Rodiče mě před hudebníky varovali. Říkali, že se s nimi nedá žít, skoro nejsou doma a potrpí si na nevěry. Dnes vím, že to není pravda. Před hudebníky mě máma s tátou odjakživa varovali, říkali, že jsou to problémoví partneři. Byla to svým způsobem pravda, však jsem měla chování muzikantů málem dennodenně na očích. S kamarády jsme měli od střední školy kapelu a objížděli s ní tancovačky v okolí

Vlastní vinou jsem se ocitla v nepříjemné situa­ci. Najednou jsem zoufale potřebovala dobrodružství, dokázat si, že o mě muži ještě stojí... Tehdy mi bylo osmačtyřicet, byla jsem vdaná a děti chodily na střední školu. V manželství jsem byla šťastná. Nevím tedy, co to do mě tehdy najednou vjelo. Začala jsem chodit na jógu a dostala se tam do společnosti zvláštních žen, co neměly chlapa a užív

Syn mi ten test DNA daroval pod stromeček spíše pro zábavu, než že by mi měl přinést nějakou zásadní novinu. Přesto mě čekalo velké překvapení. Splnil se mi sen! Odmalička jsem vyrůstala jako jedináček, sourozenec mi moc chyběl. Tajně jsem snila o tom, že mám mladšího bratříčka, nebo sestřičku, parťáka na celý život. Tatínek mi zemřel brzy a maminka už krátce po mých osmnáctých narozeninách.

Do našeho domu se nastěhovala paní, kterou jsem si hned oblíbila. Věřila jsem, že i ona mě ráda vidí. Byla ale falešná, na přítelkyni si jen hrála. Jmenuje se Alenka a se svou malou dcerkou Karolínkou se přistěhovala před pár lety do našeho panelového domu. Pocházela z malé vesnice nedaleko našeho města a byla čerstvě po rozvodu. Hned jsem si ji oblíbila. Odchod z děsivého manželství byl pro

Oba jsme byli v důchodu a neuměli si s tou spoustou času poradit. Víc a víc jsme se hádali a manžel vyhrožoval, že odejde. Měli jsme poslední šanci. Nedá se říct, že bychom za sebou měli idylický společný život, spíš naopak, bylo to vysilující, místy skoro k nevydržení. A teď jsme byli najednou oba v důchodu se spoustou volného času a ponorkovou nemocí jako Brno. Už nás nezachraňovaly odchod

Po letech bylo naše soužití bez vášně. Žili jsme spolu ze zvyku. Až najednou přišla věc, která probudila můj obdiv k muži. Došlo k tomu před třemi lety. Tehdy byla zima strašně otravná. Právě proto jsme naši malou chaloupku několik měsíců nenavštěvovali. Byla velmi stará a sotva stála. Ale sloužila. V zimním období v ní byl pobyt dost velké peklo, nedala se skoro vytopit, a když tak to trvalo s

Bála jsem se, že zůstanu na ocet, poté ale přišel jeden den, který vše změnil. Poděkovat za to mohu cestě autobusem. Tak moc jsem si přála lásku, a ona stále nepřicházela. Bylo mi už dvacet tři let a neměla jsem za sebou žádnou vážnou známost. Tolikrát jsem se závistivým pohledem koukala na všechny ty zamilované dvojice, které jsem každý den potkávala. Na ulici, v dopravě, v samoobsluze, všude.

Vdávala jsem se ne už úplně mladá, ale zato velmi zamilovaná, a musím říci, že jak to dnes vidím, tak i pitomá. Ale i tak se neměla do toho míchat máma. Jenže ona byla taková starostlivá. Pořád se bála, že se nevdám. Pak zase mi kladla na srdce, že nesmím svému muži zahýbat. Prostě si mám udržet čest, jak říkala. Museli jsme se brát S Otou jsem si nebyla jistá, jestli mě vůbec kdy miloval

Bála jsem se samoty a našla, úplně nečekaně, velkou lásku. A to na místě, kdy bych ji ani náhodou nečekala. Na svém pracovišti, v domově pro seniory. Zbývaly mi už jen dva roky do důchodu a já stále nevěděla, zda se mám těšit, nebo bát. Pro obojí jsem měla hodně důvodů. K tomu těšení se mě vedl můj zdravotní stav. Všechno mě bolelo a už ráno jsem se těšila na večer, až si opět lehnu. Už mi n

Byla jsem už dlouho opuštěná, nemocná a nešťastná. Začala jsem přemýšlet o svém konci. Nikomu bych nechyběla a měla klid. Po nečekaném rozvodu jsem zůstala úplně sama. Děti jsme neměli, údajně kvůli nějakému dědičnému onemocnění v jeho rodině. Vlastně ani nevím, zda to byla pravda, nebo výmluva. Po dětech jsem toužila Já po dětech moc toužila, ale rozvést se a pořídit si nějaké bez manžel