Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na stěnu, kde kdysi visely dětské kresby. Dnes tam je kalendář. Mé dny plynou stejně. Jen tiše, bez rytmu. Venku prší. Déšť stéká po skle jako slzy, které už nemám sílu vyplakat. Ono i plakat je zbytečné. Dospěla jsem k tomu, že některé věci už prostě jen jsou, jiné zmizely. Je stáří, zmizely radosti z let dávno zpět. Píši na stole, který pamatuje víc než já

Své děti jsme vedli k poctivosti. Nikdy jsme s nimi neměli problémy. Když se z mé vnučky stala zlodějka, byl to šok pro celou rodinu. Když jsem se to dozvěděla, chtělo se mi křičet na celé kolo, že tomu nevěřím a nemůže to být pravda! Moje milovaná vnučka Ivanka byla ve škole nařčená, že krade. Ve třídě se ztrácely věci už delší dobu, byly to samé drobnosti, ale nakonec si na zloděje učitel pol

Nemůžu se zbavit tíživého pocitu, že jsem někde udělala chybu. Celý život jsem věnovala své rodině, manželovi, třem dětem, domácnosti. A přesto jsem osamělá! Své rodině jsem dala všechno: svůj čas, lásku, energii i své sny. Všechno jsem podřídila tomu, aby oni byli šťastní. A teď, když jsou dospělí a mají své životy, mám pocit, že pro ně už nejsem důležitá. Ptám se sama sebe: kde jsem to pokazi

Celý život jsem se snažila být dobrou dcerou, sestrou, prostě člověkem. Teď, když se ohlédnu, cítím jen hořkost a bolest. Kvůli vlastní sestře. Lenka byla vždycky ta „lepší“. O čtyři roky starší, hezká, chytrá, okouzlující. Když jsme byly malé, rodiče ji zbožňovali. „Podívej, jak je Lenka šikovná,“ říkávala máma, když sestra přinesla ze školy jedničku nebo zazpívala na besídce. Já, tichá a nená

Se snachou jsme si nesedly, to uznávám, ona ale nechce, abych vídala své vnučky. A syn se mě nikdy nezastane. Trápím se tím, že je vidím tak málo! Svého syna Matěje jsem vychovala dobře. Bylo to moje jediné dítě, proto jsem se mu věnovala maximálně, měl všechno, na co si vzpomněl, a já byla přesvědčená, že máme spolu skvělý vztah. Tak tomu bylo do jeho osmadvacátých narozenin. Tehdy vstoupila m

Byla o dva roky mladší. Jako malá mě často napodobovala, a pak se mnou začala soutěžit úplně ve všem. Na mnoho let jsme se rozhádaly. Když jsme byly hodně malé, tak jsem tu rivalitu necítila. Byla jsem pro svou mladší sestru Majdu vzor, ke kterému vzhlížela s obdivem. Všechno po mně opakovala, a mně se to líbilo. Tak tomu bylo ještě ve škole, když chodila na první stupeň. Že mi chce šlapat na p

Každý rodič ví, jak důležitý je kvalitní spánek pro zdravý vývoj dítěte. A právě prostředí, ve kterém miminko spí, hraje klíčovou roli. Kromě pohodlné postýlky, vhodné matrace a klidné atmosféry, je velmi důležitá i správná spací výbava. V posledních letech si mezi rodiči stále větší oblibu získává dětský spacák, neboli spací pytel. Tento praktický doplněk má mnoho výhod oproti klasické peřince –

Do jiného stavu jsem přišla ani ne po roční známosti na konci prvního ročníku vysoké školy. Hned jsem to cítila a věděla jsem, že budeme mít Štěpánka. Ašťastný byl i budoucí tatínek Marek. Tím ovšem nadšení rodiny končilo. Moji rodiče, kterým v té době bylo 43 a 45 let, byli spíš na pokraji zhroucení než nadšeni. Matka kantorka dokonce utrousila: „U nás na učňáku se jako první vdávají ty nejošk

Jsem šťastná babička tří vnoučat, dvou holčiček a jednoho rošťáka. Chtěla bych pro ně být babičkou, jakou byla má babička mně. Samozřejmě že mě občas dohánějí k šílenství. Mé zvyky jsou pro ně staromódní. Nechápou, proč musí jíst polévku nebo proč mají vypnout mobil u stolu, když se obědvá. Ale jsem s nimi šťastná každou chvíli, kdy s nimi mohu být. Takové už nejsou Když pak odejdou domů

Měla jsem jediné dítě, a jak se říká: jedno dítě, žádné dítě. Navíc mi babičky hodně pomáhaly. Ty pravé starosti jsem poznala o dost později. Když se Jiřinka narodila, bylo mi dvacet let. Vzala jsem si kluka o dva roky staršího. Znali jsme se ze školy, bydlel také v naší vsi, a naše matky byly spolužačky a kamarádky. Měla jsem to hodně ulehčené. Obě se okamžitě začaly o svou první a jedinou