Neurologická onemocnění dokážou obrátit život vzhůru nohama. Pro Kateřinu s roztroušenou sklerózou a Tomáše s ADHD se stal kratom nečekaným spojencem v jejich každodenních bitvách. Jejich příběhy jsou svědectvím o tom, že i s vážnou diagnózou lze najít cestu k plnohodnotnému životu. Unavené tělo, nezlomný duch "Ve 35 letech jsem se cítila jako stařena," začíná své vyprávění Kateřina. Roztroušená

Neoblékám tepláky, zástěru a šátek uvázaný na babku. Není to můj styl. Nejsem typická babička. Jsem moderní a mám i úžasného kavalíra. Nejsem až tak stará bába, jak si nejspíš myslí moje dcera a vnuci, kteří na mě pohlížejí, jako bych se narodila ve stejný den jako hlavní postava románu Babička Boženy Němcové. Myslím, že jsem docela moderní. Barvím si vlasy na blond, nosím moderní, nekřesťansky

Byla jsem tak šťastná, že mě požádal o ruku. Moje rodina z toho ale takovou radost neměla. Máma i babička měly tušení, že to nedopadne dobře. Bohužel se ani trochu nemýlily. Ty dva nádherné letní měsíce, kdy jsme spolu chodili, se mi zdály jako sen. Jindra byl v mých očích dokonalý muž. Od první chvíle, co jsme se potkali, to mezi námi jiskřilo. Byl nejen pohledný, ale také galantní a zábavný.

Ve škole jsem byla vysloveně sportovní jednička. Tomu, co jsem ale předvedla na lyžích, nemohla moje učitelka tělocviku vůbec uvěřit. Příběh z mého dospívání je dodnes zdrojem všeobecného veselí na každé rodinné sešlosti. Můj lyžařský výcvik v sedmé třídě byla taková ostuda, že jsem si pak na dlouho ve třídě vysloužila přezdívku „nemehlo“. Jak jsem ale později zjistila, nebylo to až tak mou vin

Tomáš byl moje láska ze školky. Jenže pak se někam odstěhoval a život šel dál. Osud byl naštěstí na naší straně, znovu jsme se setkali. Nebyla jsem holčička, která by milovala panenky, klučičí hračky mě bavily víc. Tak jsme našli s Tomášem v sobě spřízněné duše už ve školce a stala se z nás nerozlučná dvojice. Jak ve školce, tak ve škole. Byla to taková ta první dětská láska. Jenže ve čtvrté tř

Náš kocour se stal odhodlaným strážcem malé Amálky. Kde se v něm ten pud tenkrát vzal? Neuvěřitelné příběhy, kdy se samice nějakého zvířete, ujme malého lidského „mláděte“, chrání ho a stará se o něj, nejsou jen v pohádkách. Všichni jistě známe příběh Tarzana z divočiny, který byl prý inspirován událostí, která se opravdu stala. A já jsem zažila podobný příběh na vlastní kůži, u našeho kocoura.

Lidem, kteří žijí osaměle, bývá nejhůř kolem Vánoc. Kéž by většina z nich měla takové štěstí jako já! Důležité je najít nějakou pomoc. Nějakou dobu jsem si připadala úplně zbytečná. Věřte mi, nebyl to hezký pocit. Mám za sebou dvě operace kolena, jednu zpackanou a další, která nic nenapravila. Chodím tak těžce, že si nejsem schopna ani dojít na nákup. Výprava dolů ke schránce na dopisy je pro m

Někdy v dobré víře, abyste druhým neublížili, zatajíte citlivou informaci. Třeba tu o otcovství. Jenže osud ví, jak vás vypéct, a vybere si okamžik, který vám zbourá všechny jistoty. Vidím to jako dnes. Jde o vzpomínku, která se mi vryla do paměti, protože se roztočil kolotoč, ze kterého nebylo možné vystoupit. Tehdy se mi vrátily všechny vzpomínky na osudovou lásku. Která mi dvakrát krutě zlom

Nemá cenu lepit něco, co má tendence se rozdělit při sebemenší příležitosti. Jenže to jsme s mužem nepřipouštěli. Proč nastavovaná kaše? Víte, když se mě někdo zeptá, jaké jídlo nesnáším, vždy odpovím, že nastavovanou kaši. A jak jsem pochopila, nejedná se jen o jídlo. Tu kaši jsem sice nejedla už tři desítky let, naposledy ve škole, ale právě z této doby si pamatuji, že jsem ji opravdu nemohla

Matka mojí zemřelé kamarádky mi darovala její oblečení. Když jsem si šaty vzala na sebe, cítila jsem se divně. A pak přišly děsivé sny. Když moje kamarádka Klára spáchala sebevraždu, bylo mi hrozně. Na pohřbu všichni plakali, a tak jsem nemohla odmítnout tašku od její maminky. Chtěla mi dát po Klárce nějaké šaty. S Klárou jsem se kamarádila od střední školy. Hned na začátku školního roku jsem s