S dcerou jsme si nerozuměly, ale její sen o květinářství nás sblížil. Společná práce nám vrátila to, co jsme ztratily. Důvěru a lásku. Náš vztah byl vždycky složitý. Dcera toužila po svobodě, po životě, kde si vše rozhodne sama, zatímco já jsem chtěla pořádek a jistotu. Když odešla na vysokou, málem jsme se přestaly bavit. „Ty mi nikdy nerozumíš, mami,“ vyčítala mi často přes telefon, když jsme

Se sestrou jsme si nebyly příliš blízké snad odmala. Teď už se přestala přetvařovat úplně, a ani se nesnaží svoji nelibost a nelásku vůči mně skrývat. Její jedovaté intriky míří přímo proti mně, mému muži i dětem. Nikdy mě zkrátka neměla ráda. Už od dětství jsem cítila, že mezi námi není obyčejná sesterská rivalita, ale něco tvrdšího, trvalého. Hádaly jsme se o všechno Když jsme byly malé

Zrada sestry bolela víc než cokoli jiného. Nikdy by mě nenapadlo, že nejvíc nám mohou ublížit právě ti nejbližší. Když mi bylo přes čtyřicet, myslela jsem si, že znám svou sestru Evu jako vlastní boty. Byly jsme si blízké od dětství, i když jsme byly každá jiná. Já klidná, ona výbušná. „Jsme jako oheň a voda,“ smály jsme se. Sdílely jsme tajemství, pomáhaly si, když jedna z nás měla problémy.

Bála se, že se už nikdy nevdám a zůstanu na ocet a rodina bude mít ostudu. Její intriky mi přinesly životní pokušení, kterému jsem neodolala. Vytýkala jsem matce, jak je trapné, že mi neustále vodí domů svobodné mládence ze širokého okolí. Maminka pořádala večírky a pikniky, abych se konečně vdala. „Proboha, je ti třicet!“ Lomila rukama. Tehdy bylo jasné, že když se dívka do dvaceti let nevd

Rozchody nás rozbily, ale shledání nás zase poskládala. Pochopila jsem, že rodina je o tom najít odvahu odpustit a začít znovu, i když to bolí. Sedím na lavičce v naší malé zahrádce a poslouchám, jak vítr šumí v lipách. Tady, pod starým ořešákem, jsme kdysi s rodinou trávili neděle plné smíchu, dobrého jídla a různých her. Moje rodina tehdy byla můj svět: manžel Petr, dcera Aneta a mladší syn T

Mám jedno dítě, syna Davida. A už tři roky se mnou nemluví. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy, obchází mě obloukem. Naposledy jsem ho viděla na pohřbu jeho otce, mého muže. Ani tehdy se na mě nepodíval. Každý den se ptám sama sebe, jestli bych mohla něco udělat jinak. A vím, že mohla. Ale v tu chvíli jsem věřila, že dělám to nejlepší. Jenže to nejlepší pro mě nebylo to nejlepší pro něj.

Když se ohlédnu za svým životem, divím se, že jsem to dotáhla až sem a stále se dokážu smát a dívat do budoucnosti s nadějí i láskou. V životě jsem zažila moc bolesti. Musela jsem tvrdě bojovat o své místo na slunci. Ale snad aby byla alespoň nějaká spravedlnost, dostala jsem do vínku nezdolnou povahu, bojovnost, lásku k životu a vlastnosti. Díky nim po mnoha pádech vždy dokážu znova vstát a s

Trápila jsem se otázkou, zda mladým vyklidit pole a nechat jim svůj dům, nebo zůstat a bojovat. Nakonec jsem se rozhodla. Nikam se nehnu! Už zase jsem si zalila šálek kávy studenou vodou. Vylila jsem tu břečku do dřezu a znovu zapnula rychlovarnou konvici – ani ťuk. Pustila jsem televizi – ticho a tma jako v hrobě. Chtěla jsem rozsvítit. A nic! Zaťala jsem bezmocně ruce v pěst. Zase jsem byl

Moje rodina byla chudá a nikdo z ní neměl ani maturitu. Já ale toužila po lepším životě, což mi začali brzy závidět a házeli mi klacky pod nohy. Od dětství jsem snila o tom, že to v životě někam dotáhnu. Jakmile jsem ale vyslovila nějakou svou představu, setkala jsem se s hurónským smíchem nebo s posměšky. Říkali mi, že jsem naivní, budu makat na poli nebo v kravíně jako všichni z rodiny. Měla

Žiju v malé vesnici u Tábora, v domě, kde jsme vyrostly s mojí sestrou Lenkou. Dům je starý, s křivými podlahami a zahradou plnou růží. Lenka je o pět let mladší a vždycky byla ta veselá duše, která tančila na vesnických zábavách a zpívala, až se sousedi smáli. „Ireno, život je na to, aby se žil!“ říkávala, když jsme jako děti běhaly po loukách. Po svatbě se odstěhovala z našeho domu za manžele