Na sjezdovce se mi stal úraz. Nebyla jsem v ohrožení života, ale ztratila jsem na chvíli paměť. Zato se mi ale vybavily neuvěřitelné věci. Nikdy jsem nevěřila na existenci minulých životů, ani na nějaké duchy, výklad z karet, věštění budoucnosti a podobné fantazie. Všechny tyto záležitosti ve mně vzbuzovaly posměch, nebo dokonce ironické poznámky. To se všechno změnilo v jednom okamžiku. Dnes u

Při procházce staveništěm jsem narazila na úlomek kosti, který jsem si odnesla domů. V noci si pro ni ale přiběhl rozzuřený býk! Byl večer, asi pět hodin odpoledne, a já čekala sama na autobusové zastávce kousek od města. Zrovna se vedle ní stavěl nový obchod a bylo to tam celé rozkopané. Podívala jsem se na hodinky a s povzdechem zjistila, že autobus jede až za dvacet minut. Tak jsem se začala

Chtěla jsem se projet ve svém novém autě, vyrazila jsem raději v noci, když nebyl provoz. Najednou jsem před sebou spatřila světla... Byla mlhavá temná noc. Slabě mrholilo, moje kroky i přes to vedly ke garáži. Tam stál můj krasavec, nové auto! Kráčela jsem k němu s pyšnou hrdostí, že tento luxusní automobil patří jen mně. Manžel měl svůj vůz, který parkoval na druhé straně domu. Motor naskočil

Potkal jsem ho pouze jednou. Vyprávěl mi svůj příběh o nešťastné lásce, ženě, kterou nepřestal milovat ani jako duch. Na obrázku jsem ji poznal! Nad městem viselo černé nebe, ve vzduchu byl cítit déšť. Hvězdy v těchto místech měly těžkou pozici, díky světelnému nočnímu smogu nebyly takřka vidět. Nebe bez hvězd mi připadalo dvojnásob smutné. Byl jsem na procházce. Patrně jediný člověk, bdící

Našemu manželství zvonil tehdy smutný umíráček. Nejvíce tím, jak už to tak bohužel často bývá, trpěly naše malé děti. Nedalo se zavírat oči před skutečností, že se blíží konec. I kdybychom sebevíc chtěli, bylo po všem. Co ale naše děti? Vychovávali jsme tehdy osmiletého Romana a pětiletou Annu. Co jim dáme do vínku? Dětství bez táty. Ale jinak to zjevně nešlo. Krize se stávala nesnesitelnou.

Když jsem si před několika lety nahmatala na prsu malou bulku, netušila jsem, jaké trápení mě čeká. Věci nabraly rychlý spád a já neměla čas začít se bát... Měl to být den jako každý jiný, ráno jsem vstala, šla do koupelny a náhodou jsem si na prsu nahmatala bulku. Věřila jsem, že se jedná o tukovou bouličku. Dcera přesto zavolala lékaři a už druhý den jsem byla na vyšetření. To bohužel odhalil

Využili tradice, aby se vloudili do našeho bytu a kradli. Narazili ale na našeho statečného a neohroženého kocoura s ostrými drápy. Tři králové, co jdou k nám! Na ty se všichni u nás doma každý rok moc těšíme! Jak zaklepou na dveře, přednesou koledu, ochutnají, jak se mi letos povedlo cukroví a manželovi slivovice. A pak vezmou křídu a na futra napíšou tu známou zkratku, která bude naše obyd

Kila navíc zdědila naše Lenička po své matce. Stále jen přibírá, o hubnutí nechce ani slyšet, miluje jídlo a nic ji od gurmánských orgií neodradí. Když bylo mé snaše Janě sedmnáct, byla štíhlá jako proutek. Krásná holka, která si mohla vybírat. Vybrala si mého syna, pár let spolu chodili, chtěli se i vzít, ale její matka dělala všechno pro to, aby svatbě zabránila. Myslela si, že si najde Ja

Příběhů se špatným koncem, kdy se pes lekl dělobuchů, utekl nebo ho přejelo auto, je každoročně dost. Taková zkušenost neminula ani nás. Náš pes Maxík se nikdy dělbuchů nebál, až do okamžiku, kdy jednou v klidu ležel a vyspával u okna a někdo nám hodil petardu přímo na parapet. To byla rána! I když to bylo za sklem, prásklo to našemu Maxíkovi rovnou u hlavy, a od té doby jsme začali prožívat pe

Zkolabovala jsem při práci na zahrádce. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by si toho všiml a zavolal záchranku. Přesto jsem se pomoci dočkala. Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes, mě ale zachránil život kocour Vendelín. Bydlím ve městě, kde k sobě mají lidé sice blízko, ale o to více jsou k sobě nevšímaví. Musím dokonce říct, že mezilidské a hlavně sousedské vztahy jsou mnohdy náročné a je