Byla to nehoda. Nechtěně jsem to zvíře přejela, druhý den si přinesla dcera kočku, která vypadala naprosto stejně, jako ta mrtvá... Dupla jsem na brzdu! Pantoflíček s vysokým podpatkem, který jsem měla na nohou, se z brzdy smekl, sklouzl mi z nohy jako had a já podruhé dupla na brzdu bosou nohou. Stačila jsem jen vykřiknout a vůz na několika příštích metrech, kdy pneu­matiky gumovaly silnici, z

Do práce nastoupila nová kolegyně a my se nestačili divit. Vybojovala si za stejný plat polovinu práce, zbytek jsme museli zvládnout my. S novým rokem a novým majitelem firmy se začaly dít strašné věci. Jak praví lidové přísloví − když se kácí les, létají třísky. A u nás létaly hodně. Jako první dostala výpověď šéfová, která řekla, co si myslí. Po ní další dvě kolegyně. Tak jsme dostali šéfo

Ten přízrak vidělo mnoho lidí, já si na něj počíhal přímo v zámku. Aniž bych tušil, podařilo se mi nešťastnou dívku vysvobodit. Přitáhl jsem si velkou peřinu k bradě. Přízrak se měl objevit každou chvíli. Byl jsem nervózní. Přízrak, tady na zámku, se objevoval nepravidelně, a navíc nejen v noci, ale i za dne. Byla to dívka, která vždy držela v ruce velkou kytici. Ta se postupně zmenšovala, jak

Ani já, ani můj manžel jsme neměli sourozence. A život nám dopřál také jedno jediné dítě. Naštěstí nás v důchodu potkal zázrak. Nikdy neříkej nikdy! To je moudré pořekadlo, u nás se ukázalo jako pravdivé. Až do důchodu jsme si mysleli, že je role jedináčka v našem rodě prokletím. Naše Hana nám ale předvedla, že tomu tak není. Díky ní máme pět vnuků − Tomáše, Haničku, Danušku, Martínka a Kačenku

Můj muž způsobil před mnoha lety na Silvestra nehodu, při které utrpěly úraz dvě děti. Já mu už odpustila, okolí nezapomene asi nikdy. S manželem se známe od školy, osud nás sice nejprve na čas rozdělil, každý jsme odešel studovat střední školu do jiného města, a každý z nás si svou první lásku odbyl někde jinde. Až po Honzově vojně jsme se náhodou potkali, a tak jsme spolu začali chodit. Po

Díky mé milované vnučce jsem se tehdy seznámila s mužem, který mi změnil život. Na tu dovolenou na horách dodnes s láskou vzpomínáme a smějeme se u toho. S mladými jsem o vánočních svátcích jela na hory. Chtěli si zalyžovat a já měla na starosti čtyřletou vnučku Ubytovali jsme se v penzionu a šli na oběd. U vedlejšího stolu seděl starší muž s asi šestnáctiletým chlapcem. Můj pubertální vnuk

Samota člověka okrádá o radost ze života. A já jsem opravdu byla na všechno sama. Přitom moji rodiče byli živí a zdraví. Nikdy mi s ničím nepomohli. Od chvíle, kdy se narodila malá, jako bych ani neměla rodiče. Dost mě to leká. Kolem sebe vidím, kolik starších lidí by dalo bůhvíco za vnouče, ale čekají na ně marně. Mladí dnes mají jiné starosti, nemohou se nabažit svobody, cestování, úspěchů v 

Byla jsem v zoufalé situaci, s mobilem v ruce, který jsem neuměla ovládat. O pomoc jsem požádala jediného člověka, který šel kolem... Dcera se synem mi před časem koupili chytrý telefon, že prý mám jít s dobou. Nejsem vysloveně technický typ a ke komunikaci mi bohatě stačil můj starý, dobrý tlačítkový mobil. Z moderního dárku jsem tedy velkou radost neměla, bála jsem se na něm cokoli zmáčknout.

V dětství jsme do toho opuštěného stavení rádi lezli a hráli si tam. Až se k nám jednou kdosi přidal. Dělalo mu dobře nás shazovat z výšky. Tento zážitek se váže k mému dětství v Sudetech, kdy jsem jako vesnická dívka šmejdila starými opuštěnými domy, které tam zbyly po Němcích. Poblíž naší vesnice byla bývalá cihelna. Měli jsme s kamarády zakázáno se k ní jen přiblížit, o to více nás lákala. S

Běhala jsem po obchodech a vybírala šaty, abych nechodila pořád v tom samém. Zejména na šatech na ples jsem si dala záležet. V duchu jsem se ptala: Není to sen? S manželem jsme se odcizili, vypadalo to, že půjdeme od sebe. Od začátku to nebyla idyla, po dvaceti letech jsem k němu necítila nic. Právě v té době jsem potkala na ulici spolužáka ze základky. Slovo dalo slovo, a už jsme seděli v kavá