Kamarádky mě kritizovaly, že jsem moc náročná a vybíravá. Rodiče zase, že jsem je zklamala. Začala jsem o sobě pochybovat. Nemají všichni nakonec pravdu? Něco na těch všech tvrzeních bylo. Měla jsem na všechny vysoké nároky! Nemínila jsem snižovat laťku a vyžadovala jsem po všech slušné jednání a pravdomluvnost. Přece jsem toho od nich nechtěla až tak moc! Odsuzovali mě neprávem Stejné ná

Dnes bych to vzala zpátky. Ty čtyři desítky let, kdy jsme spolu nemluvily. Stihly jsme se usmířit, ale pak sestra náhle odešla. Mělo to tak být? Tak krutý je osud. Probudila jsem se do zimního rána. Vzduch byl chladný, okna pokrytá námrazou a venku se na šedé obloze míhaly mraky. Seděla jsem na okraji postele, můj pohled byl upřený na starý a omšelý rám fotografie na nočním stolku. Byl to sníme

Když se Anna narodila, byla to pro mě radost, kterou jsem nikdy nečekala. Byla tak živá, plná energie a zvědavosti. A to všechno je pryč. Anička byla jiná než ostatní děti. Vždy měla nějaký svůj pohled na svět. Často jsme spolu trávily čas venku. Já jsem jí ukazovala stromy, květiny, povídala o tom, jak krásný může být život. V její přítomnosti všechno vypadalo jednoduše a krásně. Ty chvíle byl

Manžel Zdeněk pro mě znamenal absolutně všechno. Když zemřel, těžko jsem se z jeho náhlé smrti vzpamatovávala. Uplynulo pár měsíců, když se mi při cestě po schodech v našem domě stala nevysvětlitelná věc. Zaslechla jsem podivné kroky, a dokonce viděla stín nějaké bytosti. Šlo snad o přízrak mého zesnulého chotě? Se Zdeňkem jsme byli manželé dvaatřicet let. Řekla bych, že jsme si byli souzeni.

Teta Libuše byla tak trochu zvláštní, povídala různé příběhy, kterým nikdo nevěřil. Jednou v noci jsme ale se sestrou zjistily, že mluví pravdu. S mojí mladší sestrou Luckou jsme často jezdily za tetou Libuší – sestrou našeho tatínka. Co si jen pamatuji, tak vždy měla pověst bláznivky, protože se nikdy netajila tím, že mluví s mrtvými a prý má ve sklepě ducha. Strašidelné příběhy My dvě s

Jela jsem navštívit dědu, aby nebyl sám. Zjistila jsem, že má v obýváku postavenou babiččinu urnu. Následovalo něco děsivého. Když děda ovdověl, jezdili jsme ho všichni z rodiny pravidelně navštěvovat. Já tam zamířila na týden a hned první noc mě dost znervózňovala babiččina urna obklopená fotkami, která stála uprostřed obýváku. Pak jsem viděla i další věci, které by mi asi nikdo neuvěřil. O

Dělá mi velkou ostudu. On, bývalý profesor na střední škole! Vždycky jsem na něho byla pyšná. Chlubila jsem se, jak dobře si spolu žijeme. A teď? Brzy ráno se oblékne do montérek a vyráží do ulic! Na sobě má prapodivné oblečení. Oranžové montérky, stařičkou bundu a kulicha po vnukovi. S bambulí! Nohy obuté do děsivých pracovních bot. Popadne obrovskou tašku, co vypadá jako z nějakého ubrusu, a 

Naše rodina je posedlá domácími mazlíčky. Pamatuju si to už jako malá a vlastně nikdy nebyl náš dům bez nějakého čtyřnohého miláčka. Když se s námi rozloučil voříšek Bobo, kterého si máma vzala z útulku, bylo to smutné. Máma říkala, že už nikdy žádného pejska nechce, což bylo pro všechny veliké překvapení. Prázdný dům byl smutný Respektovali jsme smutek mámy, ale stejně jsme věděli, že to

Moje sestřenice byla vždy na peníze, a tak se nezdráhala uzavřít smlouvu s temnými silami. Jenomže za to zaplatila tu nejvyšší cenu. Kdybych se s tím sama před několika lety nesetkala, nevěřila bych, že je něco takového opravdu možné. Zjistila jsem, že příliš velké sobectví může člověka přivést až k branám smrti. Kvůli životním výhodám a bohatství byla moje příbuzná ochotná spojit se i s peklem

Po rozchodu jsem se přestěhovala do nového bytu. Jedné noci jsem tam zažila zvláštní věc. Slyšela jsem kroky, které přicházely z lodžie. Nový třípokojový byt s lodžií se mi moc líbil. Moderně jsem si ho zařídila a pěkně si v něm žila. V domě nežilo ani moc nájemníků, panoval tam vesměs klid, což se mi také líbilo. Jedinou nevýhodou byla pouze absence výtahu, ale protože jsem bydlela ve druhém p