Vyrůstala jsem ve studeném bytě na starém hradě. Máma nebyla moc šťastná a i zdejší kastelán působil jako mrzutý jezevec. Sněhové vločky tiše usedaly na věžičky a na cimbuří. Bylo ráno, ale tma a mlha, po slunci ani památky. Na hrad Vrbovec vpadly Vánoce, aniž tu o ně kdokoli stál. Kastelán vypadal ještě zachmuřeněji než obvykle. Očekával nás ve strohé kanceláři sousedící s jeho studeným bytem.

Byl to nepřekonatelný problém, náš Kuba uviděl čerta a propadl panické hrůze. Až ho jeden přesvědčil, že je obyčejný chlap, co chodí do pekla na brigádu. Dnešní děti jsou vůči čertům odolní, náš Kubík takový ale nebyl. Když se dcera rozvedla a nastěhovala se k nám na vesnici, tam se to 5. prosince po setmění čerty jen hemží, Ten rok, kdy byly Kubovi čtyři, tomu nebylo jinak. Otevřela jsem dv

Můj milovaný bratr byl vždy velký romantik a snílek. Motorkářem chtěl být už jako kluk. Pořádnou mašinu si však pořídil až celkem nedávno. Před hřbitovem už je zaparkováno asi dvacet naleštěných motorek. Krásných mašin, jak by řekl můj bratr Ludvík. Ale já se v tom moc nevyznám. I když se všechny ty vědomosti do mě snažil bratr dostat už v dětství. Dnes by byl nadšený. Nejen ze strojů, ale i ze

Když mi syn oznámil, že s Jitkou čekají miminko, nemohla jsem se dočkat, až budu babičkou, a už jsem si představovala, jak budu jezdit s kočárkem v parku. Trochu předčasně... Do té doby jsem se snachou problémy neměla. Nebyly jsme sice kdovíjaké kamarádky, ale vždy jsme se k sobě chovaly slušně a vstřícně. Já se snažila jim do manželství nijak nezasahovat, a i když jsem měla někdy třeba jiný ná

Vždy jsem se bála, co bude, až můj muž půjde do důchodu. Byl to společenský člověk a miloval svoji práci. Vše předčilo mé nejčernější představy. Už dávno jsem tušila, že až půjde Sláva do důchodu, bude to pro něj utrpení. Celý život byl zvyklý na to, že pořád něco dělal. Živil se jako řidič náklaďáku, denně přicházel do kontaktu s lidmi. Důchodu se báljako čert kříže Ve volném čase pracov

Když se dnes dívám na svého syna, jsem šťastná a vděčná za život, jaký žije. A vůbec tomu tak nemuselo být! Život mu zachránila moje intuice! S manželem Zdeňkem jsme po jeho rodičích podědili moc pěkný dům, kam jsme se po jejich smrti přestěhovali. Kdo žije ve vlastním baráku, jistě moc dobře ví, co práce stále kolem je. Velká radost Ještě než jsme byli s rekonstrukcí hotovi, přišla jsem

Můj život v důchodu jsem si představovala úplně jinak. Místo spokojeného stáří jsem ale zůstala sama, opuštěná a především hrozně nešťastná. Prohlížím si staré fotografie a už zase pláču. Co se to jen stalo? Vše přece zpočátku vypadalo tak slibně. Když se to pak ale začalo kazit, valilo se to na mě a na ostatní jako lavina, kterou nešlo zastavit. Nechce se mi žít, ale musím. Pořád ještě doufám,

Dnes už to není nic výjimečného, když matka dá přednost kariéře před mateřskou dovolenou. Já takové štěstí neměla. Vždy jsem měla v těchto věcech jasno a můj manžel byl se mnou naštěstí zajedno! Vždy jsem chtěla děti a vždy jsem chtěla i kariéru. Nic mezi tím. Neviděla jsem důvod, proč jedno upřednostňovat před druhým. Vlastně jsem si nikdy ani nepřipustila jinou možnost. Možná proto mi byl dán

Svého manžela miluji a vždy jsem milovala. Ale asi jako v každé rodině, i my si prošli těžkými časy. Bohužel jednu z těch krizí jsem řešila nevěrou. S Martinem jsme se brali hned po škole. Byli jsme jedna z těch studentských lásek a milovali se tak, že se docela dodnes divím, že jsme tu školu vůbec vystudovali. Večírek střídal večírek, a když jsme nepařili, trávili jsme spolu vášnivé noci. Je j

S Jirkou, ač byl o dost starší, jsme prožívali nádherné chvíle. Jako bychom byli jeden pro druhého stvořeni. Ale pak jednou přišlo velmi nepříjemné překvapení. Bývala jsem moderní dívka, emancipovaná a zuřivě nenávidící jakýkoli sentiment. Měla jsem krásné dětství a moc hodné rodiče, ale jakmile jsem začala brát rozum, kladla jsem si otázku, jak je možné, že jim stačí tak málo. Máma porodila čt