Tolik vtípků a poznámek na blondýny jsem už zažila, že je snad ani pořádně nevnímám. Nechává mě to klidnou. Jedině tak všechny smíšky potupím. Jako malá jsem si každou zmínku o hloupé nebo blbé blondýně brala strašně moc k srdci. Maminka mi to rozmlouvala, říkávala mi, že to je jenom závist, ale říkejte to malé holce, která ze všeho nejvíc chtěla vlasy havraní, aby se podobala ostatním. Přiš

Poté, co jsem ovdověla a onemocněla, jsem nedoufala, že mě ještě něco pěkného potká. Naštěstí jsem se spletla. Prožila jsem dlouhé a šťastné manželství, které trvalo téměř třicet let. Měli jsme dva syny, kteří postupně odešli z domova a oženili se, ale stále s námi byli v kontaktu. Zákeřná nemoc mi vzala muže Ovdověla jsem, když mi bylo padesát tři let. Zákeřná nemoc postupovala rychle, o

Seděla jsem ve vlaku a sledovala, jak se neznámá krajina ubíhající za okny začíná přetvářet v povědomou, až nakonec dobře známou. Byly to hory a kopce, na které jsem se dívala prvních osmnáct let mého života. Hory a kopce, které mi oznamovaly, že se po dlouhých letech vracím do rodného kraje. Slunce se sklánělo k obzoru a vrcholky kopců mizely za narůžovělou mlhou. Při tom pohledu mě teskně píc

Moje dětství nebylo zrovna šťastné. Otec se rád napil, maminku několikrát i uhodil. Rozvedli se, když mi bylo patnáct. Já se vdávala už ve dvaceti. Bohužel jsem si manžela vybrala přesně podle otce. Což jsem pochopitelně v té době nevěděla a nechápala… Ale ve své touze po rodině, kterou jsem si vysnila a kterou jsem vlastně nikdy neměla, jsem skočila po prvním, který mě chtěl! S Petrem jsme se

Do vedlejšího bytu se přestěhovala prima sousedka s dcerou. Hned jsme si padly do oka i přes desetiletý věkový rozdíl. V té době mě už docela zrazovalo zdraví, a tak mi občas chyběla má obvyklá síla. Bohužel akční nálada mě neopouštěla, tak jsem doma stále něco kutila. Ivu bavila má kreativita, a tak mi občas ráda pomohla se stěhováním těžkých věcí, už jen proto, že jsme si u toho popovídaly.

Pro ostré slovo nešla daleko a urážky jsem poslouchala snad pokaždé, kdy mě navštívila. Nikdy jsem jí nepřeložila přes cestu ani stéblo. Tak proč je na mě snacha tak zlá? Asi bych si měla vyčítat, že jsem svého jediného syna rozmazlila. Jenže nebyla by to pravda! Vdávala jsem se totiž ve dvaceti, právě kvůli svému těhotenství. Bohužel, hned po svatbě jsem o dítě přišla. Mít dítě se nedařilo

Na nic jiného snad nemyslela než na ně. Na děti! Když se nedočkala partnera, který by si ji byl ochotný vzít, rozhodla se mít děti i bez něho. Po týdnu nám bylo jasné, že je nezvládne! Naše dcera se nám s manželem narodila docela brzy a neplánovaně. Zaskočilo mě to! Chystali jsme se cestovat a užívat si života, ale místo toho nás čekaly pleny a bezesné noci. K naší Adélce jsme se chovali spíš j

Přistěhoval se k nám na patro a tvářil se mírumilovně. Neuplynul ani měsíc a my stáli před rozhodnutím, co dál. Budeme bojovat, nebo se necháme zničit? Nový soused nám byl s manželem hned od první chvíle sympatický. O trochu mladší než my, rozvedený a bezdětný. Nebylo divu, že si s námi rád popovídal na chodbě a o pár dnů později i u nás v obýváku. K sobě domů nás nikdy nepozval, ale my to přič

S manželem jsme na chatě trávili víkendy a vždy jsem se tam cítila příjemně. Dokud jsem jednoho dne nespatřila v kůlně záhadné červené světlo. Naše chatka stála na pěkném místě nedaleko lesa. Já i manžel Petr jsme ji považovali za odpočinkový ráj. Jezdili jsme na ni pravidelně. Práce kolem chaty bylo spousta, ale nám to nevadilo. Naopak. Petr rád něco kutil a já zase trávila hodně času na zahra

Nečekané setkání v jednom únorovém večeru mělo zvláštní dohru. Duch starého muže mi na hřbitově vyprávěl svůj příběh. Měla jsem vždy pro strach uděláno, takže mi nedělalo problém chodit na hřbitov k rodinnému hrobu sama, bez doprovodu. Dokonce ani za tmy. Nevěřila jsem na žádné nadpřirozené síly, přízraky nebo strašidla. Proto jsem zachovala chladnou hlavu i tehdy před lety, když se mi stala ta