Člověk si začne vážit něčeho teprve tehdy, když to ztratí. To je můj případ. Svůj život jsem prostě nezvládla. Na všech televizních kanálech běží nějaké detektivky. Ať to přepínám, jak chci. Už i ta televize nestojí za nic, stejně jako můj život. Miluji romantické filmy, kde není sice o dramatické zápletky nouze, ale nakonec všechno dobře dopadne. Na rozdíl od mého životního příběhu. Ten šťastn

Když někdo nasadí život pro druhého, je to ten nejkrásnější projev lidskosti. Naši Terezu zachránil právě jeden takový statečný hrdina. Z ordinace vychází pan doktor. Mou dceru Terezu právě převážejí na nemocniční pokoj. „Bude v pořádku, nebojte se,“ uklidňuje mě lékař, když vidí můj vyděšený výraz. „Vzhledem k tomu, co se stalo, měla vaše dcera neuvěřitelné štěstí. Za pár dní už bude líp.“ Vím

Psí láska může být věrná až za hrob. Ale v tak silné pouto mezi člověkem a zvířetem jsem přece jen nevěřila. Rex mi spokojeně líže ruku a hoví si na mém klíně. Je to ještě takové velké telátko a o světě a o životě v něm neví vlastně vůbec nic. Stálo mě to velkou odvahu, pořídit si znovu psa. Ale rodina mě přemluvila. Její „páníček“ Když nám před osmi lety zemřel pes, manžel neváhal a přin

Nedokázala jsem si vysvětlit, odkud se bere moje noční můra. Vysvětlení nabídl až psychotronik, kterého jsme s manželem požádali o pomoc. Narodila jsem se v Praze a v hlavním městě jsem strávila celý život. Měla jsem Prahu ráda, ale vždycky jsem si přála na stará kolena odstěhovat se někam do domečku na venkov. To se mi krátce po šedesátce i poštěstilo. Hledali jsme každý den Po mnoha letec

Měla to být odpolední procházka jako jakákoliv jiná. Místo klidu a načerpání energie jsem však zažila hrůzu, na jakou nezapomenu. Ten kousek lesa byl strašidelný, nikdo z místních lidí tam nechodil. Já ale na takové pověry nevěřila. Nebála jsem se. Až jednoho dne jsem se přesvědčila na vlastní kůži, že pověsti skutečně nelžou. Procházky mě baví Celý život chodím pravidelně na procházky do

Můj muž byl odjakživa bouřlivák. I když mně se to líbilo! K mému údivu si ale vybral mě. No, moc štěstí mi to nepřineslo. Jarek už měl na kontě nespočet zářezů, ale mně tvrdil, že mě také miluje. Měl vřelý vztah k alkoholu, zatímco já nikdy nezkusila ani alkohol, ani cigaretu. Neviděla jsem na alkoholu a kouření, případně drogách, nic zajímavého. Jarek si ale vyzkoušel vše. Brali jsme se, když

Prodavačkou jsem chtěla být už jako malá. Ovšem neměla jsem ani tušení, že mi má vysněná profese přinese i životní štěstí. Když jsem po škole dostala první místo v obchodě s textilem, byla jsem z toho v sedmém nebi. Ochotně jsem pomáhala lidem s výběrem oděvů a s velkým nadšením pro ně v našem krámku hledala ty nejvhodnější doplňky, jako kloboučky, rukavičky či kravaty. A právě jedna taková kra

Byla jsem jedináček a dítě, které mělo snad všechny možné alergie a neduhy. S tím jsem se musela smířit a naučit žít. Musím se přiznat, že jsem byla vymodlené dítě. Maminka a tatínek se ve mně viděli a dali mi jméno podle kavárny, kde byli na své první schůzce – Lucie. Zvířátko rodiče odmítli Bylo to v centru města, kde jsme bydleli, a já jsem měla odmalička všechno, na co si jen dítě můž

František toužil po nástupci, který bude kráčet v jeho stopách. Kdo jiný by to měl být, když ne jeho vlastní krev? Ale náš Pavlík nebyl tenkrát ve škole zrovna premiant. Vdala jsem se do lékařské rodiny. Zkrátka a jednoduše, doktor se oženil se sestřičkou. A protože manželův tatínek byl rovněž doktor, venkovský praktik, bylo rozhodnuto, že z chlapečka, který se nám narodil, vyroste samozřejmě t

Otec mi z legrace říkal, že bych se hodila do dob osídlování Ameriky. Dodnes přemýšlím o tom, kým jsem asi tak mohla být v minulém životě. Jako dítě jsem si ráda hrála na indiány. Když jsem povyrostla, toužila jsem jezdit na koni, a vůbec mi nevadilo, že se musím o ta zvířata starat i během svátků. Když jsme měli branné závody, excelovala jsem ve střelbě, a jakmile se u nás objevila pouť, stála