Konečně víkend! Byla jsem unavená z celého týdne v práci a poslední, oč jsem stála, byla návštěva mé sestry hned v sobotu dopoledne. Trochu pobouřeně jsem otevřela dveře a uviděla na prahu stát Marii. Moje dvojče, ženu s těmi samými vráskami kolem očí, jako mám já, ale s tím jejím typickým zarputilým výrazem, který říká: „Já mám pravdu.“ Přepadla mě nepřipravenou V ruce držela krabici s v

Býval to hodný kluk. Nechápu, co se to s ním v období dospívání stalo, najednou se chytil divné party a v okolí máme o hanbu postaráno. Vím, že každý mladý člověk má problematické období, kdy neposlouchá rodiče a dělá bláznivé věci. Ani já nebyla jiná. Jenže můj vnuk to přehání! Dělá věci, které vrhají na celou naši rodinu ošklivý stín. Vždycky jsme si zakládali na dobré pověsti. Manžel je inže

Sedím tu v křesle u okna, kde se světlo láme přes záclony, a vzpomínám na jedno léto, kdy se naše rodina málem rozpadla. Stalo se to před deseti lety, kdy mé milované vnučce Lence bylo krásných šestnáct let. Byla to holka jako květ. Dlouhé vlasy, oči plné snů a na tváři vzdor, co mají jen mladí. Dělali jsme rodiče Vychovávali jsme ji sami s mým manželem Jožkou. Její máma, naše dcera, odeš

Byla jsem holka do nepohody a manžel si toho zprvu vážil. Nenapadlo mě, že jednou přijde chvíle, kdy mě trestuhodně zklame. Byla jsem odjakživa holka, jak se říká, od rány, pořádná ženská, která se nelekne ani čerta. Všimla jsem si, že se mě někteří chlapi dokonce bojí, ale mnohým to naopak imponovalo, Markovi asi nejvíc. Líbilo se mu, že zařídím a zorganizuji všechno na světě, a ještě něco nav

Když mi dcera řekla, že je těhotná, málem jsem spadla ze židle. Že po tolika letech k sobě najdeme cestu a budeme si pomáhat. Moje pětatřicetiletá dcera Petra si žila svůj život v Praze, zatímco já zůstala v našem malém městě, ale zato ve velkém a pustém domě. Pořád jsem jí volala, psala, ale odpovědi byly krátké nebo vůbec žádné. „Mami, já mám svůj život,“ říkala, když jsem se ptala, proč neje

Zlatý prstýnek s červeným kamínkem není jen tak nějaký obyčejný prstýnek. Skrývá se v něm vzpomínka na dětství a na tetu Aničku. Pokaždé jsem se na ně moc těšila. Teta Anna a strýc Karel zaparkovali zánovní trabant před naši vilku. Koukala jsem z okna, jak se blíží, on vzpřímený jako jedle, ona nastrojená do nedělního a v kloboučku z roku raz dva. Byla jsem malá holka a těšila se na dárečky. Ne

Ztráta syna pro mě byla šokem, ze které jsem se nevzpamatovala. Ale tím všechno tragické neskončilo. Kdo by řekl, že bolest bude pokračovat? Jeho žena, Linda, se postupem času začala chovat, jako bych neexistovala. A spolu s ní se mi začala ztrácet i malá Sofie. Moje vnučka. Jediný člověk, který mi po Adamovi zbyl. Proč se to děje? Obě jsme prožily stejnou tragédii. Obě jsme přišly o něko

Sedím v kuchyni svého nového bytu. Myslím na léto před dvěma lety, kdy nás nemoc mé dcery Martiny a starosti o bydlení postavily před těžkou zkoušku. Byl červenec, když mi zavolala nejmladší dcera Martina. Seděla jsem tehdy ve svém starém a rozlehlém bytě v Kladně, kde jsem bydlela třicet let. Tady jsme s manželem vychovali naše tři děti. Martinu, Zuzanu a Petra. Její hlas zněl ale tentokrát ji

Loni zemřel můj mladší bratr Karel. Doufala jsem, že jeho odchod nás alespoň všechny zase sblíží. Jak jsem se zmýlila. Karel byl vždy svobodomyslný, proto se nikdy neoženil, neměl děti. Bydlel v chalupě na venkově, kterou po dohodě se mnou a rodiči zdědil on, protože se o ni mohl starat, zatímco já bych na to neměla peníze. Kdykoliv jsem za ním jezdila a trávila tam každou volnou chvíli. Vyn

Žila jsem jen pro své děti, Magdu a Petra. Chtěla jsem, aby měli v životě vše, co potřebovali. Myslela jsem, že jsem jim vštípila správné hodnoty. Jak jsem se pletla! Vždy byli nerozluční až do chvíle, kdy se na mých narozeninách do krve pohádali. Od mé oslavy spolu nepromluvili, a co víc, dělají si naschvály! Vždycky jsem odsuzovala kamarádky, hádající se s tchyní, nebo dokonce s rodiči. Považ