Když si dcera přinesla králíčka, měli jsme doma už několik let kocoura. Báli jsme se, jak toho chlupáčka s dlouhýma ušima přijme. Byla jsem tehdy těhotná, čekali jsme druhé dítě. Aby mi manžel ulevil, vzal na víkend ke svým rodičům naši čtyřletou dcerku Milušku. Byla jsme mu za to vděčná, s malým dítětem nelze příliš odpočívat. Proležela jsem sobotu u knihy, na klíně mi spokojeně odpočíval náš

Mladí jsou někdy tak nerozvážní! Našeho Davida stálo to riskování málem život. Humor mu to ale nevzalo! Náš Davídek byl vždycky jako z divokých vajec. Byl ale plný optimismu, z nebezpečí si nic nedělal a neuvěřitelně mu to vycházelo. „Však počkej, ty jednou na ty své bláznivé kousky doplatíš!“ říkával mu můj manžel, ale vnuk se tomu jenom smál. Říkal, že je určitě po prastrýčkovi, který zmizel

Hrozně mi ublížil a já byla tak mladá! Byla jsem přesvědčená, že mu tu zradu nikdy neodpustím. Když se ale vrátil s kytkou a na Valentýna k tomu, nedokázala jsem ho odmítnout. Potkali jsme se už na střední škole a začali spolu randit. Společně jsme pak odešli do Prahy studovat vysokou školu, naše láska byla veliká a já byla přesvědčená, že osudová. Naše rodiny braly už jako hotovou věc, že se p

Nejraději nahrávám zpěv ptáků, je to můj nádherný koníček. Jednou se mi ale povedlo nahrát něco, co si nedokážu dodnes vysvětlit. Jsem lovec zvuků. Rád naslouchám svému okolí a nahrávám nejrůznější zvuky na záznamovou techniku. Nejúžasnějším zvukem jsou písně ptáků. Nahrávám je už řadu let. Nejkrásnější je zpěv slavíka. Tento ptáček, drobnější než obyčejný vrabec, zpívá ve dne i v noci. Má neob

Nikdy jsem se na westerny moc nedívala, nevím, proč se mi ten sen o Divokém západě začal zdát. Pozdě jsem pochopila, že to bylo varování. Nikdy jsem svého muže Standu nezažila nemocného, viry a infekce se mu vyhýbaly obloukem. Zato nebyl snad rok, aby neutrpěl nějaký úraz. Za deset let našeho společného života měl zlomenou ruku nebo nohu osmkrát. Dvakrát také havaroval v autě, naštěstí to odnes

Největším přáním naší nemocné dcerky bylo jet k moři. Lékaři jí tu cestu ale zakázali. Tak jsme jí pořídili alespoň velkou lasturu. A stal se zázrak! Alenka na mě upřela své krásné oči a šeptla: „Mami, já už asi nikdy neuvidím moře!“ Posadila se na nemocničním lůžku a několikrát zakomíhala hubenými nožkami. „Já si myslím, že člověk může žít i bez toho, aby viděl moře,“ odpověděla jsem a pohladi

Toužila jsem pomáhat a dělat dobré skutky. Moje dávná kamarádka se ale pokusila zneužít mé dobroty. Duchové se na to už nejspíš nemohli dívat. Jednou pomohu někomu já, podruhé pomůže druhý mně. K tomu jsem byla vedena svými rodiči. Neměla jsem se špatně, našla jsem si hodného manžela a s ním měla tři děti. Neměla jsem si na co stěžovat, po rodičích jsem zdědila domek s pěknou zahradou a políčke

Moje máma se tehdy bála, že se už nestihnu vdát a zůstanu na ocet. Ale osud se nade mnou ještě slitoval a dopřál mi lásku jako z románů. Našla si mě, když jsem ji nejméně čekala. Táhlo mi už na čtyřicet, když jsme se seznámili, a to ne zcela tradičním způsobem. Jela jsem jako vždy z práce na kole. Byl pěkný předjarní den, nezvykle slunečno. Šlapala jsem po úzké asfaltce, když tu si všimnu, že z

Žili jsme ve vyhořelém manželství. Byli jsme věčnými hádkami tak vyčerpaní, že jsme spolu raději už vůbec nemluvili. Pozorovala jsem nejlepší kamarádku, jak s manželem senzačně tancují. Asi jsem měla smutné oči, protože si pak ke mně přisedla a povídá: „Vypadáš jako pes, který nemůže najít páníčka. Co tě trápí?“ Povzdechla jsem si: „Jak to s Mirkem děláte, že jste i po dvaceti letech tak spokoj

Když jsem se zhroutila z nešťastné lásky, nějak se mi už nechtělo žít. Naštěstí se objevil ten můj dobroděj a ukázal mi cestu. Petr byl moje životní láska, znali jsme se od dětství. Běhali jsme spolu na hřišti a chodili do stejné školy. V prváku jsme spolu začali chodit a po maturitě jsme se chtěli vzít. Věděli to všichni, naše rodiny, celá škola, celé městečko. Byla jsem nejšťastnější holka po