Říkala jsem si, že by se musel stát zázrak, aby se zjevil muž, který by mě chtěl. Zázraky ale nejsou třeba, když máte podnikavou babičku. V těžkých časech mě nejvíc utěšovala moje milovaná, tehdy už hodně stará, babička. Rodiče nikoli, ti jen dokola opakovali, že to je hrůza žít po třicítce sama. Babička ujišťovala, že nesmím ztrácet naději. A že její bába a rovněž její bába byly čarodějnice. A

Koncem listopadu se v Galerii Českého rozhlasu na Vinohradské 12 sešla opravdu vybraná společnost – herci Viktor Preiss, Jaroslav Satoranský, Jan Přeučil, básník František Novotný a další osobnosti, aby společně pokřtili novinku, která vyšla ve spolupráci nakladatelství AOS Publishing a Radioservis. Jde o bezmála pětihodinovou unikátní vzpomínkovou audiokoláž s názvem „Gabriela“, která je ohlédnut

Začaly se na nás řítit katastrofy ze všech stran. Jsem tak bezradná, že jsem nechala náš dům vysvětit. Bude to už třicet let, co jsem se zamilovala do svého manžela Tomáše, a letos to bude pětadvacet let, co jsme se stali manželi. Vůbec toho nelituji, naopak si jsem jistá, že právě on je ten pravý. Máme dva zdravé syny, kteří se již staví na vlastní nohy. Jsme zkrátka spokojená rodina. Co mi te

Byl to nádherný kousek. Všichni jsme se do zrcadla zamilovali, jen pes se ho bál. Vztahy v rodině se horšily. Naštěstí mě varoval kamarád. Vášní mého syna jsou bazary. Nedokáže projít kolem jediného, aniž by nahlédl. Občas si něco koupí. Jednou se vrátil domů s nevšedním úlovkem. Přinesl krásné zrcadlo. Všichni jsme nádherný kousek obdivovali. Jen náš pes byl od první chvíle, co zrcadlo spatřil

Manžel trpěl bolestmi zad, tak vyhledal pomoc léčitelky. Zpočátku bylo vše v pořádku, pak se mi ale manžel začal měnit před očima. Díky jedné neblahé zkušenosti, která se v mé rodině před několika lety udála, jsem zjistila, že ten, kdo umí pracovat s energií, ji může používat i ke špatným cílům. Manžela trápily bolesti zad Zdravotní problémy mého životního partnera měly nečekané důsledky.

S Mirkou jsme byly velké kamarádky už od školy. Bohužel nás rozdělilo pobláznění. Mé a jejího muže. Nestálo to za to. S Mirkou jsme se poznaly na základní škole, kdy jsme ani jedna neznala spolužáky, a tak jsme si k sobě sedly. A sedly jsme si i jako kamarádky. Dokonce jsme spolu pak obě šly na obchodku. Samozřejmě jsme se sobě svěřovaly, prožívaly jsme spolu první velké lásky a radily jsme si.

Pamatuji si to jako dnes. Táhlo mi na třicet a v blízkosti žádný muž. Tak jsem se z menšího městečka odstěhovala do velkoměsta. Abych našla štěstí. Přišla jsem spíš k neštěstí. Když jsem se tehdy ocitla v Praze, měnila jsem práce, prostředí kolem sebe, tedy i lidi. V jedné společnosti mne nepřehlédl místní šprýmař. Muž staršího věku. Se ženami mluvil jako největší seladon, ačkoli pohledný moc n

Nebyla mi podobná, a ani sympatická. Potom ale udělala něco, co mi připomnělo dětství. Pozorně jsem se jí zadívala do očí a byla si jistá. Je to ona! Ta, kterou jsem neviděla šedesát let! Moje jediná vnučka je mým celým světem. Takovou lásku jsem nikdy necítila ani k rodičům, manželovi nebo svým dětem. Samozřejmě jsem všechny milovala, a každého jiným způsobem. Stále jen plakala Každé dít

Měla jsem vnoučat víc, než si která babička může přát. Byla jsem šťastná a dávala to náležitě najevo. Přede všemi jsem ale tajila, že toužím po něčem jiném. Nahlas jsem to neřekla. Bylo to moje největší tajemství. Nikdy nevyřčené a s nikým nesdílené. Porodila jsem tři dcery a s manželem je vychovávala nejlíp, jak jsem dokázala. Každá holčička byla úplně jiná. Každá byla jiná Jedna se oblé

Rodinný miláček a oblíbenec měl jedno tajemství. Peníze prohrával v kartách. Aby neumřel hlady, musel krást. A bylo to lehké, nemusel se bát! Zjistila jsem to náhodou. Potřebovala jsem nějaký opravdu pěkný servírovací tác na dort. Slavila jsem šedesátiny a chtěla jsem se v zaměstnání trochu předvést. Pamatovala jsem si, že maminka jeden měla. S růžemi a zlacením. Byl jako nový, vždyť byl stále