Jako dítě jsem se málem utopila. Když jsem si myslela, že přišla moje poslední chvíle, stal se zázrak. Vody jsem se bála už jako malá holka. Neměla jsem v lásce mytí vlasů ve vaničce a vyváděla jsem tak, až na nás jednou zvonili sousedi. Plavání ve škole pro mě bylo utrpením, šťouchali nás do vody dřevěnými holemi a my, neplavci, jen lapali po dechu. Naučila jsem se tam jen víc se bát vody.

Bylo pozdě večer, tak jsem si zkrátila cestu domů přes les. Mám pro strach uděláno, ale té noci jsem zažila něco velmi děsivého. Věřím tomu, že ve chvílích ohrožení našeho života se o nás postarají nadpřirozené bytosti, nebo nějaké vyšší dobré síly. Sama jsem to před lety zažila! Před nebezpečím mě zachránilo tajemné modré světlo – možná to byla lesní víla nebo můj anděl strážný… Poslední sp

Zažila jsem něco, čemu se dá jen stěží věřit. Ve snu jsem zabránila matce v sebevraždě a dala rodiče dohromady. Pomocí snu jsem dokázala ovlivnit realitu. Jenom díky tomu se rodiče nerozvedli. Když jsem byla v pubertě, rodiče se často hádali. Jednoho dne tátovi bouchly saze a řekl mamce, že nadobro odchází. Ta to podle všeho nečekala a zhroutila se. Svěřila se mi, že i když se hádají, pořád tát

Naše dcera nám vždy dělala jen samou radost. Od patnácti chodila po brigádách a za vydělané peníze si kupovala parádu, po které toužila. Dostala se na vysokou a my viděli její budoucnost v zářivých barvách. Až do osudného seznámení. „Mami, tati, to je David,“ oznámila nám jednou. Vedle ní stál vysoký pohledný mladík s nápadným tetováním. Že je instalatér a nemá ani maturitu, to nám nevadilo,

Mé dětství a dospívání se datuje do dob komunismu. Tehdy jsem nechápala, že jsou hranice, přes které někdo nemůže nebo že kádrový posudek může ovlivnit, zda budete studovat. Už jako malá holka jsem věděla, že budu jednou lékařkou. Když jsem se po maturitě v roce 1983 opravdu dostala na vysněnou medicínu, skákala jsem radostí. Studium byl můj svět a nic kolem mě nezajímalo. Zajímala mě jenom

Zatímco já chodila do zaměstnání, soused trávil u nás téměř každé dopoledne. Hrál karty s mým mužem. A bylo to o peníze! To se mi nelíbilo. Vždycky jsem ho ráda viděla, byla jsem spokojená, že můj Toník má nějakou zábavu, protože jinak se hrozně nudil, jak sám říkával svému pochrupování před televizní obrazovkou. Prostě si ho vyhlédl Byl to takový jeho neměnný rituál. Snídaně, sprcha a tr

Důvěřovala jsem jí a se vším se svěřovala. Byla na mě milá a vstřícná. Nikdy by mě nenapadlo, že mi do očí lže a vůbec jí to nepřijde divné. Prý je to úplně normální! Mně její lhaní normální nepřipadalo. Kdyby se snad jednalo o nějaké prkotiny. Třeba cenu za šaty, kterou nadsadila rovnou o tisíc korun! Mohla bych to brát, že si vše jen přikrášluje, aby byla zajímavější. Vždyť i já si občas něco

Bylo mi tehdy necelých třicet let. Kolega Milan se mi moc líbil. Za krátkou dobu jsem se do něho zamilovala a svedla ho. Po nějaké době našeho vztahu se Milan rozvedl a následně jsme se vzali. A jsme spolu šťastní doteď. Máme spolu spokojené manželství navzdory tomu, že nás všichni odsoudili. Byla jsem svůdkyně Milan byl ženatý. Neměl děti, ale přesto cítil ke své ženě závazek. Dalo mi do

Celý život jsem toužila potkat někoho výjimečného – muže, který by mě přijal takovou, jaká jsem, bez ohledu na mé nedostatky. Přála jsem si slyšet slova: „Pro mě jsi dokonalá, miluji tě.“ Tato jednoduchá slova nesou v sobě tolik – pocit ocenění, porozumění a bezpodmínečné lásky. Pravá láska nehledá výmluvy pro své slabosti a nesnaží se vyvolávat pocit viny. Nikdo, kdo opravdu miluje, neřekne: „

Můj rodný dům. Tak jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem nepřivolala ty děsné tragédie v mém životě. Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Nedobytné zázemí. Najednou tu není. Jakoby všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět. Bylo tam tak krásně Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já,