Naši předkové si toho stromu velice cenili. Když jej noví majitelé porazili, vrhlo se na ně neštěstí. Vždy jsem měla k tomu krásnému stromu v koutě zahrady velikou úctu. Na jaře se k němu slétaly včely, v jeho stínu jsme sedávali s babičkou a dědou, když bylo krásné a teplé léto. Ten strom tam stál, co si pamatuji, a babička s dědou k němu cítili úctu. Pamatuji si, že k němu chodili i zapalo

Není nikde psáno, že se vám musí manželství a děti povést. A obviňovat se z neúspěchu nemá vůbec žádnou cenu. Dnes už to vím. Konečně dnes venku pěkně chumelí. Lepší by to samozřejmě bylo někde na samotě u lesa nebo na horách. Ale i tady, mezi paneláky, udělá několik centimetrů sněhu tu správnou vánoční atmosféru. Já totiž Vánoce miluju. Tedy už opět. Jeden čas jsem je skoro nenáviděla. Ale kdy

Mireček napsal dopis Ježíškovi. Položili jsme ho za okno a vítr ho záhy odnesl do pohádkové vesnice, kde listonoši v nažehlených uniformách shromažďují listy od dětí. Bylo mu šest a půl a pořád věřil na Ježíška. Asi proto, že ještě nechodil do školy a světaznalejší a cyničtější chlapečkové mu nestihli prozradit, že je Ježíšek lež jako věž. Netušila jsem, co Mireček odpoví, položím-li mu obligát

Když se ten elegantní chlapík skácel k zemi, bylo to na mně, abych ho probral k životu a zavolal záchranku. Když přivolaný lékař nešťastníka viděl, přestal se snažit. Na okraji parku seděl na lavičce muž a krmil holuby. Drobil jim kus rohlíku a pozoroval, jak se perou o sousta. Byly jich tu v daný okamžik snad dvě desítky. Chvíli jsem toho člověka krmícího ptáky, pozoroval. Patřil určitě k lide

Pukni, směšný panáku, říkala jsem si kdykoli jsem ho míjela. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane mým mužem i mým největším trápením. Byli jsme spolužáci z vysoké školy, ale během studií jsme si nikterak blízcí nebyli. Jeden druhému jsme se tajně posmívali. On byl typický synek z bohaté rodiny, samí doktoři a právníci, měl všechno, na co si pomyslel, a připadal mi nadutý. Domnívala jsem se, že

Zabloudit v lese tak, že v něm zůstanete v noci, s sebou přináší velké, možná dokonce smrtelné nebezpečí. Poznala jsem to na vlastní kůži. Věřím, že existují strašidelné lesy, a není jich na světě málo. Jen škoda, že nejsou označené, aby se jim člověk zdaleka vyhnul. Do jednoho takového jsme s manželem jednou vstoupili a dodnes na to s hrůzou vzpomínáme, i když to je už dvanáct let. Pravidelně

Toužily jsme už dlouho navštívit Prahu v její předvánoční čas. Zajít si na adventní trh a podívat se po obchodech. Ten nápad nás už přešel. Dceři jsem ten výlet slibovala od dětství. Nikdy jsem ale neměla odvahu s ní do rušného velkoměsta vyrazit v tento hektický čas. Manžel na nákupy nikdy nebyl. Tak jsme o tom výletě jen snily. Jak čas šel, dcera vyrostla, vdala se, a když byly letos jejím

S kamarádkou Zuzanou jsme se lehkovážně vydaly na lov raků, kteří se chytat nesměli. Za to nás tenkrát stihl přísný trest ‒ navštívila mě hrozivá, temná postava. Moc jsem se do té akce nehrnula, ale kamarádka Zuzana byla lovem raků posedlá. „Mám dalšího,“ vykřikla a po kolena ve vodě pozvedla ruku. Její postava balancovala v rychlé bystřině Divoké Orlice. Tady pod hradem Potštejn vytvářela p

Před lety vyhnal můj syn vnučku z domu. Loni na vánoční svátky přijela za mnou s kočárkem. Tajně, aby se to její otec nedozvěděl. Děti miluju, a asi jako každý rodič, jsem si přála páreček. Osud ale chtěl, aby i druhé dítě byl kluk. S mužem jsme vychovali dva syny a moje naděje na krásnou princeznu se upřely k vnoučatům. Osud mé prosby nakonec vyslyšel. Hned první vnouče byla Kristýna. Zamil

To byla noc! Nepamatovala jsem si z ní téměř nic. Jedna věc však byla jistá, přivedla mi do života skvělého muže. Působil tak, že nemá jedinou chybičku, zdálo se ale, že mi něco tají... Byl to hodně smolný den. Už ráno jsem si polila novou halenku černou kávou a potom si na mě v našem krámku s textilem neoprávněně stěžovala jedna zákaznice. Ženská jedna hašteřivá, křičela na mého vedoucího, že