Říká se, že rodina je vším. Že bychom si měli být oporou v dobrém i ve zlém. Jak mám ale soucítit s někým, kdo mě podrazil? Můj vztah se sestrou byl už od mládí trochu komplikovaný. Ne že bychom se neměly rády, pár „ale“ tam ovšem bylo. Já byla mladší o pět let, takže na mne někdy žárlila jako na benjamínka. Když jsme vyrůstaly a ona byla v pubertě, tak mě brala jako přítěž, protože zatímco se

Jen jsem zavřela oči, zase tu ten sen byl. Podlehla jsem zvědavosti a vyrazila do míst, o kterých se mi zdálo. Nevím, kde se tak najednou vynořil sen, ve kterém jsem se pohybovala v prostředí, které rozhodně nevyhledávám. Za celý svůj život jsem se nezajímala o sport. Možná jedině krasobruslení v televizi nebo tanec, jinak jsem byla sportem neoslovená. Proto jsem byla hodně překvapená, že se mi

Do sklepení a tajemných chodeb je třeba lézt s velkou přípravou, a hlavně si zjistit, co se o místě píše v místních kronikách. S Jiřím, mým mužem, jsme se často toulali po vlastech českých. Když byly děti malé, omezovali jsme se na místa, kde by je to mohlo bavit. Když se syn i dcera dostali do puberty, měli okruh svých kamarádů a s námi už tak moc jezdit nechtěli. Nadšení pro objevování nových

Když mi zemřel bratr, odešel i kus mé samé. Dlouhé měsíce pro mě život neměl smysl, pak se ale jedné noci stal zázrak. Když mi zemřel můj milovaný bratr Martin, už jsem neměla radost ze života. Po tomto rodinném neštěstí jsem se málem zhroutila. Najednou mě přestalo všechno bavit. Už jsem se ani nevěnovala svým oblíbeným koníčkům, které mě dříve tolik bavily. Zavřela jsem se doma mezi čtyři stě

Vnučky si o babičkách často myslí, že se narodily proto, aby pekly buchty a pletly, ale i babičky bývaly mladé a zamilované. Neměla jsem tušení, že v našem městě žije babiččina první láska. Pán, který se jmenoval Josef. Vlastně jsem neměla tušení, že babička vůbec nějakou první lásku měla. Myslela jsem, že k babičce patřil odjakživa děda – a tečka. Znáte to, vnučky neuvažují o babičkách jako o 

Když se pohádáte, v žádném případě se ve špatném nerozcházejte. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky... Moje babička byla moudrá žena. Dnes je mi líto, že jsem jejím radám více nenaslouchala. Jenže člověk asi v životě musí chybovat, aby se co nejvíce poučil... Babička říkávala, že i když se večer pohádáme, ráno bychom se měli udobřit a rozejít z domova v dobrém

Nikdy bych netušila, že naši rodinu potká taková zkouška. Ale stalo se. Osud nejspíš chtěl, abychom pochopili, jak moc držíme pospolu. S mým manželem jsme vychovali tři děti – dvě holky a kluka. Naše nejstarší Johana vystudovala vysokou školu a vzala si doktora, děti nemají žádné. Náš nejmladší, Vojtěch, nedávno dokončil vysokou, loni se oženil a ani o něj nemáme strach. Ten se ve světě neztrat

Byl to velký sportovec, dokázal se točit ve svém kolotoči celou noc. Jednou nám utekl, ale to asi jen proto, aby vystrašil zloděje. Když můj syn Tomáš přinesl Igora domů, ztropila jsem povyk, že žádnou krysu doma nechci! „To není krysa, ale potkan, mami,“ poučil mě synek a hrdě si nesl tu obludu do pokoje. Představa, že budu sdílet byt s hlodavcem, a k tomu tak velkým, ve mně vzbuzovala odpor.

Nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že bych zůstala bez něho. Když ta chvíle přišla, zhroutil se mi svět... Naštěstí jsem znovu našla chuť do života. Krásně jsem si to kdysi malovala. Můj muž byl už tři roky v důchodu, já jsem do něj právě nastupovala. Hned jsme to oslavili velkolepou grilovačkou na naší zahradě. Náš dům jsme nechali synovi a jeho rodině, a přestěhovali se na naši milovanou ch

Myslela jsem, že ten dům dobře znám. celé dětství jsem tam strávila. Moje děti ale objevily velké tajemství. O něm nevěděl nikdo ‒ ani babička! Můj rodný dům naší rodině původně nepatřil. Ležel v Sudetech, tam, kde žilo společně s Čechy také mnoho Němců. Tento dům náležel k těm, které zůstaly prázdné a osídlovaly se po druhé světové válce. Tak k němu přišla moje babička a dědeček. Já se už tady