Jsem babičkou dvou vnoučat, do jejich výchovy prý ale nemám co mluvit. Dcera jim toleruje úplně všechno. Nemají vůbec žádnou disciplínu. Záleží mi na mých vnoučatech. Zejména proto, že mám jen dvě. Pouze od dcery Jitky, syn totiž žádné děti nemá, už mu bude padesát, odstěhoval se do zahraničí a k založení rodiny se nemá. Tak jsem se upnula na děti své dcery, starší Amálce je šestnáct, mladšímu

Žijeme s bratrem v malém domku na kraji vesnice, kde čas jakoby se zastavil. Dům je starý, patřil totiž už našim prarodičům. Dřevěné trámy, zahrádka s ovocnými stromy, kuchyň s kamny, na kterých pořád vařím. S Karlem, který je o tři roky mladší než já, jsme se sem nastěhovali po smrti rodičů. Já byla po těžkém rozvodu, kdy mě manžel v šedesáti opustil pro mladší, a bratr zůstal sám po smrti mil

Tehdy jsem si myslela, že je snacha pro našeho syna štěstí, ale teď? Teď vím, že to byla chyba. Ta proradná snacha mi svádí muže, a já to tak nenechám! Celý život jsem pracovala jako švadlena. Můj manžel Josef je o pět let starší, dnes už důchodce, který dříve dělal v továrně na nábytek. Máme spolu dva syny. Staršího Petra, který se odstěhoval do Prahy, a mladšího Tomáše, který zůstal blízko

Klárka. Byla jako svěží vítr, který rozfouká všechny stíny. Dnes už tu je jen ten její. Má vnučka byla jiná než ostatní děti. Odmalička si vytvářela vlastní svět, plný fantazie a zvláštního porozumění pro věci, které jiní přehlíželi. Často jsme spolu chodily ven, do přírody, kde se jí oči rozzářily nejvíc. U stromů, květin, zvířat, tam byla doma. Povídaly jsme si o životě, o světě, o snech, ved

Dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli o tom někdy vůbec promluvím. Člověk si spoustu věcí nese v sobě a nechce se v nich zbytečně šťourat. Některé události už tolik nebolí, i když občas dokážou zasáhnout stejně silně jako kdysi. Dnes je mi osmdesát. A přesto mě občas přepadne takový stesk, jaký jsem naposledy cítila ve svých 12 letech. Bylo tehdy jaro. Slunce se konečně odhodlalo svítit naplno,

Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života. S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci. Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, ab

Odmala mám ráda slepice. Do chovu jsem si proto pořídila i pěkného, robustního kohouta, který mě ale postupem času přiváděl k údivu. Bydlím s manželem na vesnici v malém domku se zahradou, kde jsem donedávna chovala sedm slepic. Není nad čerstvá domácí vajíčka. Ta jsou velkým plusem, ale měla jsem zároveň moc ráda i slepice jako takové. Dávala jsem jim směs obilí a semínek, kterou mi častokrát

Mezi příbuznými se často vyskytují telepatické schopnosti. O mojí nehodě se dcera Naďa dozvěděla na dálku! Dlouhá léta fungovalo vnitřní spojení mezi mnou a mojí dcerou Naďou pouze jednostranně. Pak ale přišla složitá a velice vážná situace. Měla jsem autonehodu na odlehlé silnici a nemohla jsem s vozem vyjet z příkopu. Připadala jsem si jako v pasti a nevěděla, co mám dělat. Dcera mě naštěs

Byl to krásný starožitný kousek, který mi manžel dovezl ze zahraničí. Jenže v sobě skrýval negativní energii. Jsem velkou sběratelkou šperků, a tak mi manžel jednou dovezl ze služební cesty velkou dřevěnou šperkovnici, kterou koupil v Maďarsku na trhu s veteší. Radim často jezdil pracovně mimo republiku a pokaždé mi přivezl nějaký dáreček. Tentokrát byl na tržnici se starožitnostmi, kde ho zauj

Mé oči už toho viděly dost, ale její obraz se mi vryl do paměti. Na tuhle dračici nikdy nedokážu zapomenout a bohužel jistě nejsem sama. Vypadala jako z plakátu. Vlasy lesklé jako hedvábí, postava, co zastavovala dech, a úsměv, který sliboval všechno, jen ne dobro. Žila v našem městě, v domě s vysokým plotem a růžemi, co voněly až na ulici. Její život byl jako šachovnice. Každý tah měla prom