Když jsem si Milana brala, myslela jsem si, že jsem si lepšího chlapa snad ani nemohla přát. Byli jsme spolu šťastní, jenomže pak začal pít. Než se nám narodily děti, tak jsme si s Milanem pěkně užívali. Rádi jsme cestovali a poznávali Evropu. Jenomže pak Milan změnil práci, přišla rodina, nějaké ty starosti k tomu a obláček spokojenosti na obloze manželství byl fuč. Změnila ho práce Všec

Už jsem tomu sama nevěřila, že na mě, v mých padesáti letech, ještě někde čeká láska. Jak příjemně překvapená jsem poté byla... Seděla jsem u stolu v naší malé panelákové kuchyňce. V bytě, kde jsem strávila skoro třicet let. Přestěhovali jsme se sem s manželem krátce poté, co se nám narodil první syn. Brzy nato se narodila dcera. V tomhle bytě jsem své děti vychovala, dala jim všechno, co jsem

Vždycky jsme v rodině drželi spolu a pomáhali si. Synova firma byla rodinná a prosperovala – ovšem jen do té chvíle, než zaměstnal bratra své ženy. Můj syn Jirka měl vždycky obchodní talent. Když si založil firmu, já k němu nastoupila jako sekretářka, táta byl poradce, měl celoživotní zkušenosti. Fungovalo to úžasně, zakázky se hrnuly. Když se Jirka oženil, zaměstnal ve firmě i svou manželku An

Dnes je skutečně jiná doba, než jsem zažila já. Za co by dřív člověka lidé odsoudili, dnes nikomu nepřijde jako podivné. Dcera Kačenka je vychovatelka v mateřské školce, dětí má kolem sebe plno, ale vlastní jen jedno. Manžel od ní odešel, když byly Haničce tři roky. Jako babička jsem se snažila pomáhat, co to jen šlo. Můj sen o velké rodině s nejméně pěti vnoučátky se rozplynul. Syn se nikdy

Ten osamocený dub tu stál po staletí a naši předkové sem kdysi umístili sošku madonky s děťátkem. Věřila jsem, že mě na cestě domů chrání. Jako malé se mi zdával často sen o tom, jak utíkám před různými divokými zvířaty, nejčastěji před divočákem, liškou či jelenem. Utíkala jsem v tom snu vždycky jako šílená a ukryla se ve vykotlaném stromě. Byl to dub, poničený bleskem, v otvoru těsně pod k

Když je člověk zamilovaný, nedokáže vnímat nedostatky svého partnera a je hluchý k dobře míněným radám svého okolí. Nevím, proč mají ženy sklon pomáhat ztraceným existencím a myslet si, že právě ony je změní. Takové přesvědčení zažívala i moje jediná dcera Alice, když se seznámila s Mirkem. Ačkoli do té doby to byla normální a soudná holka, on jí převrátil život naruby. První známost Když

Četla jsem nemocné dcerce pohádku a čekala další bezesnou noc. Uprostřed noci se najednou objevila u postýlky podivná žena celá ve stříbrném. Amálce hořely oči horečkou. Z velké peřiny vykukovala jen její brada a zdálo se, že se bledý obličej propadl do polštáře. Co chvíli otvírala oči a kontrolovala mě, jestli sedím u její postele s rozevřenou pohádkovou knihou. Zápal plic, u Amálky komplik

Během našich dostaveníček neřekl Milan jediné slovo, jenom ahoj nebo čau. Říkala jsem si, že bych ho měla nějak rozmluvit. Kdykoli se někdo zeptal: Hele, s kým ty vlastně chodíš, nadechla jsem se, spokojeně usmála a zřetelně a nahlas odpověděla: „No přece s Milanem!“ Ve skutečnosti jsem měla hlavu plnou starostí. Ví to vůbec Milan? Bylo nám patnáct. Bydlel v sousední ulici, v té, co byla pln

Vím, jak důležitou roli v rodině hraje otec. Zejména pro dceru. Pokud není, je to nenahraditelná ztráta. Vnučka přináší konev s vodou. Nalije ji do vázy a urovná v ní čerstvé květiny. Přitom stále něco povídá. Co bylo ve škole, co zase vyvedl Marek, ten kluk, co se jí tak líbí. Ale vlastně si jí moc nevšímá. Neříká to mně, ale mluví na svého otce, který je tu pohřbený. Nikdy neodejde dříve,

Odmalička věřím v existenci něčeho většího, než jsme my sami. Kdysi jsem se na vlastní oči přesvědčila, že smrt je jen začátek. Stalo se to před necelými osmi lety. Jednoho dne jsem uviděla z okna své kanceláře něco, na co nikdy nezapomenu. Z nedalekého lesa jako kdyby vystoupila mlha, která mi svým tvarem něco připomínala. Podvečer v kanceláři V životě jsem se setkala už s několika tajem