Ten den jsem prožila snad nejhorší chvíle ve svém životě. Zároveň jsem ale potkala svou životní lásku. Ihned po škole jsem nastoupila jako učitelka do mateřské školky. Ta profese mě bavila, navíc jsem měla skvělou starší kolegyni, která mi hodně pomáhala. „Zítra mám volno, musíš to tu zvládnout sama,“ řekla mi však jednoho dne s ustaraným výrazem. „Neměj strach, to zvládnu,“ uklidnila jsem ji.

Šla jsem za hlasem svého srdce a rozum nechala za sebou. Život mi za to uštědřil pořádnou lekci. O všechno jsem přišla a jen těžko jsem to získávala zpět. V mládí jsem se hrnula do manželství jako smyslů zbavená. Stačilo jen poznat Miloše, do kterého jsem se zamilovala tak, že jsem už po naší první schůzce slyšela v hlavě znít svatební zvony. Když se zamiluji, jsem zkrátka jako vystřelená dělov

Brát v životě všechno vážně a doslova je neskonalá hloupost. Dnes už to vím a je mi dobře na světě. Moje kamarádka Petra se tváří naprosto zoufale. „To byl tedy pěkný trapas. Už tam nikdy nejdu. A ty ses tomu ještě smála.“ Dívá se na mě vyčítavě. „Taková strašná ostuda! Co si o mně pomyslí. Že už jsem snad nesvéprávná?!“ Smála bych se klidně dál, ale vím, že ona by to nepochopila. To, že v cukr

V baráčku kus za vesnicí bydlel mrzutý, starý pán s nádherným bílým psem. S nikým se nebavil. Povídalo se o něm všelicos. K chaloupce vedly dvoje stopy ve sněhu. Jedny lidské, jedny psí. Bydlel tam mrzutý děda se špatnou pověstí. Říkalo se, že je mu sto let, a opravdu tak vypadal. My malí jsme se ho báli. Říkalo se mu Strašák. Nikdo ho pořádně neznal, ani většina dospělých, protože se lidí s

Kolegyně v práci do mě tak dlouho hučely, ať si najdu milence, až jsem sama o sobě začala pochybovat. A ctitel nebyl daleko... Nikdy jsem nebyla zamilovaná do nikoho jiného, jenom do Romana. S výjimkou první lásky, to bylo na učňáku, žádný zázrak. Ten kluk mluvil jen o skupině Katapult, a když mu byl uložen referát z českého jazyka na libovolné téma, vybral si k úžasu paní učitelky skupinu Kata

Po třinácti letech manželství mi manžel ukázal svou pravou tvář. Připravil mě o dítě. Z něho pak vyrostl stejný zmetek, jako je jeho tatínek. Exmanžela Vencu jsem si brala z lásky. Myslela jsem si, že to je chlap jako břitva. Imponovala mi jeho dravost, sebevědomí, ctižádost a touha něco dokázat. Vždycky jsem k takovým mužům vzhlížela, ti v našem rodě byli lenoši za pecí, kterým stačilo málo.

Moje dcera se znovu provdala a vnoučata si novou babičku oblíbila. To nemůžu přenést přes srdce. Dělám všechno proto, aby u mě byla raději. Kamil nebyl jako manžel sice pro dceru žádná výhra, ale přece jen to byl otec našich vnuků a jeho máma se do jejich hlídání nikdy nehrnula. Dá se říct, že jsem v tomto směru byla oblíbenější a nejmilovanější babičkou já. Vilma měla radši svou práci a společ

Začínali jsme skromně. Jako chudí novomanželé jsme byli vděční za každý kousek nábytku. Do bytu jsme si tak přinesli kus radosti našich předků. Nebyli jsme na tom finančně dobře. Jako každý, kdo v manželství začínal. Zařízení do bytu jsme dostávali od známých a příbuzných. Měli jsme staré rádio, starou televizi, starou ledničku, a dokonce i starý nábytek jako od babičky. Říkali jsme si, že t

Lékaři si se mnou už nevěděli rady, honili mě po různých vyšetřeních. Bez výsledku. Ze zoufalství jsem navštívila jednoho lidového léčitele, a ten věděl hned, kde je problém. K životu přistupuji pragmaticky. Každá záhada se dá dříve či později vyřešit. Vystačila jsem si s tímto názorem až do chvíle, než jsem navštívila jednoho lidového léčitele. Ten rozmetal moje vědecké pojetí světa na kous

Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo. Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu. „Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, co s ním je. Brečel u televize Časem to s ním bylo h