Měla jsem letitou kamarádku, znaly jsme se snad čtvrt století. Nikdy bych nečekala, že zrovna ona by mi mohla něco takového udělat! Pracovaly jsme spolu. Já byla její nadřízená. Naučily jsme se oddělovat práci od přátelství a všechno fungovalo. Jiřina byla vždycky pracovitá a obětavá a já byla šťastná, že mám pod sebou někoho, na koho se mohu stoprocentně spolehnout. Když bylo třeba, neváhala z

Byla milá a ochotná. Pracovala u pultu s lahůdkami a vždy mi nabídla něco lákavého na zub. Jenomže to mělo velkou vadu. Šidila. Zprvu jsem si myslela, že je to jen náhoda, když jsem doma objevila nazelenalý plátek šunky. Prostě kolečka byla tak nešťastně namíchaná, kdo má čas prohlížet všechna! Ještě jsem ji v duchu omlouvala! Kdo ví, jaký má plat a s jakými starostmi se potýká, říkala jsem si.

Ta koupě byla skvělá a neodradily mě ani myši. Těch se přece snadno zbavím... Jenže soused mě varoval, že nepřítel je větší a nebezpečnější. Co to je? Je to malé, šedé, má to oči jako korálky, velmi dlouhý ocásek − a sežere to všechno možné, odpadky, papír, staré hadry a nepohrdne ani masem. Myš! S tím mazaným nepřítelem jsem se měla utkat poté, co jsem výhodně koupila starý dům na okraji mě

Neberu to nijak tragicky, ale každé loučení mi vždycky bere strašně moc sil. Dojímám se někdy až k slzám a někdy si u toho připadám i tak nějak trapně. Měla bych to mít už za ta léta natrénované a zvládnuté, nemám. A jak mi přibývají léta, každé loučení prožívám víc a víc. Tak tohle chápu Tuhle jsem viděla reklamu, jak se herec procítěně a nerad loučí s míchačkou. Chápala jsem ho, dobře t

Lyžařský výcvik na gymnáziu byl pro mě nejdříve za trest. Nakonec jsem ale získala tu nejkrásnější odměnu. Ten školní lyžařský výcvik mi byl čert dlužen, říkala jsem si tehdy. Na lyžích jsem stála poprvé a byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. „Pokrč ta kolena! Špičky k sobě! Paty od sebe!“ zoufalé hulákání učitelky Nováčkové mi zní v hlavě ještě teď. Troufám si ale tvrdit, že já jsem byla ještě z

Jednoho dne jsem přišla na to, že manžel má milenku. Po třicetiletém soužití to mnou otřáslo! Ještě horší bylo to, že byl skálopevně rozhodnutý, že si ji nechá. Klidně mi oznámil, že pokud se s tou situací nesrovnám, může klidně jít. A já zjistila, že přestože má můj manžel poměr, nechci ho jen tak nechat jít. „Miluji ho a nemohu dovolit, aby mi ho vzala jiná žena,“ byla jediná věc, která mě na

Sršela jsem vtipy a kanadskými žertíky odjakživa. Tohle jsem ale vážně přehnala. Málem jsem si zničila vztah. Jako mladá jsem byla vtipálek třídy, hrozně ráda jsem dělala různé kanadské žertíky a moje okolí mě tak bralo. S rezervou. Myslím, že jsem to podědila po dědečkovi, který byl rozený komik. Ze všech svátků v roce jsem se nejvíce těšila samozřejmě na apríl. Dokázala jsem se na něj připrav

Ten, kdo uteče smrti, se prý dožije vysokého věku. U mého manžela se tohle staré pořekadlo opravdu naplnilo. Měl víc štěstí než rozumu. Stalo se to před dvěma roky. Můj manžel Alois si vždycky hrál na akčního hrdinu a musel si vyzkoušet všechno. Jeho největším přáním k sedmdesátým narozeninám byl let balonem – a v tomto duchu se odvíjel celý jeho život. Bylo to s ním o nervy. Když jsme tehdy

Některé ženy, když nemají po boku partnera, propadají dokonce smutku, skepsi a cítí se ztracené. A to je bohužel i můj případ. Obava ze samoty mi ničila celý život. Abych nebyla sama, sbalila jsem vždy prvního, kdo o to stál. Podle toho také mé vztahy vypadaly! Až do čtyřiceti let jsem měla jen hromadu krátkodobých vztahů. Nakonec jsem ke svému štěstí potkala Honzu, který byl o pět let mladší.

Bylo mi jí líto. Taková popleta! Se vším jsem jí pomohla a občas za ni i něco udělala. Odměnou mi byl její výsměch a drzost. Už v den jejího nástupu mi bylo jasné, že tahle bezradná holčina bude potřebovat pomoc. Tvářila se mile a skromně a rady přijímala s velkým povděkem. Neuměla téměř nic, jako by ji na té její vysoké škole nic nenaučili. Potom jsem zjistila důvod její rozpačitosti. Ona t