Je pravda, že se mi zdály moje oči poslední dobou jinak zbarvené, že se jedná o nemoc, mě nenapadlo. Naštěstí jsem navštívila muže, jenž mě varoval. Říkala jsem si, jak je možné, že někteří lidé dokážou podle očí poznat na člověku nemoc. Ta věda se jmenuje irisdiagnostika a četla jsem o ní v různých časopisech, nejprve těch méně seriózních o léčitelství a ezoterice, pak jsem se ale dozvěděla i

Náš praděd krásně maloval, žádný jeho výtvor nám ale po něm nezůstal. Vnuk si jednou koupil obraz v bazaru, byli jsme překvapeni autorem. Svého pradědečka jsem neznala, hodně jsem ale o něm slyšela. Byl to umělec, malíř, který vystavoval i v cizině. Bohužel jsem neměla ani jeho podobiznu a ani žádný z jeho obrazů se v naší rodině nedochoval. Prababička je všechny prodala, aby uživila rodinu

Ke svatbám patří svatební dary. Když jsem se před lety vdávala, věnovala nám tetička vzácný přívěsek. V  naší rodině se dědil už po čtyři generace. Tetička nám kladla tehdy na srdce, že je to opravdu velká cennost, že je posázený diamanty, a ten největší, prostřední, má cenu desítek tisíc. Prý to není prostě žádná věc na běžné nošení, spíš taková pojistka na horší časy. Její dědeček ho už dokon

Koukala jsem z okna a napadlo mě, že se půjdu projít. V parku jsem našla nejen zatoulaného pejska. Měla jsem za sebou rozchod, který mě hodně bolel. V mém srdci bylo najednou prázdno a já se ocitla sama v bytě, který ještě donedávna hýřil životem. Bylo mi smutno. Každý večer jsem sedávala u okna a koukala na nedaleký park. Hlava plná vzpomínek Jednoho večera jsem se uvelebila na svém trad

Když jsem chodila do první třídy, nastěhovala se do našeho domu rodina s malým synem. Tomík chodil do třetí třídy a nejvíce se kamarádil se mnou. Synovi našich nových sousedů jsem se líbila už tenkrát. Pamatuji si, že když jsme si s mojí sestřenicí a Tomíkem u nás hráli, můj kamarád řekl, že až budeme velcí, vezme si mě za ženu. Když mi bylo deset let, rodiče se rozvedli a největší rána pro mě

Když jsem byla malá, přišla jsem o otce. Ten od nás s mámou odešel, protože se zamiloval do mladší ženy, měl s ní dceru. Na mě zapomněl! Jeho ženu i dceru jsem nenáviděla. Dodnes mu to nejsem schopná odpustit. Nikdy bych do sebe tedy logicky bývala neřekla, že si něco začnu se ženatým mužem, že něco takového dopustím. A přesto jsem to udělala, a navíc už ve věku, kdy bych bývala měla být rozumn

Někdo by možná řekl, že jsem mrcha. Ale já se za to nestydím. S manželem jsme spolu už skoro čtyřicet let. A to i přesto, že není jediným v mém životě. Prostě to tak mám. Každý řeší problémy, jak umí. Já se rozhodla to řešit po svém! Různé neshody a krize v manželství běžně řeším nevěrami. Nic s tím nenadělám. „Klidně se vztekej, já se ti pomstím po svém,“ říkala jsem si vždy v duchu, když už d

Měla bych být na sebe pyšná, že dobře vydělávám. Místo toho si musím hrát na chudinku, jen aby měl manžel dobrý pocit, že má vyšší plat než já! Ani bych tomu v dnešní době plné změn nevěřila, že je něco takového možné. Vždyť už je snad rovnoprávnost, nebo ne? Můj manžel je moc hodný chlap a vím jistě, že mě miluje. Vždyť udělá, co mi na očích vidí. Kupuje mi šperky a já si smím pořídit vše, na

Bylo to překvapení, kterému jsem nechtěla uvěřit. Při úklidu jsem objevila schované lahve s alkoholem. Nemohly patřit nikomu jinému než manželovi. Začal pít a mně nastalo peklo! Našla jsem jich hodně. Opravdu hodně, to mě vyděsilo! Ve skříni s košilemi, v botníku a taky v jeho skříňce s nářadím. Vodka, rum a domácí slivovice. Té jsem se lekla nejvíc. Co kdyby ještě navíc přišel o zrak? Všech

Když člověk pracuje v nějakém oboru, někdy se stane, že ho jeho práce ovlivní víc, než by si přál. Něco podobného se stalo kdysi i mně. Možná se vám to bude zdát na ženu morbidní, ale celý svůj život jsem pracovala v pohřebním ústavu. Práce, o které málokdo sní, ale já jsem v tomto odvětví byla spokojená, i když to zní zvláštně, uznávám. Těšila jsem se na důchod Po třiceti letech činnosti