Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi

Chci se vám svěřit se svojí zradou vůči svému muži. Bylo v tom plno vášně, lží a bolesti a taky pocit viny, který mě pronásleduje dodnes. Všechno začalo před čtyřiceti lety. Byla jsem třicetiletá matka dvou malých dětí, žena hodného chlapa, který tvrdě pracoval v továrně na tři směny. Žili jsme skromně, ale spořádaně. František byl dobrý člověk. Pracovitý, věrný, nikdy nezvedl hlas, vždycky mi

Můj vyvolený nastupoval v dubnu na vojnu, čekaly nás dva roky odloučení. Věřila jsem, že to překonáme a po jeho návratu se vezmeme. Jak moc jsem ho milovala! Nastupoval na vojnu v dubnu, v jarním turnusu. Na nádraží hrála dechovka od podlahy, tváře muzikantů byly veselé a kontrastovaly se smutkem v očích branců, jejichž mámy a holky mávaly a brečely. Dva roky! Budeme spolu ještě za dva roky, pt

Dlouhou dobu jsem se vyhýbala pohledu do zrcadla. Měla jsem strach z toho, co bych v něm mohla spatřit. Proč k té proměně došlo? Po léčbě rakoviny jsem samu sebe sotva poznávala. Je to už pět let, co mi lékaři oznámili diagnózu: rakovinu prsu. Do té doby mi život konečně připadal klidný. Měla jsem práci, kolem sebe blízké lidi, rodinu. Děti už byly dospělé a s manželem jsme si začali užívat

Kdysi jsem měla pocit, že mám všechno. Domov plný smíchu, přátele, kteří přicházeli bez ohlášení. Jenže pak jsem o vše přišla. Přišel rozvod. Náhlý konec něčeho, co jsem považovala za jistotu. Najednou jsem stála sama v bytě, který byl příliš prázdný. Dluhy, které rostly Zpočátku jsem si říkala, že to zvládnu. Vždycky jsem přece byla silná. Jenže ta síla se začala vytrácet spolu s penězi.

Sedávám na oprýskané lavičce před domem. Pamatuje víc příběhů než já sama. Cítím smutek, jak je vše pryč. Dřív měla jemně modrý nátěr, dnes je barva dávno sloupaná a dřevo je poznamenané časem i počasím. Přesto v ní nacházím zvláštní krásu. Stala se mou každodenní společností, podobně jako kdysi rádio nebo knihy, které mi vyplňovaly ticho. Už tam ale nevydržím sedět dlouho. Záda protestují a ru

Bylo mi třicet, když se to stalo. Nechtěla jsem kazit vztahy, tak jsem nic neřekla. Nikomu. Dnes toho lituju. Mohla jsem možná zabránit neštěstí. Jen jsem skončila učňák, musela jsem se vdávat. Vzala jsem si Lojzu z naší vesnice, a rodina mi říkala, jak můžu být ráda, že mě někdo chce. Krátce za sebou se mi narodily tři děti. A když mi bylo třicet, už jsem zase vypadala docela k světu. Zhubla j

Padesát let jsem tam nebyla. Půl století jsem si slibovala, že jednou půjdu. A když konečně přišel čas, bylo už pozdě. Najednou jsem cítila, že pokud teď nevyrazím, už se tam nikdy nepodívám. Bylo mi skoro osmdesát, když jsem se vydala na cestu. Fyzicky jsem na tom byla dobře, ale psychika mne zlobila. Vlak mi tehdy připadal pomalejší než kdysi, možná jen já jsem byla netrpělivá. Seděla jsem u

Od rána to byl den blbec, ale pak se vše změnilo. Našla jsem svoji životní lásku a byla jsem alespoň několik týdnů opravdu šťastná. Moje velká láska začala kdysi v uplakaném a deštivém podzimním dni, kdy jsem měla už od rána špatnou náladu. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol. Dostala jsem kázání od šéfové, a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opako

Tolik bolesti a neštěstí naši rodinu provází. Nakonec jedna z nich zasáhla i to nejcennější, co jsem v životě měla. Mého syna. Když si vybavím rodinné příběhy, které se předávaly z generace na generaci, jsou plné smutku. Jedna prababička si vzala život, další prarodiče zahynuli při vážné autonehodě. Moje babička zase zemřela poté, co spolykala velké množství prášků na spaní. Dlouho jsem si říka