Pamatuji si to dobře. Blížila jsem se ke třicítce a měla pocit, že mi život utíká mezi prsty. A tak jsem se přestěhovala. V menším městě, kde jsem vyrůstala, jsem si nedokázala představit svou budoucnost, a tak jsem se rozhodla začít jinde. Šla jsem do velkoměsta. Kde jinde bych našla to, po čem jsem toužila? Praha mi nabízela vše. Netušila jsem, jak moc se moje představy budou lišit od reality

Když jsem přišla na to, že jsem celý rok žila ve lži, bylo to, jako bych se propadla do ledového, zamrzlého jezera. Takový podraz jsem nečekala. Rok jsem žila ve lži. Ne v nějaké malé, kterou člověk časem přejde, ale v té nejodpornější, jakou znám. Byla středobodem mého vesmíru Po smrti manžela jsem zůstala sama. Syn žil v Plzni a dcera kousek ode mne, ale měla vlastní starosti. Nejvíc js

Minulost je potřeba nechat spát, netrápit se tím, co mělo být, a nebylo, nebo co nemělo být, a bylo. To bychom se jinak úplně utrápili. Nikdy jsem se tak úplně nesmířila s faktem, že jsme se s Alešem rozešli. Skoro pořád jsem na něj myslela. Neodpustila jsem mu tehdy, že si našel holku, i když mi přísahal, že to byl omyl, jakási zaslepenost, a že spolu ani nic neměli, jen byli párkrát na víně a

Nikdy jsem si nestěžovala. Aspoň ne nahlas. Byla jsem ten typ ženy, který vždy pomůže. A teď vím, že mně nepomůže nikdo. Upekla jsem na oslavy, hlídala vnoučata, pomáhala dětem s rekonstrukcí, jezdila přes půl města, když někdo potřeboval pohlídat psa nebo vyzvednout nemocné dítě ze školy. Když se dcera rozváděla, seděla jsem s ní dlouhé večery a uklidňovala ji. Když syn přišel o práci, půjčila

Za tu zbytečnou, hloupou hádku se nikdy nepřestanu stydět. Ale stalo se a napravit se to nedá, protože čas zpátky nevrátíte, i kdybyste se třeba rozkrájeli. Naše babička už polehávala, nebyla na tom zdravotně dobře, ale pořád se držela. Dokonce i vařila a pekla. A tak nás jednou s manželem pozvala na oběd. Byli jsme spolu krátce, byli jsme zamilovaní, ale pořád jsme se jaksi nedokázali sžít, tr

Často se říká, že rodiče si člověk nevybírá, ale děti si může dobře vychovat. Kéž by to tak bylo. Dnes už vím, že život umí člověka překvapit i tam, kde si myslí, že nic nepodcenil. Někdy přemýšlím, jestli jsme jako rodiče něco nepřehlédli. Možná jsme byli až příliš shovívaví, možná jsme některé věci nechtěli vidět. S manželem jsme měli hezké manželství a jediné dceři Kláře jsme se snažili dopř

Poslední měsíce jsem byla často unavená. Lékaři mluví opatrně, ale člověk pozná, když se něco v životě pomalu uzavírá. A tak jsem začala myslet na místa, která ve mně zůstala celý život. Na věci, které člověk nosí hluboko v sobě, i když o nich desítky let nemluví. Jedním z těch míst byla stará roubenka v Českém ráji. Když jsem byla malá, jezdili jsme tam s rodiči skoro každé léto. Patřila paní

Žila jsem tak jako řada žen mého věku, kterým už osud vzal partnera. Sama, ale s dobrou kamarádkou po boku. Byla jako moje sestra... Pětačtyřicet let jsme spolu sdílely recepty na koláče, radost z prvních krůčků dětí i slzy po odchodech našich manželů. Dana pro mě byla jistotou v nejistém běhu života. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi jednou zničí úplně všechno. Síla přátelství? Všec

Moji drahou maminku měl každý rád. S velkou láskou se starala i o květiny. Když zemřela, všechny rostliny uvadly, i když jsem se snažila. Byl to poklad v lidské podobě, moje maminka se vůbec neuměla mračit nebo se na někoho zlobit. Bylo to takové sluníčko, a to nejen pro naši rodinu, ale pro celé okolí. Milovali ji mladí i staří. Někteří v ní viděli babičku od Boženy Němcové, chlapi ze sídliště

Když jsem byla ještě v pubertě, věřila jsem, že láska si člověka najde sama. Nenapadlo by mě, že mě přehlédne. Jak je to možné? Vždyť každý zažije lásku. Je to přece to nejpřirozenější, co lidé cítí. Já se odmala dívala na starší ženy v našem městě, jak vedou za ruku své muže, jak spolu nakupují nebo sedí večer na lavičce před domem. Byla jsem přesvědčená, že jednou budu mít něco podobného také