Vymyslela jsem si přítele, abych měla kamarádkám o čem vyprávět. On se ale najednou zjevil a přilepil se mi na paty. Ivana jsem si vymyslela, abych měla pokoj od kamarádek. Každá z nich měla už kluka, jenom já zůstávala sama. Proto jsem si vymyslela pana Dokonalého. Přesně jsem jim popsala, jak vypadá. Vysoký, štíhlý, urostlý, se širokými rameny. Pozorný, kupující mi dárky a chodící se mnou

Dostala jsem nápad, jak si hezky přivydělat. Svěřila jsem se kamarádce, ale ta neváhala a předběhla mě. Místo mě vydělává ona! Malý důchod a neustále rostoucí náklady na bydlení mě donutily přemýšlet, jak si přivydělat. Mám štěstí, že mi zdraví ještě stále slouží, skoro nic mě nebolí a energie mám prakticky na rozdávání. Také ale doma nelenoším, to jsem si zakázala. Chodím pravidelně cvičit,

City dávají našemu životu smysl ve chvílích, kdy svádíme těžký boj s osudem. Nová láska mě přesvědčila, že i na vozíku může být život krásný. Měla jsem za sebou poměrně bouřlivé mládí. Dvakrát jsem bohužel otěhotněla s tím nepravým a po druhé interrupci mi lékaři sdělili, že děti už nikdy mít nebudu. Mateřské sklony a touhy u mě nikdy nebyly na prvním místě, takže jsem se s tím brzy vyrovnala.

Přestěhovali jsme se před lety z Prahy na vesnici. Ve městě se už nedalo dýchat, všude hluk a plno aut. Právě se rozmáhala ta móda satelitních městeček, jenomže já, rodilá městská holka z Holešovic, do něčeho takového nechtěla. Připadalo mi, že se to podobá přestěhování na sídliště. Něco takového už nám hrozilo, když se stavělo metro, a tehdy se rodiče křižovali, aby náš dům nepostihla demolice

Byl to danajský dar. Teta nám ten přístroj věnovala, když jsme byli mladí a bez peněz. Ta televize byla plná záhadných malých modrých bytostí. Každý to nejspíš zná, když v mládí začíná. Byli jsme šťastní, že se nám podařilo získat malou garsonku. Zařízení do ní jsme zdědili od příbuzných, a doufali, že až vyděláme nějaké peníze, zařídíme si domácnost po svém. Čekali jsme ale, že to půjde rychle

Naše holčička byla podle mě daleko krásnější než obdobná děvčátka jejího věku. Vnesla nám do života pocit štěstí, spokojenost a klid. Bylo to opravdu hrozné období. Jako kdyby se z ráje stalo peklo. Brali jsme se tak zamilovaní, tak plní iluzí, a najednou jsme byli postavení před skutečnost, s níž jsme si ani jeden, ani druhý nevěděli rady. Vlastně jsme ani neuměli být na sebe naštvaní, celá

Chodíme denně nakupovat do koloniálu, nemladá už dcera a její stará matka. Vlastně je nám spolu dobře, anebo si to zkrátka aspoň zdatně namlouváme. Matka a já – o tom by se dal napsat román. Milovala jsem ji, zároveň jsem jí měla plné zuby. Věděla jsem, co mi provedla. Věděl to celý okres. Četla jsem to v očích lidí, kteří nás míjeli, když jsme šly nakupovat do koloniálu. Š edesátiletá dcera

Nemohla jsem ji vystát. Byla pořád tak pozitivní, že bych jí oči vyškrábala. Nevěřila jsem jí tu její laskavost. Cítila jsem z ní faleš a přetvářku... Pamatuji si přesně, kdy jsem ji potkala prvně. Diskutovala s příslušníky městské policie. V koutě u zdi se krčil muž bez domova, zachumlaný do spacáku. Měli by je odsunout někam, kde by nepotkávali normální lidi. Občas mi někdo vyčte, že jsem

Nikdy jsem neměla na cestách problémy. Až před rokem, kdy jsem zavítala na jeden z Kanárských ostrovů, mě posedl nejspíš zlý duch. Na to místo a dovolenou nezapomenu nikdy. Na Kanárských ostrovech jsem byla už za svůj život třikrát, a vždycky to byla pohoda. Úžasná dovolená a skvělý odpočinek. Pokaždé jsme navštívili jiný ostrov a vybraná místa jsme si s manželem a dětmi nemohli vynachválit.

Do problému exekuce jsme se dostali, když jsme chtěli pomoct dceři samoživitelce. Pak manžel přišel o místo, a tím začal kolotoč dluhů. Bylo to v dobách, kdy se naše dcera Soňa rozvedla a zůstala sama s dětmi. Potýkala se s nedostatkem peněz několik dlouhých let a my se jí snažili s mužem pomoct, jak jen to bylo možné. Dokonce jsme jí i ručili v půjčkách, ale všechno to bylo málo. Dluhy jen