Musela jsem si zkusit ten zajímavý magický rituál, a to bez ohledu na varování mé známé. To, co se poté dělo, mě upřímně děsí dodnes. Stalo se to před dvanácti lety. Tehdy jsem se na jednom večírku ocitla ve společnosti podivných lidí, byly to samé nadšené fanynky všeho magického. Já byla těmi věcmi nepolíbená. Jedna z nich začala hovořit o zrcadlové magii, o které jsem nevěděla vůbec nic. A

S nešťastným duchem jsem žila řadu let. Dozvěděla jsem se to ale až v dospělosti, když jsem vyrazila za věštkyní. Od té doby mám vzácný dar. Ta chvíle, kdy ve mně vědma odhalila ducha, byla šílená. Najednou jsem to nebyla já, kdo s ní seděl a mluvil. Ústa jsem měla sevřená a cítila jsem, že mě ovládá někdo jiný. Procedura, kdy se kinezioložka snažila ducha odvézt na druhou stranu, trvala nekone

Už od pohledu mi bylo jasné, že v tom starém hotýlku s malým muzeem v přízemí není něco v pořádku. Vynořil se před námi za zatáčkou a já tušila hned, že se to v tom hotelu duchy jen hemží. Klenby a oblouky, nábytek jako ze středověku a na stěnách meče a štíty s erby. Uprostřed restaurace stál velký majestátní krb, u něhož seděl velký chlupatý pes. Hosté se bavili, smáli a veselili. Pes začal

Když jsem si Martina brala, už jsem tušila, že ten člověk je tak trochu pecivál. Tedy ne, že by byl líný, to vůbec. Jen nerad kamkoli jezdil. Pracoval vždy jako ďas, a to nejen v práci, odkuď nosil prémie, pochvaly a diplomy, ale i kolem domku, který měl po rodičích, řádil jako černá ruka, tedy myslím v tom dobrém slova smyslu. Sekání trávy, to je základ, ale pak neustále něco opravoval a vylep

Měly to být dva krásné domy, v nichž měly žít naše spokojené rodiny. Ale možná se příbuzní nikdy nemají pouštět do společných projektů. Když jsem budoucího švagra poznala, líbil se mi. Byl to celkem švihák, byl výřečný a vtipný. A navíc měl Karel vysokou stavební školu, už skoro hotovou. Říkala jsem si, že ségra udělala terno a trochu jsem jí záviděla. Trochu dost... Ale já jsem už měla Frantu,

Byla jsem snílek a toužila po lepším životě. Podle toho jsem si našla přítele, ke kterému jsem vzhlížela jako ke králi. Ve skutečnosti byl ale úplně jiný. Vždy jsem toužila stát se pro všechny vzorem na cestě k lepšímu životu! A tak jsem druhé moralizovala. Stala jsem se nesnesitelnou svými přednáškami třeba o tom, jak jsou alkohol a cigarety škodlivé. Jak špatné je jíst maso a zabíjet kvůli to

Své děti jsem vychovala dobře, byly to hodné a slušné dcery. Nevím, po kom se nevydařil můj jediný vnuk? Asi jsem ho rozmazlila! Když chodil vnuk Pepíček na základní školu, dostala se dcera do problémů. S manželem se doma hádali a vypadalo to na rozvod. Nechtěla jsem, aby v tom můj vnuk vyrůstal, a tak jsem si ho vzala k sobě. Měla jsem jen samé dcery, žádného syna, tak jsem se o vnoučka nál

Člověk si začne vážit něčeho teprve tehdy, když to ztratí. To je můj případ. Svůj život jsem prostě nezvládla. Na všech televizních kanálech běží nějaké detektivky. Ať to přepínám, jak chci. Už i ta televize nestojí za nic, stejně jako můj život. Miluji romantické filmy, kde není sice o dramatické zápletky nouze, ale nakonec všechno dobře dopadne. Na rozdíl od mého životního příběhu. Ten šťastn

Když někdo nasadí život pro druhého, je to ten nejkrásnější projev lidskosti. Naši Terezu zachránil právě jeden takový statečný hrdina. Z ordinace vychází pan doktor. Mou dceru Terezu právě převážejí na nemocniční pokoj. „Bude v pořádku, nebojte se,“ uklidňuje mě lékař, když vidí můj vyděšený výraz. „Vzhledem k tomu, co se stalo, měla vaše dcera neuvěřitelné štěstí. Za pár dní už bude líp.“ Vím

Psí láska může být věrná až za hrob. Ale v tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem přece jen nevěřila. Rex mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko a o světě a o životě v něm neví vlastně vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila. Její „páníček“ Když nám před osmi lety zemřel pes, manžel neváhal a přin