Chodili jsme spolu do školy, ale pak nás život rozdělil. Vypadalo to, že tenhle vlak už jel a že už ho nedohoním, ale osud rozhodl jinak,

S Alešem jsme na gymplu žertovali, že na sebe možná zbudeme – a pak že se vezmeme. Nikdy jsme spolu nechodili a ani žádné společné zájmy jsme neměli. Já jsem byla spíš taková zasněná, ležící v knihách, on velký sportovec a idol dívek. Líbil se mi, to ano.

Líbil se všem. Možná jsem do něj byla zamilovaná, ale bála jsem se připustit si to. Vlastně jsme se spolu ani příliš nebavili, jen několikrát, hlavně tehdy na chmelové brigádě. Tam nás spojil společný průšvih.

Přistihli nás totiž v hospodě, kam nám byl vstup přísně zakázán, neboť nám, brigádníkům, ještě nebylo osmnáct. „Koho uvidím v hospodě,“ hulákal tělocvikář, který tam sedával prakticky každý večer, „s tím si to vyřídím!“ Byla to náhoda.

Zrovna jsem se pohádala s holkami a šla se vydýchat ven. Potkala jsem Aleše, ten nadhodil, že by bylo fajn jít na jedno – a už jsme byli v hospodě. Dali jsme si jedno pivo dohromady, když jsme ho dopili a chystali se zmizet, chytila nás za límec matikářka.

Vzpomínka

Přísahali jsme, že jsme pili jen limonádu. „Vy si myslíte, že mi to nemyslí,“ soptila a postrkovala nás k výčepu, kde zavilému, kulaťoučkému hospodskému položila otázku: „Co si tihle dali?“ Bez mrknutí oka odvětil:

„Limonádu.“ Matikářka musela uznat, že žádný trest nás nečeká, ale od té doby si nás učitelé měřili přísným pohledem. Ta příhoda nás sblížila. Povídali jsme si, shodli jsme se, že jsme si sympatičtí a že na sebe třeba časem zbudeme.

A pak že bychom se mohli vzít. A potom jsme se políbili. S postupujícími léty jsem na tuto drobnou, nenápadnou příhodu skoro zapomněla. Možná jsme si to s úsměvem řekli i na maturitním plese, kdoví, je to všechno už tak dávno.

Vzpomínka vyplavala na povrch ve chvíli, kdy jsem si s pláčem odnášela kufry od své životní lásky.

Není pozdě?

Bylo mi tehdy osmatřicet, žili jsme spolu devět let. Ke svatbě se stále nerozhoupal, dokola opakoval, že si na tak zásadní životní krok ještě netroufá, že si nepřipadá dost zralý. Bylo mu čtyřiačtyřicet. Sbalila jsem si ty kufry a dala mu sbohem.

Vzpomněla jsem si na onoho svého spolužáka z gymplu. Jak jsme si říkali, že na sebe třeba zbudeme, a jak jsme se té myšlence smáli. Co asi dělá Aleš? Kupodivu mi na tuto otázku odpověděl život sám.

Potkala jsem ho o měsíc později na třídním srazu po dvaceti letech od maturity. Hned jsme se k sobě hrnuli. Zatočila se mi hlava, jako bych pochopila, že zrovna tenhle muž byl od začátku ten pravý, že to byl On, jen jsem to pochopila až teď.

A možná už je pozdě. „Máš někoho?“ zasmál se. Zavrtěla jsem hlavou. Lehce pokrčil rameny: „Tak jsme na sebe teda doopravdy zbyli.“ Štěstím se mi zatočila hlava a za rok už se chystala svatba.

Radka (65), Znojmo