Když mi dcera Tereza oznámila, že má práci, byly jsme obě nadšené. Netušily jsme, jak jí to zničí život. Vždycky jsem ji vedla k tomu, aby si věřila a šla si za svým. Věřila jsem sama, že je dost schopná na to, aby si vybudovala pevné místo ve světě. Nikdy by mě nenapadlo, že se nechá zatáhnout do něčeho, co ji bude pomalu stahovat ke dnu. Moje dcera byla rozvážná, slušná, až příliš důvěřivá

Když jsem odemykala dveře té vilky, měla jsem v očích slzy štěstí. Vybudovala jsem si sen. A o ten mě připravila kamarádka. Roky jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole a tajně si kreslila plány na místo, kde budou děti vyrůstat s respektem, laskavostí a radostí. Chtěla jsem školku, kde se nebude křičet. Kde budou barvy, hudba a zahrada plná bylinek. Prodala jsem auto, vzala si půjčku

Potkala jsem ji, když jsem hledala pomoc k nemocné matce, o kterou jsem se starala. V té chvíli mi přišla jako zázrak seslaný z nebe… Přišlo to nečekaně. Moji maminku před lety ranila mrtvice. Z ničeho nic. Tahle žena plná elánu a chuti do života se přímo před našimi zraky sesunula k zemi. Byli jsme právě u ní na nedělním obědě a ona se nám chystala servírovat svoji vynikající pověstnou svíčkov

Vzpomínky na maturitní ples nemám zrovna veselé. Hned v úvodu ke mně přistoupil můj spolužák Oldřich a pověděl mi zlou novinu. V mládí jsem protancovala nejedny střevíčky, ale ples, o kterém chci vyprávět, jsem skoro celý proplakala. Přitom jsem se tolik těšila! Vzala jsem si šaty s volány a červenými puntíky, k nim stříbrné střevíce a do vlasů stříbrnou stuhu, aby to korespondovalo. Byla jsem

Se sestrou Annou jsme vyrůstaly bok po boku. Pak se odstěhovala. Nenapadlo nás, že se už nepotkáme. Anna byla vždy rozhodná, energická a jistá sama sebou, zatímco já jsem stála spíš v pozadí, pozorovala a nechávala se životem unášet. S přibývajícími léty se mezi námi začalo objevovat napětí. Anna měla potřebu řídit můj život, radila mi, koho si mám vzít, kde bych měla žít a jak vychovávat děti.

Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi sílu vydržet. Protože kam jinam bych šla? Bylo by to hezké žití, kdyby tu nebyli oni. Sousedé, kteří s

Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří si pořád na něco stěžují. Jenže už nevím, jak dál. Ztrácím sebe a můj svět, který už nikdy nebude stejný. Zpočátku to vypadalo banálně. Pobolívání kloubů, vyčerpání, pocit chladu, který se mi zarýval hluboko do těla a nešel zahnat pohybem. Myslela jsem si, že se rozhýbu, že to přejde, ale nepřešlo. Všechno se to rozvíjelo pomalu, nenápadně, jako by se mé tělo

Manžela už nemám, děti jsem neměla. Myslela jsem, že ta, kterou jsem znala od školy, mne nezradí. Ale vrazila mi dýku do zad. Považovala jsem ji za sestru, přesto mě dokázala tak hluboce zranit. Je něco takového možné? Ano, bohužel, a mně se to stalo. Helena a já jsme byly kamarádky od základy, znaly jsme se půl století. Sdílely jsme radosti, starosti, všechny malé okamžiky života. Věřila jsem

Někdy už jsem přestávala věřit, že prožiji něco hezkého, že zase pocítím radost či spokojenost. Ale ono to pak najednou přišlo. V manželství jsem nebyla šťastná. Brali jsme se mladí a snad i z lásky, ale vlastně si na lásku mezi námi dvěma už ani nevzpomínám, protože se záhy rozplynula jako dým. Manžel trávil čas po hospodách anebo s milenkami a já doma, to znamená v suterénním bytě připomínají

Kdysi jsem kamarádce řekla, že můj život je fádní. Jak moc bych si přála vzít ta slova zpátky. Jenže to už nešlo. Ta bolest se nedá popsat. I když rozumově chápete, jak obrovská tragédie to je, skutečný rozměr pochopíte až ve chvíli, kdy vás to potká. Já to bohužel vím. Přišla jsem o dítě. Nic nepomáhá. Snažíte se fungovat kvůli rodině, ale pak vás přemůže pláč, prázdno, neustálé otázky, proč p