Zlatý prstýnek s červeným kamínkem není jen tak nějaký obyčejný prstýnek. Skrývá se v něm vzpomínka na dětství a na tetu Aničku. Pokaždé jsem se na ně moc těšila. Teta Anna a strýc Karel zaparkovali zánovní trabant před naši vilku. Koukala jsem z okna, jak se blíží, on vzpřímený jako jedle, ona nastrojená do nedělního a v kloboučku z roku raz dva. Byla jsem malá holka a těšila se na dárečky. Ne

Ztráta syna pro mě byla šokem, ze které jsem se nevzpamatovala. Ale tím všechno tragické neskončilo. Kdo by řekl, že bolest bude pokračovat? Jeho žena, Linda, se postupem času začala chovat, jako bych neexistovala. A spolu s ní se mi začala ztrácet i malá Sofie. Moje vnučka. Jediný člověk, který mi po Adamovi zbyl. Proč se to děje? Obě jsme prožily stejnou tragédii. Obě jsme přišly o něko

Sedím v kuchyni svého nového bytu. Myslím na léto před dvěma lety, kdy nás nemoc mé dcery Martiny a starosti o bydlení postavily před těžkou zkoušku. Byl červenec, když mi zavolala nejmladší dcera Martina. Seděla jsem tehdy ve svém starém a rozlehlém bytě v Kladně, kde jsem bydlela třicet let. Tady jsme s manželem vychovali naše tři děti. Martinu, Zuzanu a Petra. Její hlas zněl ale tentokrát ji

Loni zemřel můj mladší bratr Karel. Doufala jsem, že jeho odchod nás alespoň všechny zase sblíží. Jak jsem se zmýlila. Karel byl vždy svobodomyslný, proto se nikdy neoženil, neměl děti. Bydlel v chalupě na venkově, kterou po dohodě se mnou a rodiči zdědil on, protože se o ni mohl starat, zatímco já bych na to neměla peníze. Kdykoliv jsem za ním jezdila a trávila tam každou volnou chvíli. Vyn

Žila jsem jen pro své děti, Magdu a Petra. Chtěla jsem, aby měli v životě vše, co potřebovali. Myslela jsem, že jsem jim vštípila správné hodnoty. Jak jsem se pletla! Vždy byli nerozluční až do chvíle, kdy se na mých narozeninách do krve pohádali. Od mé oslavy spolu nepromluvili, a co víc, dělají si naschvály! Vždycky jsem odsuzovala kamarádky, hádající se s tchyní, nebo dokonce s rodiči. Považ

Vždycky jsem si myslela, že když jste laskaví, vstřícní a držíte při rodině, vrátí se vám to. Právě lidé, kterým jsem důvěřovala nejvíc, mě zranili. Byla jsem prostřední ze tří dětí. Měla jsem staršího bratra Karla a mladší sestru Hanu. Společně jsme zažili mnoho, hezké i náročné chvíle, zvlášť když nás opustili rodiče. Po jejich smrti jsem to byla já, kdo se začal starat o dům, o všechno, co p

Jsem babičkou dvou vnoučat, do jejich výchovy prý ale nemám co mluvit. Dcera jim toleruje úplně všechno. Nemají vůbec žádnou disciplínu. Záleží mi na mých vnoučatech. Zejména proto, že mám jen dvě. Pouze od dcery Jitky, syn totiž žádné děti nemá, už mu bude padesát, odstěhoval se do zahraničí a k založení rodiny se nemá. Tak jsem se upnula na děti své dcery, starší Amálce je šestnáct, mladšímu

Žijeme s bratrem v malém domku na kraji vesnice, kde čas jakoby se zastavil. Dům je starý, patřil totiž už našim prarodičům. Dřevěné trámy, zahrádka s ovocnými stromy, kuchyň s kamny, na kterých pořád vařím. S Karlem, který je o tři roky mladší než já, jsme se sem nastěhovali po smrti rodičů. Já byla po těžkém rozvodu, kdy mě manžel v šedesáti opustil pro mladší, a bratr zůstal sám po smrti mil

Tehdy jsem si myslela, že je snacha pro našeho syna štěstí, ale teď? Teď vím, že to byla chyba. Ta proradná snacha mi svádí muže, a já to tak nenechám! Celý život jsem pracovala jako švadlena. Můj manžel Josef je o pět let starší, dnes už důchodce, který dříve dělal v továrně na nábytek. Máme spolu dva syny. Staršího Petra, který se odstěhoval do Prahy, a mladšího Tomáše, který zůstal blízko

Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života. S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci. Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, ab