sice jsme nebyli nadšení,

S manželem jsme spolu prožili pár desítek let. Manželství jsme sice měli celkem hezké, ale všední život vztah unaví a my se v něm začali nudit! Po mnoha společných letech se nám ze vztahu nějak vytratila láska. Syn „vyletěl“ z hnízda a my dva se rázem neměli o čem bavit. Nejspíš jsme si už dávno všechno řekli. Byli jsme jeden vedle druhého jako stůl a židle, které sice patří k sobě, ale mohou e

Na svoji lásku ze střední jsem nikdy nezapomněla! Nic na tom nezměnilo ani manželství s jiným mužem a tři děti! Radek byl typ kluka rošťáka, kterému ale vždy všichni vše odpustí. Já si ho vždy pamatovala jako kluka s uličnickým kukučem, roztomilými pihami a pohledem, který uměl uhranout každé děvče. Chodil do vedlejší třídy na gymnáziu a šílely jsme po něm všechny. Dokonce i učitelky měly pr

Krizí středního věku většinou trpí muži. U nás to ale bylo přesně naopak. Ztratila jsem hlavu a málem přišla o rodinu! Bohužel jsem ve svém životě udělala velkou chybu, a ke všemu asi jen z nudy. Mám spokojené manželství a už dávno dospělé děti. S manželem se téměř nehádáme. Oba máme svoji práci, která nás baví, máme přátele, se kterými trávíme volné chvíle, a každý máme i své koníčky. Vlast