Pro své dítě jsem chtěla jen to nejlepší. Podle jejího otce jsem ale nebyla dobrá matka. U mě bude mít dcera otevřené dveře, ať je jakákoli. Nemohla jsem se dočkat, až se vdám, pořídím si děti a stane se ze mě žena v domácnosti. Pracovala jsem jako prodavačka. Pavel, můj budoucí muž, tam chodil nakupovat tak často, až si mě vzal. Těšila jsem se, že brzy přijdou děti a já zůstanu doma. Nějak

Pochopila jsem to u svého otce i tchána. Jak přestali pracovat, nastal problém. Jeden se trápil, druhý nasával. V tu chvíli to musí vzít do rukou žena. Když má žena v životě štěstí, vezme si muže, kterého si váží, je to dobrý táta a pracovitý člověk. Chlap, který touží po tom, aby postavil dům, zasadil strom a zplodil syna. Tomu mému Pepovi se to povedlo, zplodil nejen syna, ale i krásnou dceru

Byla jsem pořád ještě malá holka, a rozchod rodičů mě bolestně zasáhl. Navíc si k hádkám vybrali zrovna Vánoce, a to se přece nedělá. Vánoce nejsou jen svátky klidu, míru, pohody, čas odpouštění, dobrých skutků a rozjímání. Někdy dokážou i pořádně potrápit, nemám pravdu? Občas se ukazuje, že Vánoce mohou být i časem krizí, hádek a rozchodů. To mi k mému žalu předvedli mí rodiče, když mi bylo čt

Dcera na mě ušila stejnou boudu jako já kdysi na svou mámu. Skočila jsem jí taky na špek. Na rozdíl ode mě se osud nenaplnil. A možná nikdy nenaplní. Moje máma mě varovala! Když jsem si našla chlapce, hrozně se bála toho, že nedokončím učiliště, protože my mladí jsme nerozumní a já určitě otěhotním. No, nepletla se. Dodělávala jsem závěrečné zkoušky už s outěžkem. Možná proto jsem se i já pozdě

Vánoce pro mě nejsou jen svátky klidu, ale je to splnění všech mých přání, která si plníme jen v kruhu rodiny, kdy zapomínáme na všechna naše trápení. Už z dětství mám Vánoce spojené s vůní cukroví, františků i prskavek. Vzpomínky se mi vryly do paměti jako teplé objetí. Když zavřu oči, cítím skořici z perníčků, vanilku z rohlíčků, hřebíček ze svařáku a jehličí ze stromečku, který jsme s tatínk

Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Že vlastní krev se mi postaví do cesty a bude mi chtít vzít mé děti. Dlouho jsem si nalhávala, že přeháním. Ale teď už vím, že to není domněnka. Je to zrada. Tichá, promyšlená a o to horší. Jsme každá jiná Měla jsem se sestrou vždy zvláštní vztah. Byla mladší, živější, uměla se prosadit. Já byla ta opatrnější, co všechno nejdřív

Mám tři děti, pět vnuků, pravnuka, a přesto jsem někdy sama jako kůl v plotě. Rodina – někdy jen prázdné slovo, které ale bodá jako trn. Můj muž Václav mi zemřel před patnácti lety na infarkt, když kosil trávník. Padl do trávy a už nevstal. Tehdy mi bylo teprve pětašedesát. Povedené dětičky Jeho smrt mě zdrtila, protože byla tak nečekaná, tak náhlá. Navíc Václav byl velký sportovec. Jezdi

Bydlím v domku po rodičích na okraji městečka, kde se všichni známe a kde jsem prožila celý život. Tedy zatím… O ten domek projevil zájem synovec. Miluji svoji zahrádku s růžemi, které sázela ještě máma. Nikdy jsem neměla děti, jen sestru, která zemřela před deseti lety. Zůstal po ní Petr, můj synovec, který vystudoval práva. Dnes žije v Praze, má vlastní firmu, drahé auto a na míru ušitý oblek

Bylo, přesně tak, jak se to dělává, prostřeno i pro náhodného hladového pocestného. A jeho místo protentokrát nezůstalo prázdné. Neměla jsem tušení, kdo je můj otec. V tomhle případě byla máma jako umanutá. Přitom jinak to byla rozumná ženská, chápavá, láskyplná, ale jakmile zaznělo slovo táta, začala se chovat jako nějaká hysterka. Už od dětství mi vysvětlovala, že táta byl neuvěřitelný padouc

Nikdy jsem si nemyslela, že přijde den, kdy si s dcerou nebudu mít co říct. Věřila jsem, že i kdyby se cokoli pokazilo, mezi námi zůstane vazba. Alespoň ten neviditelný most, který nás kdysi spojoval od prvního nadechnutí. Ne, ani ten nevydržel. Čas umí stavět bariéry, které nejsou vidět, ale zato se dají cítit v celém těle. Nepřišlo to ze dne na den. Nezachytila jsem žádný konkrétní okamžik, k