Když jsem svůj příběh poprvé vyprávěla lidem, mnozí nevěřili, že se něco takového může stát v reálném životě. Ale ano, a já to nyní píšu. Ostatní si mysleli, že takové situace se dějí jen ve filmech, kde je vše přehnané a dramatické, a že běžný život je mnohem jednodušší. Přesto je to pravda. Po letech hledání a nespočtu neúspěchů jsem konečně našla svého bratra, kterého jsem ztratila už jako m

Miluji ticho. V tom tichu jsem si uvědomila, že můj život se nezlomil v jediné chvíli, ale skládal se z drobných pádů, kdy jsem zase dokázala vstát. Nedávno jsem se rozhodla přebrat staré fotky. Chtěla jsem je dát do pořádku, nejen proto, že jsem trochu pedant, a stará alba byla restem, který mě tížil, ale také jsem si chtěla připomenout vše, co časem tak trochu zavál prach. Výchova se neučí

Naše snacha Petra nám přinesla dárek, který se nedá zabalit do stříbrného papíru ani schovat pod stromeček. Přinesla nám radost. Naši první vnučku. Všechno začalo před dvěma lety, kdy si náš syn Tomáš přivedl domů poprvé novou známost Petru. Do té doby měl různé „lásky“, ale ani jedna z nich k nám nikdy nezapadla. Když tedy pozval svůj nejnovější objev na nedělní oběd, pochopitelně jsme s manže

Byla by plnoletá. Moje vnučka. Co by asi dělala? Čím by se chtěla stát? Měla by život před sebou. Ani nevíme, jestli vůbec žije. Když se vám stane něco takového, smíříte se s tím, že dítě už není mezi živými. Jinak by vás ta nejistota zničila. Stejně si ale občas řeknete: „Ona určitě někde je a je moc spokojená.“ Byla naše rodinné sluníčko Alence bylo tehdy osm let. Bydleli jsme v menším

Pro své dítě jsem chtěla jen to nejlepší. Podle jejího otce jsem ale nebyla dobrá matka. U mě bude mít dcera otevřené dveře, ať je jakákoli. Nemohla jsem se dočkat, až se vdám, pořídím si děti a stane se ze mě žena v domácnosti. Pracovala jsem jako prodavačka. Pavel, můj budoucí muž, tam chodil nakupovat tak často, až si mě vzal. Těšila jsem se, že brzy přijdou děti a já zůstanu doma. Nějak

Pochopila jsem to u svého otce i tchána. Jak přestali pracovat, nastal problém. Jeden se trápil, druhý nasával. V tu chvíli to musí vzít do rukou žena. Když má žena v životě štěstí, vezme si muže, kterého si váží, je to dobrý táta a pracovitý člověk. Chlap, který touží po tom, aby postavil dům, zasadil strom a zplodil syna. Tomu mému Pepovi se to povedlo, zplodil nejen syna, ale i krásnou dceru

Byla jsem pořád ještě malá holka, a rozchod rodičů mě bolestně zasáhl. Navíc si k hádkám vybrali zrovna Vánoce, a to se přece nedělá. Vánoce nejsou jen svátky klidu, míru, pohody, čas odpouštění, dobrých skutků a rozjímání. Někdy dokážou i pořádně potrápit, nemám pravdu? Občas se ukazuje, že Vánoce mohou být i časem krizí, hádek a rozchodů. To mi k mému žalu předvedli mí rodiče, když mi bylo čt

Dcera na mě ušila stejnou boudu jako já kdysi na svou mámu. Skočila jsem jí taky na špek. Na rozdíl ode mě se osud nenaplnil. A možná nikdy nenaplní. Moje máma mě varovala! Když jsem si našla chlapce, hrozně se bála toho, že nedokončím učiliště, protože my mladí jsme nerozumní a já určitě otěhotním. No, nepletla se. Dodělávala jsem závěrečné zkoušky už s outěžkem. Možná proto jsem se i já pozdě

Vánoce pro mě nejsou jen svátky klidu, ale je to splnění všech mých přání, která si plníme jen v kruhu rodiny, kdy zapomínáme na všechna naše trápení. Už z dětství mám Vánoce spojené s vůní cukroví, františků i prskavek. Vzpomínky se mi vryly do paměti jako teplé objetí. Když zavřu oči, cítím skořici z perníčků, vanilku z rohlíčků, hřebíček ze svařáku a jehličí ze stromečku, který jsme s tatínk

Nikdy by mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Že vlastní krev se mi postaví do cesty a bude mi chtít vzít mé děti. Dlouho jsem si nalhávala, že přeháním. Ale teď už vím, že to není domněnka. Je to zrada. Tichá, promyšlená a o to horší. Jsme každá jiná Měla jsem se sestrou vždy zvláštní vztah. Byla mladší, živější, uměla se prosadit. Já byla ta opatrnější, co všechno nejdřív