Rodiče se seznámili na střední škole, od té doby byli nerozluční. Jen jednou to zaskřípalo, všechno jsem vnímala a vyděsilo mě to. Naši se hádali. Bylo mi čtrnáct. Zakrývala jsem si uši. Mysleli si, že to do mého pokojíčku nedolehne, ale spletli se. Bylo to hrozně slyšet. Brečela jsem do polštáře. Jednou jsem mámě řekla, ať už toho proboha nechají, že se to nedá snést. Zbledla: „Ty to slyšíš? M

Ve stáří pykám za hříchy mládí. Bývala jsem nebezpečně hezká a zahrávala si s city svých nejbližších. A to se mi ve zlém vrátilo. Bývala jsem, jak se říká, pěkné číslo. Anebo kvítko z čertovy zahrádky. Které už bohužel dávno zvadlo. Na staré časy vzpomínám ráda, ale občas se mně mihne hlavou, že jsem možná trochu ubližovala. Někdy víc než trochu. Byla jsem nebezpečně krásná, dnes by tomu živá

To, co jsem prožívala, nebyl sen. Bylo to do­opravdy a odvíjelo se to jako v té pohádce O Popelce. Krásné šaty i střevíčky vyčaroval Ježíšek. Z okna našeho maličkého bytu v přízemí jsem sledovala, jak tančí sněhové vločky pod lampou, tají na římse anebo se schovávají v napůl zamrzlých loužích. Vánoce! Ani nedokážu vypovědět, jak moc jsem se na ně pokaždé těšila. Přitom dárky, které jsem dostáva

Ten kámen je legendární životabudič. Zejména starší lidé by jej měli nosit, umí údajně přinášet radost ze života a dodávat životní sílu. Říkala jsem si už jako mladá holka, proč moje babička tak lpí na špercích s červenými kameny. Na ruce nosila velký zlatý prsten s rudými kamínky a ve šperkovnici měla z takových kamínků i náhrdelník a náušnice. Byla přesvědčená, že jí ty rudé kameny dodávají s

Malé dítě má nejrůznější přání. Měla jsem různá, hodně bláznivá, zejména když jsem věřila na Mikuláše, ale to, co si přál náš malý vnuk, nikdo nečekal. Když jsem byla malá holčička, bydleli jsme s rodiči v malém městečku na jihu Moravy. Tady se tradice vždycky držely a byly krásné. Možná proto jsme dlouho já i moji sourozenci věřili nejen na Ježíška, ale také na čerta a Mikuláše. Měli jsme z ni

Je to hodný a veselý kluk. V cestě do Prahy za štěstím jsme mu nebránili, protože jsme ho dobře vychovali. Přesto nás ještě překvapil. Matyáš je můj nejstarší vnuk. Byl odjakživa hotové zlatíčko, ve škole se dobře učil, byl hodný a ochotný každému pomoct. Nebyl snad člověk, který by ho neměl rád. Když přišel krátce po maturitě s tím, že si našel práci v Praze, nebránili jsme mu. I když jsme měl

Toho papouška dostala matka k šedesátým narozeninám. Stal se miláčkem rodiny. Když zemřel tatínek, pomohl své paničce vypořádat se se smutnou událostí. Moje matka si přála papouška celý život. Jejím snem byl samozřejmě kakadu, kde bychom ale na takového aristokrata mezi papoušky vzali? Když se blížily maminčiny šedesátiny, všechny její tři děti, včetně mě, se shodly na tom, že je načase jí asp

Svého manžela jsem celý život milovala a byla na něho hrdá. Najednou jsem ale dostala strach, že o něho přijdu. A propadla jsem panice. Celý život jsem tu byla pro svého manžela, byl moje modla, moje všechno. Byl moje životní láska, potkala jsem ho v sedmnácti letech na účňáku. On tehdy chodil s jinou, a tak jsem si na jeho zájem musela tři roky počkat. Ale velká láska překoná každou překážku a

Říkala jsem si, že by se musel stát zázrak, aby se zjevil muž, který by mě chtěl. Zázraky ale nejsou třeba, když máte podnikavou babičku. V těžkých časech mě nejvíc utěšovala moje milovaná, tehdy už hodně stará, babička. Rodiče nikoli, ti jen dokola opakovali, že to je hrůza žít po třicítce sama. Babička ujišťovala, že nesmím ztrácet naději. A že její bába a rovněž její bába byly čarodějnice. A

Koncem listopadu se v Galerii Českého rozhlasu na Vinohradské 12 sešla opravdu vybraná společnost – herci Viktor Preiss, Jaroslav Satoranský, Jan Přeučil, básník František Novotný a další osobnosti, aby společně pokřtili novinku, která vyšla ve spolupráci nakladatelství AOS Publishing a Radioservis. Jde o bezmála pětihodinovou unikátní vzpomínkovou audiokoláž s názvem „Gabriela“, která je ohlédnut