Otec byl agresivní alkoholik, který nás všechny bil. Své sourozence jsem bránila vlastním tělem. Matka nebyla schopná nic řešit. Nepamatuji si, že by mě otec někdy pohladil nebo řekl laskavé slovo. A stejně tak tomu bylo i u mých mladších sourozenců. Byli jsme rádi, když nebyl doma. Matka byla málomluvná, odměřená. Zlá ale rozhodně nebyla. Vstávala brzy ráno do práce a po práci chodila uklízet.

Mám své dvě děti a jednoho nevlastního syna. Dělala jsem mu macechu pouze sedm let, on mi teď říká maminko a jeho děti babičko! Někdo má vnoučat poskrovnu, nebo si stěžuje na jejich nezájem. Tohle já říct nemohu. Dětí mám kolem sebe jako smetí! Když jsem se vdávala, bylo mi dvaadvacet let, manžel byl o třináct let starší, byl rozvedený a měl tehdy, když jsme se brali, čtrnáctiletého syna Matěje

Téměř celý život jsem žila jako jedináček. Neměla jsem sourozence a ani moje snaha mít svoji velkou rodinu se nenaplnila. A pak došlo ke zvratu. Tak takovou veselici naše vesnice už dlouho nezažila. Snad jedině, když měli dobrovolní hasiči sto dvacet let. Jenže teď slaví moje rodina a malá chata i pozemek doslova praská ve švech. A to ještě nepřijeli úplně všichni. I tak je to úžasné. Nepozn

Našeho syna jsme od malička vychovávali k tomu, že se druhým má pomáhat. Celý život se podle toho choval a málem kvůli tomu o svůj život přišel. Sedíme na zahrádce nemocnice a s manželem se snažíme zůstat v klidu. Ale jde to jen velice těžko, když vidíme, jak náš skvělý, chytrý syn neustále loví ve své „porouchané“ paměti. Hlavu má obvázanou, jeho pohled je takový prázdný a zoufalý. Naštěstí

Nikam jsme nechodili a s nikým se nestýkali. Náš život byl jedna velká otrava. Potom se stalo něco, co už jsme nečekali ani ve snu. Začali jsme žít! Nikdy jsem nemarodila, nikdy jsem neměla neschopenku. Občas nějakou tu rýmičku jsem přechodila a kvůli chřipce si vybrala vždy jen pár dnů dovolené. Manžel na tom byl ještě lépe. Ten neměl ani ty chřipky. Zdraví nám přestalo sloužit Překvapil

Bylo mi sotva jedenáct a představy o šťastné a milující rodině jsem se postupně vzdávala se stupňujícími se rodičovskými hádkami. Myslela jsem si, že rozpad rodiny bude pro mě v životě to nejtěžší, ale to jsem ještě netušila, co všechno mě čeká. Bylo těsně před Vánocemi, když se moji rodiče rozvedli. Bylo mi sotva jedenáct a představy o šťastné a milující rodině se postupně rozplývaly. Hádky ro

Byla to tak šikovná a chytrá dívenka, byli jsme na ni hrdí, že studuje v Praze. Pak se ale najednou změnila ze dne na den k nepoznání. Nerozumím tomu. Dcera Jitka měla na to jít na vysokou, a nakonec zatoužila po stálém platu a práci sekretářky. Její sestra Madla sice nebyla žádná nadějná studentka, ale učňák nakonec zvládla taky. Že by ale lhaly, chodily za školu a byly k nám, rodičům, lhostej

Už od puberty mám skvělou kamarádku. Zatímco já našla štěstí v rodině, Alena budovala kariéru. Je úspěšná, nezávislá, dobře vypadá, ale sama a bez dětí. Aja a Majda, nerozlučná dvojka. Sedly jsme si spolu do lavice hned v prváku. A byly to krásné čtyři roky. Plánovaly jsme, jak spolu půjdeme do Prahy na vysokou, budeme bydlet na koleji nebo si něco pronajmeme. Jenže na vysokou šla jen Alena, já

Takový dárek k šedesátinám jsem opravdu nečekala. Myslela jsem si, že to je žert. Jak se ale ukázalo, moje děti to myslely smrtelně vážně. Před třemi lety kouslo manžela infikované klíště a prodělal těžkou encefalitidu. Má velké bolesti hlavy a nemůže řídit auto. Po rodičích jsme podědili domek na Vysočině, kam rádi jezdíme a kam se chceme přesunout natrvalo, až budeme v důchodu. Je tam krás

V mládí jsem se vdala vlastně tajně, a ublížila tak rodičům. Nechtěla jsem divadýlko pro rodinu. Moje dcera mi to vrátila i s úroky. Teď už všechno chápu. Bylo mi už šestadvacet let a mému budoucímu manželovi o tři roky více. Chodili jsme spolu šest let, z toho většinu té doby jsme spolu i žili. Normálně jsme se stýkali s našimi rodinami a svatba u nás byla v podstatě jen formalita. Domluvili j