Když jsem se vdávala, rozhodla jsem se, že si naši svatbu zorganizuji celou sama, i když už začínalo být trendy na vše si najmout lidi. Ale svatba se moc povedla. Všem se náramně líbila. Až na moji sestru! O to větší šok pro mě byl, když jsem pár měsíců po svatbě zjistila, že moje sestra kudy chodí, tudy naši svatbu pomlouvá. Příšerné prostředí, hnusný oběd a nevkusná nevěsta. To bylo jen pá

V naší rodině se prostě dobře jedlo.„Pojďme si osladit život,“ říkávala moje máma a vrhala se ke špajzce. Rodinnou tloušťku komentovali moji rodiče s humorem. Táta tvrdil, že nám ty kilogramy sluší, máma dodávala: „No, jen ať všichni vidí, že se máme dobře!“ Jako malá jsem se tomu spokojeně smála, později mě smích přešel. Děti na mě volaly buřtíku. Rodiče radili, ať si z hloupého posměchu ni

Tohle už je hodně dávno, bylo mi stěží osmnáct a měla jsem vážnou známost. Byla jsem přesvědčena o tom, že se vezmeme. Jaromír pracoval na městském národním výboru a byl to spolehlivý, pracovitý, mladý muž. Moji rodiče z něj byli nadšeni. Zkrátka v té době byly karty takhle rozdané a nikdy by mě nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Zrovna jsem úspěšně složila zkoušku z dospělosti, když poklid

Dlouho jsem si dávala za vinu smrt mé malé dcerky Kačenky, až si mě našla neznámá žena a přesvědčila mě, že je načase zase žít. Smrt mé milované Kačenky byla zbytečná. Bylo jí pět let, když ji srazilo auto. Hlídala ji tehdy moje máma, která se na celou tu hrůzu musela dívat. Nikdo si neumí představit, co v takovou chvíli matka prožívá! Jsou to návaly vzteku, pak smutku a nenávisti vůči člověku,

Že existuje štěstí v neštěstí, jsem se přesvědčila už mockrát. Jako tehdy, když mi mého budoucího muže přivedl do života lupič, který si políčil na můj oblíbený obchůdek. Každé léto jsem jezdívala k tetě do Prahy. Obývala malý byt v oprýskaném činžáku, v jehož přízemí byl obchůdek s látkami. Tetička tam byla vedoucí a já měla radost, že jsem jí občas mohla v obchodě pomáhat. Byla zapálená pro s

Byla to záhada. Kroky na chodbě, nikoho jsem tam ale nikdy neviděla. Jedna kolegyně utekla, druhá je nadšená, že máme v práci ducha. Jsem vyučená zdravotní sestra, ale po dvaceti letech práce v nemocnici jsem nastoupila jako ošetřovatelka do domova seniorů. Budova je hezká a plná světla. Při každé noční směně se ale někdo prochází chodbami. Přes den je nás v budově hodně, při noční službě se

Také jste rádi jezdili na pionýrské tábory? To už je dávno. Vzpomínám, jak se ve stanu s podsadou krásně usínalo. Stalo se to na pionýrském táboře. Bylo mi osmnáct let a jela jsem tam jako oddílová vedoucí. Léto zrovna vrcholilo, tábor byl na kraji lesa, spalo se ve stanech s podsadami, ráno nás budila jásavá trubka a běželo se na rozcvičku. Dostala jsem na starosti oddíl nejmenších holčiček

Jsem vděčná za svou schopnost cítit nebezpečí, pomáhá to nejen mně, ale i mému okolí. Díky svým snům jsem už zachránila život. Za život se mi několikrát stalo, že mě sen upozornil na blížící se neštěstí. Poprvé mi bylo třináct let. Zdálo se mi, že moje prababička leží nehybně u sebe doma a čeká na pomoc. Nedalo mi to a druhý den ráno jsem se za ní šla cestou do školy podívat. Ležela na zemi

Když ten pytel kostí vyhrabal pes, chtěla jsem volat policii. Najednou jsem ale usnula a zdál se mi divný sen. S nálezem jsem běžela za farářem. Hrabal na zahradě jako šílený. „Hodný pejsek, asi hledá nějakou zahrabanou kostičku!“ řekla jsem svému příteli, který přišel „na vizitu“ mého nového domu. Koupila jsem ho za babku. Majitel domu zmizel. Jednoho dne se podivínský sběratel starožitnost

Podívala jsem se třeba jen na fotku, a hned měla jasno. Toho nechci! Nedala jsem tak šanci sama sobě najít si dobrého manžela a dětem tátu. Vždycky jsem byla vybíravá. Měla jsem o svém partnerovi přesnou představu, ze které jsem nehodlala slevit. Ve čtyřiceti jsem ale začala mít najednou nepříjemný pocit, že mi ujíždí vlak. Tak jsem to řešila prací. Když jsem se z jedné nudné pracovní záleži