Ten sen byl strašnou noční můrou, když se přede mnou objevil slizký had, kterému jsem nemohla uniknout. Náhle se místo něj přede mnou zjevila krásná žena. Takový sen nechce zažít nikdo. Já jsem na něj dosud nezapomněla, a to už je to pěkná řádka let. Když si ho vybavím, stále mi běhá mráz po zádech, ne ani tak proto, co se v něm odehrálo, ale spíše z toho důvodu, jaký měl sen pro mne poselství.

Kdo by se nechtěl udělat hezčí, mladší... dokonalejší? Neodolala jsem, a příliš pozdě litovala, že jsem nedokázala říct pravdu na rovinu. Byla jsem dlouhá léta sama, marně jsem se pokoušela najít si partnera, který by za něco stál. Dokonce jsem se odhodlala i pro seznámení na inzerát, stejně to nebylo nic platné. Jeden nápadník byl horší než druhý. Tak uplynulo dlouhých deset let a já to zas

Tak ošklivé zvíře jsem v životě neviděla. Přesto jsem si toho psa zamilovala – dostal jméno Nessie podle slavné lochnesské obludy. Po mateřské jsem se tehdy vracela do svého původního zaměstnání. Tam mě čekal nový kolega Honza. Hrozný člověk. Přítelkyně měnil jako ponožky a ani ve čtyřiceti to nevypadalo, že by se hodlal usadit. Proto mě překvapilo, když mi jednou vyprávěl, že má psa. Jakmil

Když jsme byly se sestrou ještě malé, ztratily jsme rodiče. Rozdělily si nás tety a vychovaly každá podle svého. Záviděla jsem své sestře, karta se ale obrátila. Ano, bylo to strašné, když jsme ztratily se sestrou Janou své rodiče. Byly jsme ale ještě hodně malé, tak jsme si na ně moc nepamatovaly. Mně byly čtyři, sestře rok. Po té nečekané nehodě si nás vzaly naše tety. Chudá a bohatá Je

Manželství se mi hroutilo jako hrad z písku. A moje milovaná babička těžce onemocněla. Vypadalo to, že jsem odsouzena k samotě. S manželem jsme se odcizili. Byli jsme spolu teprve tři roky a asi jsme byli ještě příliš mladí na to, abychom pochopili, že dlouhodobý vztah je namáhavá dřina. Buďto jsme se hádali, anebo na sebe nemluvili. V takové atmosféře se nedalo dýchat. Popadla jsem svých pě

Když se k vám všichni otočí zády a osud si s vámi zahrává podivnou hru, zbývá jediný člověk. Kamarádka. S Marií jsme jako nerozlučná dvojka. Už odmala. Vyrůstaly jsme na vesnici v jižních Čechách, ale pak se naši rodiče přestěhovali do města a my jsme s Marií, kupodivu, zase usedly do stejných tříd základky a pak plynule, jinak jsme ani neuvažovaly, pokračovaly na střední. Nic takového nepot

Měla jsem jasnou představu o tom, jak by se lidé k sobě měli chovat, jaké podrazy by si neměli dělat. Pak jsem potkala Libora a všechno bylo jinak. S Monikou jsme se znaly od základní školy. Trávily jsme spolu volné chvíle, drbaly jsme kluky, kteří se nám líbili i nás trápili, a také jsme pomlouvaly holky, které nás štvaly. Chodily jsme spolu i na gympl. Měly jsme společné zájmy, takže nebylo d

Dlouho jsem nechápala, proč se dnes tolik manželství rozvádí. Pochopila jsem až ve chvíli, kdy jsem na hranici rozvodu sama. Když Luděk musel odjet na vojnu, myslela jsem si, že je to to nejtěžší, co náš vztah kdy potká. Jak naivní jsem tehdy byla. V budoucnu náš vztah potkaly daleko větší těžkosti. Všechno jsme ale zvládli překonat, spolu. Protože jsme se měli rádi. O to větším paradoxem je, ž

Všechno jsem stihla a všechno zastala. Každý mě jen využíval. Potom jsem si řekla dost. Zahraju si na naivku, chudinku a bezmocnou ženušku. Hned jsem se měla líp! Z práce jsem chodila čím dál utahanější a odpočinek mě rozhodně nečekal. Domácnost, vnoučata, teplá večeře. Říkala jsem si, čím to je? Moje sestra byla doma za královnu, jen poroučela, a manžel jí udělal, co jí na očích viděl. Ani kam

Když do mého života zasáhla smrt, myslela jsem si, že to je konec mého štěstí. Paradoxně právě tragédie mi přinesla lásku i rodinu. Vdávala jsem se v jednadvaceti z lásky. Honza, můj manžel, byl šikovný a pracovitý opravář televizí. V osmdesátých letech, kdy se těžko sháněla nová televize, docela lukrativní povolání. Měli jsme třípokojový byt v paneláku krajského města a dvě děti, Ríšu a Renatu