Zmizel jednoho letního rána. Vstal, nasnídal se, pohladil mě a odešel. Můj bratr. A návrat byl bolestivý. Nikdo mi nic nevysvětlil. Rodiče jen neurčitě řekli, že „potřeboval prostor a čas“. Čekala jsem týdny, pak měsíce a nakonec roky. Psala jsem mu dopisy, ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Doma se jeho jméno postupně přestalo vyslovovat, jako by ho chtěli vymazat. Já ale věděla, že někde je. Ž

Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu? Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník g

Kdysi jsem měla úplně obyčejný život, na který dnes vzpomínám jako na něco, co patřilo někomu jinému. Srazilo mě auto a já přišla o vše. Pracovala jsem jako květinářka a každý den jsem vázala květiny. Byla to práce, kterou jsem milovala. Každá kytice měla svůj příběh, každá kombinace barev mi dávala smysl. Lidé si ode mě odnášeli radost a já měla pocit, že dělám něco krásného a užitečného. Vedl

Věřila jsem, že po letech samoty jsem konečně našla štěstí v náruči nového muže. Jenže můj desetiletý syn to nesl těžce. Myslela jsem si, že život samoživitelky bude jen nekonečným kolotočem povinností a osamělých večerů. Když jsem potkala Tomáše, měla jsem pocit, jako by se na mě po dlouhé zimě konečně usmálo slunce. Nevšimla jsem si však, že stín, který náš vztah vrhal, dopadal přímo na to ne

Netoužila jsem po muži, ovšem kamarád mi nevadil. Dnes se bojím věřit komukoli. Zbyněk byl muž, který se do naší čtvrti přistěhoval. Byli jsme tam starousedlíci, znali jsme se, takže jsme mezi sebe jen tak někoho nepustili. Ale Zbyněk byl šarmantní vdovec, všechny si nás získal. Bavil všechny, byl pozorný, ovšem vycítil, že všichni mají své blízké, rodiny. Až na jednu osobu. Na mě. Takže se na

Je to klišé. Studentka zamilovaná do učitele. Jenže nikdo neví, jaké problémy přijdou, když se to stane. Lidé nepřejí a dělají podrazy. Vždy jsem se zajímala o biologii. Když jsem byla ve třeťáku na gymplu, nastoupil k nám mladý učitel. Byl hned po škole, takže zapálený do své práce. A neviděl problém v tom, když se někdo zajímal více o předmět, aby mu více ukázal. Abych třeba mohla na biologic

Můj rodný dům mi přirostl k srdci. Tak moc jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem tím nepřivolala ty šílené tragédie v mém životě. Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Nedobytné zázemí. Najednou tu není. Jako by všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět. Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam

Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí. Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně. Musím se o ni přece postarat Moje maminka sedává každý večer na gauči, ovladač pevně v ruce. Už dopředu mi chystá místo vedle sebe, načechrá polš

Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi

Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes. Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk. Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi