V mládí jsem měla vše. Obdiv, kariéru, vlastní bydlení od rodičů. A o všechno jsem hloupě přišla. Jak já si žila! A jak jsem si mohla žít dál. Jenže jsem byla až moc velký bohém a leccos jsem dostala zadarmo, takže jsem si toho nevážila. Jako třeba bydlení. Rodiče zdědili byt po tetičce a ten mi věnovali. Všechno je pryč Ještě před rokem jsem měla svůj domov. Krásný byt, který jsme si zař

Znáte ten vtip, jak se říká, že za krach manželství mohou vždy dva? Partner a tchyně. Nemyslím si. Když je v tom sestra závislá na bratrovi, to je teprve peklo. Jak to začalo? Nebylo to samozřejmě hned. Na první rande jsme spolu chodili sami. I když jsme spolu začali bydlet v podnájmu, tak jsme byli sami. Pravda, Patrik dost často navštěvoval rodinu. Mámu a sestru, která s ní stále bydlela. Já

Můj rodný dům. Tak jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem nepřivolala ty děsné tragédie v mém životě. Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Nedobytné zázemí. Najednou tu není. Jakoby všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět. Bylo tam tak krásně Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam i já,

Proč zrovna já? Nebyla jsem snad tak ošklivá, abych nenašla muže. Bohužel, když přišel ten pravý, osud mi ho brzy zase vzal. Zůstala mi ta děsivá otázka. Vždy ve mně bylo něco jinak. Přitahovala jsem pozornost, aniž bych o to usilovala. Bohužel i tu negativní. Když jsem byla mladá, mužům jsem se líbila, to jsem vnímala. Jenže tehdy jsem s tím asi neuměla tak pracovat. Měla jsem pocit, že mám ča

S muži jsem si užila své. Proto po krachu druhého manželství jsem si říkala, že chlapa už nikdy nechci. Ovšem děti mi také daly zabrat. Poprvé jsem se vdávala už ve svých 18 letech. Za Ondřeje. Otěhotněla jsem v sedmnácti a silně věřící maminka by se hanbou propadla, kdyby se její dcera nevdala. Popravdě, ona nebyla nadšená, když se dozvěděla, že jsem těhotná ještě jako neplnoletá. Je mi jasné,

Osud nebyl našemu manželství a děťátku nakloněn. Můj muž to dával za vinu mně a raději mě zbaběle opustil. Životní štěstí si mě ale přece jen našlo, právě včas! Byla jsem tak mladá! Nebylo mi ještě ani dvacet let, když jsem se šíleně zamilovala. Jaromír byl v mých očích dokonalý, pozorný a spolehlivý. Vždy dodržel vše, co slíbil. Byla jsem přesvědčená, že mám toho nejlepšího muže na světě! Všec

Chodili jsme spolu, když nám bylo šestnáct. Ladislav se pak s rodiči odstěhoval do Prahy a k mému žalu mi úplně zmizel ze života. Byla to první láska. Byla jsem přesvědčená, že celoživotní. Chodili jsme rozkvetlým parkem sem a tam a přísahali si věrnost. Plánovali jsme, kde budeme bydlet a kolik budeme mít dětí, jak se budou jmenovat a jaké budou mít záliby. A pak nám do toho osud hodil vidle.

Bezmezně jsem mu věřila, on byl ale bezcitný i k těm, kdo ho měli rádi. Zneužil mé dobroty, a já se ocitla v zoufalé situaci. Zachránil mě zázrak! Bratrovi nikdy neodpustím! Velkou slabinou mého bratra byly ženy. Jak se mu nějaká líbila, nebyla pro něj žádná překážka dost velká. A ženy měly slabost pro něho, čehož využíval. I se mnou to uměl sehrát tak, že jsem mu na vše skočila. Byla jsem star

Iva jsem potkala až po čtyřicítce. Do té doby jsem myslela, že každý chlap musí být jen prevít. On byl však jiný. Byla to náhoda. Ivo tenkrát dojel do hospody ve vsi, kde jsem byla na chalupě. Nečekané setkání Normálně jsem do těchto zařízení nechodila, pozvali mne však sousedé. S Ivem jsme do sebe vrazili na schodech, já zakopla a on mě chytil do náruče. Romantika, že? Byl jiný, i kdy

Jednou jsem kamarádce řekla, že žiji nudný život. Tak ráda bych to vzala zpět! Bohužel je pozdě. Ta bolest je nepopsatelná. I když si uvědomujete, jaká to je tragédie, nikdy zcela nepochopíte, dokud to nezažijete. Bohužel to vím. Přišla jsem o dítě. Nepomáhá nic. Chcete tu být pro rodinu, ale pak se vás zmocní pláč, stesk, otázky, proč zrovna vy. Napadne vás, že byste šli za svým dítětem. Nechc