Roky si pomáháme s dětmi a se vším se svěřujeme. Zuzanu bych nevyměnila za nic na světě, je to skvělá kamarádka. Jenomže teď jsem zamilovaná do jejího bývalého muže, kterého nenávidí. Buď se vzdám vztahu s Mirkem, nebo s kamarádkou. Se Zuzanou jsme byly dlouholetými přítelkyněmi a nedaly na sebe dopustit. Však jsme spolu prožily i ty špatné časy. Obě jsme se rozváděly a nevím, co bychom si jedn

Na půdě jsem objevila staré fotografie. Odnesla jsem je domů, abych si je prohlédla. Vypustila jsem tak do světa rodinné prokletí, které znovu udeřilo... Když jsme jezdili k babičce na prázdniny, měli jsme zakázáno lézt na půdu. V rodině se totiž vyprávělo o tom, že z půdy spadl náš prastrýc, jiný náš předek se tam prý dokonce oběsil. „Ta půda je prokletá,“ říkala tajemně babička. Dokázala nás

Byla to tragédie, když jsem přišla o své první dítě. Osud nám ale duši naší malé dcerky zřejmě vrátil. Vnouček vypráví o jejím krátkém životě. Když nás potkala ta strašná rána, myslela jsem si, že je konec světa. Naší dcerce Vendulce nebyly ještě ani čtyři roky, když zemřela na leukemii. Byly to nejtěžší chvíle mého života. Krátce nato jsem ale otěhotněla a narodila se mi dvojčátka. Byla to obr

Ten blesk přišel najednou a otřásl mnou tak, že jsem ztratil vědomí. Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem chvíli v mlze výjevy ze svého života, které se posléze opravdu staly. Bouře mě dohnala těsně před domem. Blesky se kmitaly nad mojí hlavou a hromy následovaly téměř vzápětí. Zdálo se, že spanilá jízda bouřkových mraků se protrhne a v mžiku zaplaví naše město. Než jsem vylovil z kapsy klíče,

Bylo to o Dušičkách, v mlhavém, zasmušilém listopadu. Babička řekla, že mi prozradí tajemství, které si nechce vzít do hrobu. Tento příběh mi kdysi vyprávěla babička. Když jsme v listopadových mlhách a plískanicích navštívili hřbitov, kde je pohřben děda, najednou řekla, že mi něco poví. Že je to pro ni důležitý příběh a že by nerada, aby umřel s ní. Tehdy jsem se skoro lekla, co uslyším. Vráti

Že se mu líbím, mi řekl hned při našem prvním, náhodném setkání. Nejdřív mi to připadalo drzé, ale mluvil tak hezky, že mě to zcela odzbrojilo. Odjakživa jsem si přála romantickou lásku. Takovou, kterou jsem znala z dívčích románů, kterých jsem, zvlášť v období dospívání, přečetla spoustu. Zkrátka nic obyčejného, fádního či nudného. Bála jsem se ale, že mě nic úžasného nepotká a že skončím jako

Pána s pejskem jsem pravidelně potkávala na procházkách vilovou čtvrtí. Nejdřív jsme se na sebe jen usmívali, potom jsme se začali zdravit. Ráda jsem se procházela ulicí nad řekou ve vilové čtvrti. Bylo na ní dobře patrné, že tu bydlí samí zazobanci. Po rozvodu jsem byla zraněná, bolelo to skoro až fyzicky, a tak mě jedině dlouhé procházky uklidňovaly. Potkávala jsem také často jednoho pána s p

Neuvěřitelné, co všechno jsem si nechala od druhých líbit. Byla jsem prostě hodná holka! Pak jsem se ale najednou změnila k nepoznání. Všechno se mi v životě sesypalo. Získala jsem zaměstnání, po kterém jsem toužila a byla v něm spokojená, jenže mě z něho vyšoupla mladší a hlavně veselejší pracovnice, která to se šéfem uměla. Nechala jsem si to líbit, sebrala jsem si svých pět švestek a šla jin

Babička si to malé selátko doslova vypiplala, děda z něj udělal komika, který bavil svými kousky celou vesnici i náhodné turisty. Ani nevím, odkud babička to neduživé selátko přinesla. Samozřejmě to bylo od někoho z naší vesnice, téměř každý choval prasata. To malé nic bylo asi desáté v pořadí narozených a podle toho vypadalo. Babička si jej nesla ve svém šátku, který běžně nikdy nesundala z hl

Ten spor začal už před mnoha lety. Přeli jsme se o malý rybník za našimi domy. Vůbec jsme tehdy netušili, že patří už dávno někomu jinému. Jen stěží bych se dopátrala, kdy ten letitý spor mezi našimi rodinami začal. Sahá hluboko do naší rodinné historie. Ustal po válce, když nám komunisti všechno vzali, jak si ale pamatuji dle vyprávění prababičky, tak to byl častý střet zájmů odnepaměti. Komu