Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její. Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma. Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, ved

Dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli o tom někdy vůbec promluvím. Člověk si spoustu věcí nese v sobě a nechce se v nich zbytečně šťourat. Některé události už tolik nebolí, i když občas dokážou zasáhnout stejně silně jako kdysi. Dnes je mi osmdesát. A přesto mě občas přepadne takový stesk, jaký jsem naposledy cítila ve svých 12 letech. Bylo tehdy jaro. Slunce se konečně odhodlalo svítit naplno,

Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života. S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci. Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, ab

Odmala mám ráda slepice. Do chovu jsem si proto pořídila i pěkného, robustního kohouta, který mě ale postupem času přiváděl k údivu. Bydlím s manželem na vesnici v malém domku se zahradou, kde jsem donedávna chovala sedm slepic. Není nad čerstvá domácí vajíčka. Ta jsou velkým plusem, ale měla jsem zároveň moc ráda i slepice jako takové. Dávala jsem jim směs obilí a semínek, kterou mi častokrát

Mezi příbuznými se často vyskytují telepatické schopnosti. O mojí nehodě se dcera Naďa dozvěděla na dálku! Dlouhá léta fungovalo vnitřní spojení mezi mnou a mojí dcerou Naďou pouze jednostranně. Pak ale přišla složitá a velice vážná situace. Měla jsem autonehodu na odlehlé silnici a nemohla jsem s vozem vyjet z příkopu. Připadala jsem si jako v pasti a nevěděla, co mám dělat. Dcera mě naštěs

Byl to krásný starožitný kousek, který mi manžel dovezl ze zahraničí. Jenže v sobě skrýval negativní energii. Jsem velkou sběratelkou šperků, a tak mi manžel jednou dovezl ze služební cesty velkou dřevěnou šperkovnici, kterou koupil v Maďarsku na trhu s veteší. Radim často jezdil pracovně mimo republiku a pokaždé mi přivezl nějaký dáreček. Tentokrát byl na tržnici se starožitnostmi, kde ho zauj

Mé oči už toho viděly dost, ale její obraz se mi vryl do paměti. Na tuhle dračici nikdy nedokážu zapomenout a bohužel jistě nejsem sama. Vypadala jako z plakátu. Vlasy lesklé jako hedvábí, postava, co zastavovala dech, a úsměv, který sliboval všechno, jen ne dobro. Žila v našem městě, v domě s vysokým plotem a růžemi, co voněly až na ulici. Její život byl jako šachovnice. Každý tah měla prom

Seznámili jsme se, když policajt zastavil tátovo auto a zjistilo se, že řidičovy doklady nejsou tak docela v pořádku. Policista, který nás stavěl, byl mladý a hezký, mohla jsem na něm oči nechat. Na druhou stranu jsem tušila, že to zas tak příjemné setkání nebude, protože táta, který seděl za volantem, byl odjakživa roztržitý zmatkář. Viděla jsem mu na obličeji, že se blíží katastrofa. „Váš tec

Dcera otěhotněla brzy, a navíc se ženatým chlapem. Byla by to taková ostuda! Raději jsem se tvářila, že to dítě, které se jí narodilo, je moje. S mým mužem jsme byli mladí, když jsme se brali. Mně bylo osmnáct a on se vrátil čerstvě z vojny. Vychovali jsme spolu dvě děti. Naše starší dcera Marta se vdala na Moravu. Odešla tam za klukem, který u nás sloužil na vojně. Jeho rodina je fajn a Martič

Všichni jsme byli na vesnickém bále a náramně se bavili. Najednou se ale v sále objevil nečekaný host. Naše koza Róza nás hledala, abychom zachránili babičku. Na ten bál se každý náramně těší. Nejenže hraje skvělá kapela, ale také tombola je štědrá. Každý z vesnice do ní něco dá, věci, které jedni nepotřebují a druhým udělají radost. Tak tomu bylo i před dvaceti lety. Tehdy jsme se rozhodli s m