Když se naši mladí hádali a jejich vztah procházel krizí, utekl malý vnouček z domova. Vnučka to řešila jinak. Volala rovnou policii i hasiče. Každý to asi zažil. Někdy prostě emoce potřebují ven, aby se vyčistil vzduch. Ale když se k tomu přimotají děti, může to mít nedozírné následky. Že ale každé dítě reaguje jinak, to jsme pochopili až u mých vnuků. Proč ne u mých dětí? Protože můj manžel h

I když sedmdesát mi už bylo, mám stále spoustu energie, zejména pokud jde o má vnoučata. Můj malý vnuk, Tomášek, kterému je teprve pět, je mou největší radostí. Jeho rodiče pracují ve městě, takže dost času tráví na cestách a vracejí se domů až k večeru. Já Tomáška vyzvedávám po obědě ze školky a odpoledne trávíme spolu. Milujeme procházky v přírodě, sbírání kamenů nebo pozorování ptáků. Ale

Moje máma byla celý život posedlá krásou. Hlídala si postavu, každý den se malovala, měla oblíbené salony i kosmetičky. Já? Já byla jiná… Tvrdila mi, že ženská musí být hlavně hezká, jen tak si udrží muže i pozornost okolí. Nenáviděla jsem to na ní. Ale přesto jsem stejný tlak nevědomky přenesla i na svou dceru. Až pozdě jsem pochopila, co to způsobilo. Dodnes si říkám, kdy jsem se změnila. Kdy

S dcerou jsme si nerozuměly, ale její sen o květinářství nás sblížil. Společná práce nám vrátila to, co jsme ztratily. Důvěru a lásku. Náš vztah byl vždycky složitý. Dcera toužila po svobodě, po životě, kde si vše rozhodne sama, zatímco já jsem chtěla pořádek a jistotu. Když odešla na vysokou, málem jsme se přestaly bavit. „Ty mi nikdy nerozumíš, mami,“ vyčítala mi často přes telefon, když jsme

Se sestrou jsme si nebyly příliš blízké snad odmala. Teď už se přestala přetvařovat úplně, a ani se nesnaží svoji nelibost a nelásku vůči mně skrývat. Její jedovaté intriky míří přímo proti mně, mému muži i dětem. Nikdy mě zkrátka neměla ráda. Už od dětství jsem cítila, že mezi námi není obyčejná sesterská rivalita, ale něco tvrdšího, trvalého. Hádaly jsme se o všechno Když jsme byly malé

Zrada sestry bolela víc než cokoli jiného. Nikdy by mě nenapadlo, že nejvíc nám mohou ublížit právě ti nejbližší. Když mi bylo přes čtyřicet, myslela jsem si, že znám svou sestru Evu jako vlastní boty. Byly jsme si blízké od dětství, i když jsme byly každá jiná. Já klidná, ona výbušná. „Jsme jako oheň a voda,“ smály jsme se. Sdílely jsme tajemství, pomáhaly si, když jedna z nás měla problémy.

Bála se, že se už nikdy nevdám a zůstanu na ocet a rodina bude mít ostudu. Její intriky mi přinesly životní pokušení, kterému jsem neodolala. Vytýkala jsem matce, jak je trapné, že mi neustále vodí domů svobodné mládence ze širokého okolí. Maminka pořádala večírky a pikniky, abych se konečně vdala. „Proboha, je ti třicet!“ Lomila rukama. Tehdy bylo jasné, že když se dívka do dvaceti let nevd

Rozchody nás rozbily, ale shledání nás zase poskládala. Pochopila jsem, že rodina je o tom najít odvahu odpustit a začít znovu, i když to bolí. Sedím na lavičce v naší malé zahrádce a poslouchám, jak vítr šumí v lipách. Tady, pod starým ořešákem, jsme kdysi s rodinou trávili neděle plné smíchu, dobrého jídla a různých her. Moje rodina tehdy byla můj svět: manžel Petr, dcera Aneta a mladší syn T

Mám jedno dítě, syna Davida. A už tři roky se mnou nemluví. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy, obchází mě obloukem. Naposledy jsem ho viděla na pohřbu jeho otce, mého muže. Ani tehdy se na mě nepodíval. Každý den se ptám sama sebe, jestli bych mohla něco udělat jinak. A vím, že mohla. Ale v tu chvíli jsem věřila, že dělám to nejlepší. Jenže to nejlepší pro mě nebylo to nejlepší pro něj.

Když se ohlédnu za svým životem, divím se, že jsem to dotáhla až sem a stále se dokážu smát a dívat do budoucnosti s nadějí i láskou. V životě jsem zažila moc bolesti. Musela jsem tvrdě bojovat o své místo na slunci. Ale snad aby byla alespoň nějaká spravedlnost, dostala jsem do vínku nezdolnou povahu, bojovnost, lásku k životu a vlastnosti. Díky nim po mnoha pádech vždy dokážu znova vstát a s