Nevolnost mě přepadla při práci na zahrádce, moje tiché sténání nikdo neslyšel, přiběhl jen náš kocour. A pochopil, že je zle! Obecně se říká, že nejlepším přítelem člověka je pes, mě ale zachránil náš kocour. Bydlím v malém městě, kde mají k sobě lidé sice blízko, ale o to více jsou k sobě nevšímaví. Myslím, že to je hlavně nešvar této doby, jsme si vzájemně jedno. Před čtyřmi lety se mi př

Já jsem rozvod s manželem už dávno překonala a vyrovnala se s ním. Trápí mě, že se s tátou nedokáže usmířit naše Anička. S manželem jsme prožili dvacet let dobrého manželství a vychovali dvě úžasné děti. Starší Aničku a mladšího Josífka. Po dvaceti letech od nás ale můj muž odešel. Nebyla v tom jiná žena, prostě chtěl změnit život. Byla to pro mě rána, člověk se ale časem s osudem vyrovná. N

V naší rodině se jelo na výkon a úspěch. Ve škole jsem prostě musela být nejlepší a jiná známka než jednička pro rodiče neexistovala. Na lekce němčiny jsem docházela už od první třídy, pak se přidala angličtina, později francouzština. A to nemluvím o hře na klavír. Zůstat jen tak doma a hrát si, to rodiče brali jako ztrátu času. Tiše jsem záviděla spolužačkám, které si mohly bezstarostně hrát s

Vím, že Luboš byl problematický, nadělal v životě hodně chyb, to nejhorší se ale bohužel nedalo napravit. Vzdal se svého jediného dítěte. Naši kluci byli odmalička odlišní. Starší Luboš byl bohém, už jako miminko nám dal zabrat. O šest let mladší Martin byl od narození klidný. Ve škole Luboš neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl jedničky. Martin byl zlaté dítě. Škola m

Vždy jsem si myslela, že pro svou dceru děláme maximum. Bohužel jsme přehlédli některé maličkosti. Trvalo dlouho, než se to spravilo. Loučíme se s příbuznými a přáteli. Hostina se povedla, všichni jsme s láskou zavzpomínali na Pavla. Lidé ho měli opravdu moc rádi pro jeho veselou povahu. Ano, ve společnosti dokázal být velice zábavný, a tak málokdo věděl o tom, co ho řadu let strašně trápilo. A

I když je člověk dostatečně opatrný, katastrofě zabránit někdy nedokáže. Neměl by si proto nic vyčítat. Sníh křupe pod nohama a Bertík v něm vesele skotačí. Ale jen tak daleko, kam dosáhne vodítko. Na volno ho tady nikdy nepustím. Strach a hrůzné vzpomínky mi to nedovolí. Poprvé po roce jsem si sem troufla přijít. Sem dolů k řece. Je nasněženo a řeka zamrzlá. Celá jsem se rozklepala při té v

Tam, kam chodíme za svými mrtvými, můžeme některé z nich někdy skutečně potkat! Na ta dvě setkání na hřbitově nikdy nezapomenu. Hřbitovy jsem nikdy v lásce příliš neměla. To místo na mě vždy působilo depresivně. Změnilo se to až po smrti mých rodičů. Tehdy jsem hřbitov začala vnímat jinak. Jako místo spojení živých a mrtvých, kde si člověk může v klidu nerušeně zavzpomínat. Pravidelné návště

V příslib „spolu šťastně až navěky“ jsem nevěřila. Sama sobě jsem ale dnes důkazem toho, že mýlit se může každý, i já. V partnerských vztazích bývají obvykle karty rozdané tak, že tím, kdo nechce svatbu, je muž. V našem případě to ale bylo přesně naopak. To já jsem zarputile odmítala závazek podobného typu. Přišlo mi zbytečné a nerozumné hnát se do svatby za každou cenu. Proč vlastně? Protože s

Nic jsem neuměla. Přesvědčená, že mě čeká další pětka, jsem šla k tabuli. Někdo tam ale najednou byl se mnou a skvěle mi napovídal. Rozhlédla se po třídě pátravým pohledem. „K tabuli půjde Svačinová!“ zaznělo od učitelské katedry. To nemůže být pravda. Bude to druhá nedostatečná, co dostanu. Kráčela jsem k tabuli a přemýšlela, jestli mám hned vyložit karty na stůl a říct, že jsem dutá jako bamb

Nikdy jsem nechtěla ženáče. Ženské, které chodily se zadaným, jsem vždy odsuzovala. Dnes mezi ně patřím a nehodlám na tom nic měnit! Prostě se to stalo. Milence jsem si příliš připustila k tělu a nyní se ho nedokážu vzdát. Už roky miluji ženatého muže, tátu dvou holčiček. Jiskra, nebo spíš požár nevídaného rozměru se rozhořel na oslavě našich společných přátel. Já byla v té době dva roky single