Vždycky jsem si myslela, že my ženy držíme spolu, protože rozumíme nuancím života, které muži nikdy nedokážou pochopit. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že kamarádce může člověk bezmezně důvěřovat. S Alenou jsme se znaly už od gymnázia. Prošly jsme spolu prvními láskami, porody, krizemi v manželství i odchodem dětí z domova. Říkala jsem jí úplně všechno. Byla to moje vrba, moje druhé

Můj manžel byl skoro anděl, všechny kamarádky mi ho záviděly, žádná totiž tak hodného a laskavého muže neměla. Škoda, že jsem byla taková nevděčnice. Odpustit bývá těžké, někdy tak těžké, že skoro nemožné. Bývá to však obrovská úleva, která je odměnou za odpuštění. Odpustíte-li, upřímně a celým srdcem, nikoli jen tak naoko, přestanete se užírat a drásat. Někdy to však trvá roky, ne-li desetilet

Tolik let jsem to tajila. Ale odhodlala jsem se. Vnímám, že nemám tolik času. Musím říct pravdu mé rodině. Dětem, že mají sourozence. Třeba ho najdeme. Vzpomínky jsou krásné, ale také kruté. Ty mé se v hlavě neustále ozývají. Proudí hlavou jako auta na silnici. Proč to přirovnání? Tehdy jsem je totiž pozorovala, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá, měla jsem v hlavě

Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví... Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale b

Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když o něco starší. Ony však mohou mluvit, já ne. Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta hlasu. Něco uvnitř mě řeklo „dost“

Bolelo to, jako když sypete sůl do rány. Myslím, že jsem chtěla rozchod odvrátit, ale byla jsem příliš hrdá, a tak jsem to neudělala. Přišlo to, čeho jsem se bála nejvíc. Rozchod. Byli jsme příliš mladí, neznali jsme základní pravidla pro soužití lidí v páru. Mysleli jsme si, že člověk prostě musí mít vždy pravdu. A tečka. Každodenní zápolení. Neznali jsme kompromis, oběma nám bylo sotva devate

Znaly jsme se víc než patnáct let. Nebyla to jen kamarádka, byla moje jistota. A přitom mě pak tak snadno podrazila. Sdílely jsme spolu radosti i pády, znala moje vztahy, moje strachy i sny. Byla u všech důležitých okamžiků a já jsem byla u těch jejích. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona jednou dá na někoho, kdo mě od začátku nesnášel. Byl to její muž. Nikdy mě nepřijal. Neřekl to přímo, ale b

Když jsem poprvé vešla do pokoje číslo 114, chtělo se mi brečet. Ani ne z toho, že bych byla sentimentální, spíš mi došlo, že tohle je konečná. Uvědomila jsem si, že už jsem „klientka“, jak tu říkají důchodcům, a že moje postel má svoje číslo a na nočním stolku bude jen kelímek na zubní protézu a stoh kapesníků. A že odtud živá nevyváznu. Doma jsem škaredě upadla a lékař mě po rehabilitaci rovn

Když se s někým kamarádíte tolik let, máte pocit, že už ho znáte a berete ho jako rodinu. Připustit si, že by vám někdo takový chtěl ublížit, je těžké. Můj život byl jako dobře udržovaná zahrada, vše mělo své místo, své hranice a svůj řád. Jenže jsem si do té zahrady dobrovolně nasadila jedovatý břečťan. Jmenovala se Marta. S Martou jsme se znaly od střední školy. Byly jsme ta nerozlučná dvojic

Když mi bylo asi deset let, zakoukala jsem se do hezkého kluka ze sousedství. Dospělí se nad dětskými láskami většinou usmívají, pro mě to však tehdy byla vážná věc. Zamilovala jsem se do stejně starého kluka, který bydlel v naší ulici. Vzpomínám si, jak jsem ho zasněně pozorovala skrze záclonu, když mašíroval po chodníku s merunou anebo šlapal po silnici na kole. Líbil se mi, měl hezké oči i m