Petruška svého bratra nenáviděla. Nedokázala snést, že ona není naše vlastní dítě. Nedoufali jsme už, že by si někdy k sourozenci našla cestu. S manželem jsme toužili po velké rodině. Plánovali jsme si dům s velkou zahradou, kolem kterého budou pobíhat čtyři děti. A mezi nimi se budou hemžit psi, kočky, chtěli jsme také kozu a králíky. Jenže člověku se jeho sen splní málokdy. Finančně jsme byli

Moji rodiče si našli nového koníčka. Denně si objednávali na internetu nějaké zboží. O placení se nestarali. Nechali to na mně. Vždycky jsem si myslela, že to bývá jinak. Dluhy nadělají nezdárné děti a rodiče mají velkou starost, aby vše poplatili a uchránili potomky před exekutorem a vězením. U mě to bylo právě naopak. Moji dosud hodní a vzdělaní rodiče si osvojili nového koníčka. Objednávání

Sestru mám ráda, ale jejího manžela víc. Už jsem se nemohla dívat, jak s ním zachází. Začala jsem si ho půjčovat a dělala mu pomyšlení. Zprvu jsem ho považovala za klasického podpantofláka. Sestře dělal, co jí na očích viděl, neodporoval, nehádal se. Každý měsíc odevzdal celou výplatu, do hospody nechodil, a dokonce doma gruntoval a žehlil. Člověk nevěděl, zda ho obdivovat, nebo se smát. Ště

S přítelem jsme toužili po vlastním bydlení. Abychom si mohli náš sen splnit, museli jsme na čas bydlet u jeho rodičů. Když jsme byli s přítelem Luborem pět let spolu, začali jsme řešit otázku společného bydlení. Do té doby jsme byli v podnájmu a nelíbilo se nám, že „vyhazujeme peníze oknem“. Přece jen naše měsíční splátka nebyla zrovna malá a věděli jsme, že podobné peníze bychom platili i za 

Každý vztah projde krizí, neznám nikoho, komu by se to nestalo. Snažím se přesvědčit dceru, aby vzala na milost Davida, který ji má rád. S Davidem žije moje dcera osm let. On pracuje v počítačové firmě a ona je manažerka supermarketu. Vztah jim vždy hezky fungoval. Pak ale začala mít podezření, že David někoho má. A to ji dohnalo až ke slídění v jeho počítači. Na ploše objevila tabulku „Poko

Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem své vnučce nevěnovala více pozornosti. Pak bych si přece jistě musela včas všimnout, že něco není v pořádku. Ema sedí na posteli a hledí někam do prázdna. Nejsem si ani úplně jistá, že mě opravdu vnímá. Že vůbec zaznamenala, že tu proti ní sedím na židli, že jsem její babi, kterou měla vždy tak ráda. Je to strašlivý okamžik, který bych nikomu nepřála zažít.

Dcera a zeť všechno Matyášovi dovolí! Z vnuka se stává rozmazlený a nesnesitelný kluk. Vidím, jak pomalu přerůstá rodičům přes hlavu. Náš Maty si pejska strašně přál a prosil, kudy chodil. Mluvili jsme o tom s ním několik dnů, nejen já jako babička, ale také dcera se zetěm. Já byla zásadně proti. Rodiče Matyášovi totiž neuměli říct NE! Nakonec je samozřejmě přesvědčil a k letošním Vánocům mu

Oslňoval celý kraj. Bavil chlapy po hospodách, psal protirežimní verše, krásně zpíval, ženy mu ležely u nohou. Domů chodil jen přespat. Táta byl chloubou našeho okresu. Měla bys být na něj pyšná, plácali mě po ramenou obyvatelé města, v němž jsem se narodila. Psál básničky proti režimu, pěkně zpíval, songy si sám skládal a při kytaře jimi oslňoval bojovníky za svobodu, a ještě víc bojovnice.

Po padesátce jsem skončila sama. Zařadila jsem se po bok žen, které manžel vyměnil za mladší a krásnější model. S manželovým odchodem jsem se smířila, co ale nesu opravdu těžce, je to, že moje dcery se v exmanželově nové ženě vidí. S Josefem jsme byli sehraná dvojka, alespoň to o nás všichni tvrdili. Měli jsme dobré nápady a odvahu pustit se do podnikání. Budoucnost se nám zdála růžová. Pak se

Odpustila jsem tátovi, že ode mě a od mámy odešel. Ale dodnes mu zazlívám, že se dobrovolně ničil. Na tu oslavu jsme šly nerady. Chybět tam by ale bylo ještě horší. Táta slavil pětašedesáté narozeniny. „Tvůj otec,“ řekla mi tehdy máma „se dobrovolně zabíjí. I kdybychom před ním klečely, nebude to nic platné.“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Přece musí existovat způsob, jak tátu přesvědčit, aby d