Když jsme se rozloučili s Punťou, slíbili jsme si s manželem, že jiného pejska už mít raději nebudeme. Ale znáte to, sliby chyby. Náš pes s námi strávil skoro sedmnáct let, měl hezký a dlouhý psí život, ale i tak bylo loučení velice zlé a bolestné. S manželem jsme se pak zařekli, že už si nikdy v životě pejska nepořídíme, protože Punťu nám beztak nikdo nikdy nenahradí a tu bolest a beznaděj zno

Slýcháme o tom dnes a denně. Říkáme si, jak se to může někomu stát. A pak se to stane nám. Napálíme se. Jak jsem mohla být tak hloupá? Vystudovala jsem vysokou, měla jsem dobré zaměstnání, vždy jsem si poradila. Jenže stačí málo. Třeba samota. Před pár lety jsem ovdověla, takže jsem ztratila parťáka po boku. Děti měly své rodiny, kamarádky stále manžele. Abych ale byla s blízkými v kontaktu,

Když píšu tyto řádky, vracím se v myšlenkách k tomu, čím to vlastně bylo. Prostředím, ve kterém jsem vyrůstala? Nebo jednoduše mnou? Už od rané puberty jsme mezi sebou s holkami soupeřily. Kdo bude lepší. Ve všem. Ve sportu, v oblečení, ve známkách, později i v tom, která si najde „lepšího“ kluka. Doma jsem přitom oporu měla. Otec byl úspěšný podnikatel a mě i mé sourozence vedl ke sportu, v

Kdysi jsem kamarádce řekla, že můj život je fádní. Jak moc bych si přála vzít ta slova zpátky. Jenže to už nešlo. Ta bolest se nedá popsat. I když rozumově chápete, jak obrovská tragédie to je, skutečný rozměr pochopíte až ve chvíli, kdy vás to potká. Já to bohužel vím. Přišla jsem o dítě. Nic nepomáhá. Snažíte se fungovat kvůli rodině, ale pak vás přemůže pláč, prázdno, neustálé otázky, proč p

Když mi zemřela kamarádka, byla to rána, se kterou jsem se nesmířila. Na první výročí jejího úmrtí se ale stalo něco neuvěřitelného. Linda byla jako moje sestra. Seznámily jsme se hned první den ve školce. Od toho dne nás nikdo nemohl rozdělit. Byly jsme pořád spolu. Jedna řekla větu a ta druhá ji dokončila. Naše myšlenkové pochody byly na stejné vlně. Byl to krásný a láskyplný vztah. Životem j

Seděla jsem na lavičce na nádraží a čekala jsem na vlak. Najednou si ke mně přisedla žena v černém a darovala mi podivnou knihu. Kdysi jsem zažila něco neuvěřitelného a děsivého, co mě přesvědčilo tom, že svoji budoucnost můžeme předem vidět. Na druhou stranu ale také vím, že některým nebezpečným vědomostem je asi lepší se vyhnout. Kniha, kterou mi před lety darovala jedna stará žena, měla t

Jak je člověk mladý, tak je i hloupý. Když jsme se vydali s přáteli na hřbitov, nechovali jsme se zrovna ukázkově. Ubytovali jsme se tehdy ve starém penzionu, a když přišel večer, Ondřej dostal skvělý nápad. Posilněný alkoholem povídá. „Co kdybychom se vydali na místní hřbitov? Třeba něco zažijeme.“ Nadšená jsem nebyla, ale nechtěla jsem na penzionu zůstat sama, tak jsem šla s nimi. Chova

Měla jsem za sebou manželství s psychicky narušeným mužem. Když jsem sebrala sílu ho opustit, byla jsem přesvědčena, že s chlapy už navěky končím. Jenže ne nadarmo se říká „odříkaného chleba největší krajíc“. Na svatbě neteře jsem ho potkala. Láďa hrál na kytaru, zpíval a celý večírek pěkně rozjel. A tím mě dostal. O tom, jak mu to slušelo a jak voněl, ani mluvit nebudu. Příliš jsme spěchali

Cítím se pořád jak svázaná. I po letech si v sobě nosím těžké břemeno vzpomínek, které mě svírají a brání mi volně dýchat. Ale chci to změnit! Pevně doufám, že se to povede. Dětství, které jsem prožila, bylo jako nekonečný maraton strachu a nejistoty. Můj otec býval v práci skoro pořád, ale když byl doma, jeho nálady byly nevyzpytatelné. Stačilo, abych se na něj jen podívala, na ten jeho výraz

Když se probírám starými vzpomínkami, vždy se mi sevře srdce nad svatební fotografií. Právě na této fotce jsme s Marií byly ještě jako dvě sestry. Seděly jsme spolu od první třídy a hned se z nás staly nejlepší kamarádky. Když se Marie poprvé zamilovala, prožívala jsem to s ní, jako bych vzplála sama. Protože měla přísné rodiče, kteří ji ven pouštěli jen se mnou, dělala jsem jí krytí. Dokonce j