Pamatuji si ten den docela přesně. Chtěla jsem kamarádce pomoct. Pak jsem začala mít kvůli ní problémy. Bylo to v práci, obyčejné dopoledne, kdy se nic zvláštního neděje. Káva z automatu, hluk tiskárny, někdo si stěžoval na poradu. A pak přišla ona. Lenka. Byla to moje kolegyně z účtárny, tichá, nenápadná, vždycky pečlivá. Ten den ale vypadala jinak. Vlastně poprvé jsem ji viděla opravdu unaven

Když se moje kamarádka vdávala, byla jsem jí na svatbě za svědka. Bylo pro mě těžké si připustit, jak moc je mi ženich sympatický. Celý život jsem hledala lásku, ale marně. Vdala jsem se za agresivního opilce, který neměl se svými blízkými ani za nehet soucitu. Když se vracel k ránu z hospody, míval špatnou náladu, řval, hulákal, proklínal všechny a všechno kolem sebe, hlavně mě. Po nocích j

Když jsem odešla do důchodu, můj život se výrazně zpomalil. Ale našel se člověk, který ho mohl zrychlit… Najednou jsem měla spoustu času sama pro sebe. Zpočátku mi to vyhovovalo. Věnovala jsem se zahradě, četla knihy a občas se sešla s několika známými. Jenže většina mých přátel měla vlastní starosti, rodiny nebo zdravotní problémy, a tak jsme se nevídali tak často jako dřív. Čím dál více jsem

Pamatuji si to dobře. Blížila jsem se ke třicítce a měla pocit, že mi život utíká mezi prsty. A tak jsem se přestěhovala. V menším městě, kde jsem vyrůstala, jsem si nedokázala představit svou budoucnost, a tak jsem se rozhodla začít jinde. Šla jsem do velkoměsta. Kde jinde bych našla to, po čem jsem toužila? Praha mi nabízela vše. Netušila jsem, jak moc se moje představy budou lišit od reality

Když jsem přišla na to, že jsem celý rok žila ve lži, bylo to, jako bych se propadla do ledového, zamrzlého jezera. Takový podraz jsem nečekala. Rok jsem žila ve lži. Ne v nějaké malé, kterou člověk časem přejde, ale v té nejodpornější, jakou znám. Byla středobodem mého vesmíru Po smrti manžela jsem zůstala sama. Syn žil v Plzni a dcera kousek ode mne, ale měla vlastní starosti. Nejvíc js

Minulost je potřeba nechat spát, netrápit se tím, co mělo být, a nebylo, nebo co nemělo být, a bylo. To bychom se jinak úplně utrápili. Nikdy jsem se tak úplně nesmířila s faktem, že jsme se s Alešem rozešli. Skoro pořád jsem na něj myslela. Neodpustila jsem mu tehdy, že si našel holku, i když mi přísahal, že to byl omyl, jakási zaslepenost, a že spolu ani nic neměli, jen byli párkrát na víně a

Nikdy jsem si nestěžovala. Aspoň ne nahlas. Byla jsem ten typ ženy, který vždy pomůže. A teď vím, že mně nepomůže nikdo. Upekla jsem na oslavy, hlídala vnoučata, pomáhala dětem s rekonstrukcí, jezdila přes půl města, když někdo potřeboval pohlídat psa nebo vyzvednout nemocné dítě ze školy. Když se dcera rozváděla, seděla jsem s ní dlouhé večery a uklidňovala ji. Když syn přišel o práci, půjčila

Za tu zbytečnou, hloupou hádku se nikdy nepřestanu stydět. Ale stalo se a napravit se to nedá, protože čas zpátky nevrátíte, i kdybyste se třeba rozkrájeli. Naše babička už polehávala, nebyla na tom zdravotně dobře, ale pořád se držela. Dokonce i vařila a pekla. A tak nás jednou s manželem pozvala na oběd. Byli jsme spolu krátce, byli jsme zamilovaní, ale pořád jsme se jaksi nedokázali sžít, tr

Často se říká, že rodiče si člověk nevybírá, ale děti si může dobře vychovat. Kéž by to tak bylo. Dnes už vím, že život umí člověka překvapit i tam, kde si myslí, že nic nepodcenil. Někdy přemýšlím, jestli jsme jako rodiče něco nepřehlédli. Možná jsme byli až příliš shovívaví, možná jsme některé věci nechtěli vidět. S manželem jsme měli hezké manželství a jediné dceři Kláře jsme se snažili dopř

Poslední měsíce jsem byla často unavená. Lékaři mluví opatrně, ale člověk pozná, když se něco v životě pomalu uzavírá. A tak jsem začala myslet na místa, která ve mně zůstala celý život. Na věci, které člověk nosí hluboko v sobě, i když o nich desítky let nemluví. Jedním z těch míst byla stará roubenka v Českém ráji. Když jsem byla malá, jezdili jsme tam s rodiči skoro každé léto. Patřila paní