Některé zlé věci mohou přinést do života i mnoho dobrého. Jako ta záležitost s básničkou, kterou se měla moje dcera naučit. Když za to dostala pětku, vjel do mě vztek. Když byly Marcelce pouhé dva roky, manžel mi oznámil, že ode mě odchází, protože se zamiloval do jiné ženy. Rvalo mi to srdce. Marcelka si skutečnost, že vyrůstá bez táty, bohužel plně uvědomovala již od útlého dětství. Dávala js

Lidé se mění, ale nečekáte, že vás podrazí někdo, komu důvěřujete celý život. Že se najednou tak změní. Moje kamarádka Míla. Znaly jsme se od dětství. Seděly jsme vedle sebe v lavici, sdílely tajemství, vymýšlely si vlastní jazyk a smály se věcem, které nikdo jiný nechápal. Byla první, komu jsem volala, když se mi něco povedlo, a první, ke které jsem běžela, když se všechno zničilo. Práce, vzta

Není to obyčejný kus oblečení. Ten svetr pamatuje mnohé, především ale ruce mé maminky. Leží složený v dolní polici skříně. Všechno kolem se za ta léta měnilo. Nábytek, byt, dokonce i já, vyrostla jsem. Ale ten svetr zůstal. Vlněný, hrubě pletený, na lokti trochu odřený, a přesto pevný. Má barvu vybledlé šalvěje, takovou, jakou maminka milovala. Vždycky říkala, že ta barva uklidňuje. Můj mil

Když zavřu oči, vidím ho přesně tak, jak stál. Starý, ale náš. Můj dům, který mi jen tak rychle zbourali. Byl celý můj svět. Prarodiče ho postavili svýma rukama, každá místnost měla svůj příběh, každý kout nesl vzpomínku. V kuchyni se linula vůně pečeného chleba, který prarodiče tak milovali. Já jsem tam sedávala na malé stoličce a koukala, jak míchají těsto, dokud se nezvedlo do jemné, nadýcha

Když mi zemřela babička, se kterou jsem měla blízký vztah, dlouho jsem truchlila. Pak mi jedné noci zazvonil telefon. S babičkou jsme si byly blízké celý život. Byla jako moje druhá máma. Když jsem byla malá, učila mě plést, později mě kryla, když jsem tajně jezdila za klukem. I jako dospělá jsem jí volala skoro denně. Věděla o mně všechno. Když umřela, byla jsem nesvá celé měsíce. Pořád jsem m

Když zemřel můj milovaný manžel, připadala jsem si sama a toužila mít po svém boku někoho blízkého. Sen mi poradil, co mám dělat. Zdál se mi přímo pohádkový sen, ve kterém mě neznámá tajemná bytost zavedla před jednu známou čajovnu. Pochopila jsem to jako znamení, kterého se mi tímto způsobem dostalo, a následovala jsem ho. Nakonec se mi díky tomu změnil celý můj život. Jsem dodnes přesvědčená

Babička byla velmi pověrčivá. Vždy mi kladla na srdce, abych nebrala neblahá znamení na lehkou váhu. A já jsem jí věřila. Vyrůstala jsem s babičkou Annou. Byla hodně pověrčivá, s odstupem času bych řekla, že až zbytečně moc. Z některých pověr totiž měla vyloženě panickou hrůzu. V prvé řadě šlo o rozbité zrcadlo, také jakmile se nám doma proběhl pavouk, babička už křičela: „Hlavně ho nezabíjej,

Máme dvě děti, čtyři vnoučata a teď i páté na cestě. Jsem pyšná máma, babička a brzy budu ještě šťastnější! Každý den si říkám: „Boženo, máš krásný život, děkuj Pánu Bohu.“ Žijeme v klidné čtvrti na okraji Brna v domku, který jsme s manželem Josefem postavili před třiceti lety vlastními rukama. Můj manžel je zámečník se zlatýma rukama, dnes už v důchodu, a své dny tráví ve své milované dílně

Štěstí v podobě milého muže mě potkalo v době, kdy bych už něco takového ani nečekala. Problémem začala být jeho dcera. Když jsem potkala Petra, bylo mi padesát pět. On byl o pár let starší, vdovec, tichý, klidný muž, který měl cit pro humor, dobrou kávu a miloval staré francouzské filmy. Po rozvodu, který mě zanechal bez iluzí, jsem nečekala, že mi ještě někdo vstoupí do života tak přirozeně a

Strojila jsem se na oslavu, kde se můj bývalý chystal představit přítelkyni, kvůli které mě opustil. Vůbec jsem se netěšila. Hodinová ručička se sunula ke trojce, pospíchala jsem. Přesto jsem ještě popadesáté letěla k zrcadlu, abych se ujistila, že vypadám, řekněme, přijatelně. Ale když mi bylo osmnáct, bylo to lepší. Na druhou stranu, tehdy jsem určitě nebyla elegantní. Zato dnes jsem sladila