Jako školačka jsem nosila vlasy „na kluka“. Maminka s tatínkem mi nikdy nevysvětlili, proč jsem nemohla mít dlouhé vlasy jako moje ségra. Je fakt, že já byla vždycky taková dračice, skoro jako kluk. Přesto jsem se hned v první třídě zamilovala do modrookého blonďáčka. Netuším proč, ale modré oči ve mně odmalinka vyvolávají mírné závratě, prostě se mi na klucích, teď už na mužích, strašně líbí.

Navzdory nemoci si užívám života. Děti o mě vzorně pečují, takže si nemohu na nic stěžovat. Žiji si tak dobře, jako nikdy jindy! Na děti jsem byla sama a nemohla jsem je rozmazlovat. Zpětně si uvědomuji, jak moc jsem na ně byla tolikrát přísná. Mnohdy i zbytečně! Po dvou klucích se mi narodila vytoužená holčička a já myslela, jak skvělý život mě čeká. Hodný manžel, a pěkné bydlení v čerstvě pos

Moje kamarádka drtí svoji dceru a já myslím, že bych měla něco udělat. Nevím ale, jestli na to mám vůbec právo, a bojím se, že se to obrátí proti mně. Danina Eliška má za dva týdny termín porodu. Ale místo toho, aby se těšila, pláče. Moje kamarádka ji ničí. „Máš malý prsa, pochybuji, že budeš mít vůbec nějaké mléko,“ řekla jí i přede mnou. Úplně jsem se lekla. „To nemůžeš vědět,“ opáčila jsem a

Moje první, a já pevně doufám, že i poslední, svatba proběhla, až když mi bylo čtyřicet let. Na svou první lásku jsem si musela počkat. Již od základní školy jsem nenáviděla otázku: „Jsi do někoho zamilovaná?“ S oblibou mi ji pokládali nejen rodiče, ale už od dob dětských lásek se takhle hloupě ptala i každá kamarádka. Nechápala jsem, proč zrovna já bych se musela do někoho zamilovávat. Je to s

Vždy jsem si užívala život plnými doušky. Po rodině a dětech jsem nikdy netoužila. Najednou jsem ale zjistila, že mě všichni opustili a jsem sama. Mládí mi uteklo jako voda. Užívala jsem si každičký den naplno, měla jsem spoustu kamarádů, neřešila jsem budoucnost, manžela ani rodinu a děti. Všichni byli pryč A než jsem se nadála, zjistila jsem, že jsem najednou sama. Bez chlapa a bez dětí

Rodiče si prý nevybíráme, ovšem děti si můžeme vychovat. Říká se to. Realita je ovšem jiná, někdy krutá. Je to těžké přiznat. Možná si i já sama nechci připustit, že jsem zklamala, něco podcenila ve výchově. Znáte to. K vlastním dětem je člověk shovívavý. A já to nechala dojít až moc daleko. S mužem jsme měli hezké manželství a naší dceři Peťulce jsme chtěli dopřát. Takže jsme byli hodně času v

Tchána jsem měla ráda. Byl veselý, bezstarostný. Jen nám neřekl pár věcí… Bohužel byly docela zásadní. A nevíme, jak se s tím poprat. Do Mirkovy rodiny jsem skvěle zapadla. Jeho maminka sice byla zpočátku nedůvěřivá, to se ale časem změnilo. Její muž, tedy později můj tchán, Karel si mne ale hned zamiloval. Nebylo lepšího tchána Byl skvělým otcem, tchánem a i dědečkem pro naše vnoučata. T

Okolí si myslí, že mám šťastný život, protože se stále usmívám. Ale i mne potkala zklamání, o kterých nemluvím… Jsem taková povaha, přiznávám. Možná je to tím, že nechci svým smutkem obtěžovat. Možná si vážím toho, že i když mi život také přinesl nelehké chvíle, stále jsou na tom mnozí hůře. Ale i já mám momenty, kdy si o samotě popláču, někdy nevím, jak dál, dostala jsem spoustu ran od lidí, k

Zlí lidé dokážou udělat druhým ze života peklo. Můžeme se utěšovat leda tím, že existují i slušní lidé. Tím se to vyváží. Ta ženská byla zlá. Jako by to měla napsáno i v obličeji, bledém, úzkém. Když se usmála, což nebylo často, odhalila zlověstnou mezírku mezi předními zuby. Rozježené černé vlasy spadaly až na ramena. Nosila oblečení strohého pánského střihu. V létě si občas dovolila halenku s

V těch místech jsem nikdy nebyla, dovedl mě tam můj pes na procházce. Najednou se z mlhy vynořil starý kříž a po něm těžce zraněný voják. Plazivá nenápadná cestička to vzdala a brzy se ztratila v lese. Kousek dál byl malý železný most a pod ním se třpytila stuha napůl vyschlého potoka. Bylo tu ticho jako v hrobě, nikde nikdo. Už jsem se chtěla zastavit a obrátit se na zpáteční cestu, když v tom