Mé oči už toho viděly dost, ale její obraz se mi vryl do paměti. Na tuhle dračici nikdy nedokážu zapomenout a bohužel jistě nejsem sama. Vypadala jako z plakátu. Vlasy lesklé jako hedvábí, postava, co zastavovala dech, a úsměv, který sliboval všechno, jen ne dobro. Žila v našem městě, v domě s vysokým plotem a růžemi, co voněly až na ulici. Její život byl jako šachovnice. Každý tah měla prom

Seznámili jsme se, když policajt zastavil tátovo auto a zjistilo se, že řidičovy doklady nejsou tak docela v pořádku. Policista, který nás stavěl, byl mladý a hezký, mohla jsem na něm oči nechat. Na druhou stranu jsem tušila, že to zas tak příjemné setkání nebude, protože táta, který seděl za volantem, byl odjakživa roztržitý zmatkář. Viděla jsem mu na obličeji, že se blíží katastrofa. „Váš tec

Dcera otěhotněla brzy, a navíc se ženatým chlapem. Byla by to taková ostuda! Raději jsem se tvářila, že to dítě, které se jí narodilo, je moje. S mým mužem jsme byli mladí, když jsme se brali. Mně bylo osmnáct a on se vrátil čerstvě z vojny. Vychovali jsme spolu dvě děti. Naše starší dcera Marta se vdala na Moravu. Odešla tam za klukem, který u nás sloužil na vojně. Jeho rodina je fajn a Martič

Všichni jsme byli na vesnickém bále a náramně se bavili. Najednou se ale v sále objevil nečekaný host. Naše koza Róza nás hledala, abychom zachránili babičku. Na ten bál se každý náramně těší. Nejenže hraje skvělá kapela, ale také tombola je štědrá. Každý z vesnice do ní něco dá, věci, které jedni nepotřebují a druhým udělají radost. Tak tomu bylo i před dvaceti lety. Tehdy jsme se rozhodli s m

Nikdy bych nevěřila, že se toho dožiju. Když mě děti přestěhovaly do domova pro seniory, potkala jsem tam nejlepšího tanečníka svého života. Život někdy tropí věci, které by člověk nevymyslel. Muže svého srdce jsem si nevzala. Zamilovala jsem se do něj v tanečních, a pak se mi kamsi ztratil. Věděla jsem pouze, že se jmenoval Karel a nic víc. Ani kde bydlí, ani na jakou školu chodí. Všechno p

Když se naši mladí hádali a jejich vztah procházel krizí, utekl malý vnouček z domova. Vnučka to řešila jinak. Volala rovnou policii i hasiče. Každý to asi zažil. Někdy prostě emoce potřebují ven, aby se vyčistil vzduch. Ale když se k tomu přimotají děti, může to mít nedozírné následky. Že ale každé dítě reaguje jinak, to jsme pochopili až u mých vnuků. Proč ne u mých dětí? Protože můj manžel h

Tchyně za mnou chodila ve snech a opakovala manželovo jméno. Její varování jsem pochopila pozdě. Pak mě začaly atakovat události, o kterých jsem musela přemýšlet. Ten sen se mi vracel stále dokola. Zdálo se mi o mé babičce, která už však nebyla mezi živými. Vždy se zastavila u mé postele, pokývala hlavou a řekla: „Ten Toník, ten Toník!“ Toník byl můj manžel, milovali jsme se od školky, už na

Dospělí říkávají dětem, ať nedělají hlouposti, a přitom je sami dělají také. A to dokonce i ve věku, kdy už by dávno měli mít rozum. Za svoje bláznivé rodiče jsem se od jistého věku styděla. Ale ne tak normálně, jako se za rodiče stydí puberťáci, aby později zjistili, že se mamince a tatínkovi až nápadně podobají, že dělají podobné chyby jako oni a že je vlastně mají a vždycky měli rádi. U nás

Ta událost, která mohla pro naši rodinu skončit tragicky, se stala před mnoha lety. Jak se tehdy Erika zachránila? Příběh, který vám píšu, se stal už velmi dávno, nicméně na něj naše rodina nikdy nezapomněla. Za podivných okolností se tehdy zachránila moje vnučka, která se svými rodiči letěla na dovolenou k moři. Pasažéři letadla už z výšky viděli světla ostrova. Malé, devítileté děvčátko, m

Ten les byl najednou jiný. Jako by ožil tisíci barvami a probudilo se v něm neznámé zlo, které mě pronásledovalo. Musela jsem vzít nohy na ramena. Bylo krásné babí léto. Všude kolem se rozprostíralo moře barevných lístků. Chvíli jsem tu nádheru pozorovala, až jsem se rozhodla, že vysvobodím svou mysl od nudné práce a půjdu se projít. Kochala jsem se krásným dnem, který byl jedním z posledních.