Padouch, lotr, odporný chlap. Mohla bych pokračovat. Ale to jsou vlastně jen nadávky, protože ve mně je velká zloba. Můj manžel je zkrátka sobec. O tom, jak jsme si žili vlastně donedávna, valnou část našeho společného života, bych mohla barvitě vyprávět docela dlouho a ještě před rokem by mi to činilo potěšení. Teď bych jen ještě víc drásala svoje rány, své srdce, které utrpělo životním zklamá

Nikdy bych nevěřila, že se moje duše dokáže ve spaní odpoutat od těla a létat domů, kde jsem vyrůstala. Strašila jsem v bytě a děsila tím nové majitele. Náš byt na starém městě jsem znala do detailů. Narodila jsem se tam, vyrůstala, později do něho chodila za maminkou a tatínkem. Nic se v něm za ta léta nezměnilo. Stejný nábytek, všechno mělo své místo, znala jsem každý obraz, každou maličkost. K

Člověk se nemá dohadovat kvůli malichernostem a rozcházet ve zlém. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky. Moje moudrá maminka vždycky říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli rozejít do práce či do školy v dobrém. To kdybychom se třeba domů už večer jeden z nás nevrátil? Přiznávám, nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně. Až přišel okamžik

Celé dětství jsem toužila být pilotem a letět do vesmíru. Osud mě ale velmi důkladně přibil k zemi. Člověk se musí v životě smířit s tím, na co má a co mu život dovolí. Můj dědeček byl automobilový závodník a já, vnučka, jeho lásku k rychlým, silným autům podědila. Geny se mnou zmítaly v dětství tolik, že jsem toužila studovat vojenskou školu a pilotovat stíhačku. Nepropásla jsem žádnou, která se

Na malou Haničku asi nikdy nezapomenu. Se svou nemocí bojovala statečně a jsem ráda, že se nám podařilo jí splnit její velké přání. Pracuji už dlouhá léta na dětské onkologii jako zdravotní sestra. I když ne vždy mají příběhy nemocných dětí špatný konec, přece jen je dnešní medicína už na vysoké úrovni, přece jen ne všechny dopadnou dobře. Člověk se tu musí hodně snažit, aby si je nebral příliš k

Byli jsme velká láska od mládí. Nikdy bych nevěřila, že svého manžela podvedu a naše Simonka nebude jeho. Potkali jsme se na vysoké škole v Praze. Za rok jsme si našli společný pronájem a aniž by se přes naše milostné pole přehnal jediný mráček, společně jsme odpromovali a začali si hledat práci. Když jsme nastoupili každý do jiné nemocnice, byla jsem nervózní, jestli se s Tomášem vzájemně neodci

Z balkonu jsem pozorovala tančící páry a s nimi i svou dceru v modrých šatech s bílými kvítky. Vychovávala jsem ji sama. Doprovázela jsem dceru do tanečních. Seděla jsem na balkoně, koukala dolů, jak se mladí baví a neobratně křepčí, a vzpomínala na doby, kdy jsem také navštěvovala taneční hodiny a plesy a ještě měla o životě nějaké iluze. Vlastně to byl tentýž kulturák, v němž se se mnou rozešel

Punťa měl začátek života dost drsný, přesto na lidi nezanevřel a vyrostl z něho milý a hodný psík. Jednou jsem se vracela z práce domů, a když jsem se blížila k domu, všimla jsem si nezvyklého shluku lidí v naší obvykle spíš tiché ulici. Zvědavost mi nedala, připojila jsem se k hloučku a ptala se, co se děje. Nález v popelnici Rozhořčený soused, který šel vynést smetí, prý uslyšel z popelnice

Když jsme se konečně dočkali a otěhotněla jsem, byla jsem šťastná. To štěstí mi vydrželo ještě pár let, ale pak jsem začala mít zlé tušení. Náš Honzík byl roztomilé miminko. Ostatně, které miminko není roztomilé… U Honzíka to bylo ale období, které já, jako jeho matka, musím, bohužel, považovat za nejkrásnější a pak už to šlo vlastně tak trochu z kopce. Jak postupně rostl a dospíval, začala se

Bratranec mým historkám nevěřil a strašidlům se smál. Nepomohla ani bílá paní ani oběšenec, až se nakonec objevilo záhadné stvoření, které nás děsilo až do rána. Ve svém dětství jsem byla známá svým vypravěčstvím uměním, a to zejména, co se týká strašidelných příběhů. Jakmile došlo na společné večery s ostatními dětmi, ať již z příbuzenstva nebo z vesnice, věděla jsem, že budu muset vyprávět, jak