V naší vesnici žily dva znepřátelené rody. Jedni byli potomci statkářů, druzí naopak zakládali družstvo. A stále si to ne a ne odpustit. Už jsem toho měla plné zuby, všichni se mnou jednali jako s malou holkou, přitom už jsem byla skoro dospělá. „Petruško, ani ve snu by mě nenapadlo tě nějak omezovat, choď si, s kým chceš, je to tvůj život,“ smířlivě vykládal taťka. Náhle zvýšil hlas, nelekl

Občas mě trápí moje vzpomínky. Vyčítám si, co jsem měla kdysi udělat, a neudělala. Zbyla mi jen samota, ale protože mám svoje milované kočky, není zas tak zlá. Už tam nikdy nepůjdu. Přitom je to tam moc hezké a cestu dobře znám. Stačilo by vystoupit na tom malém, venkovském nádražíčku a přejít most, odkud tehdy kluci skákali do řeky. Bylo to nebezpečné. Roman neskákal, slíbil mi to. Stačilo

Po babiččině smrti jsme vyklízeli její malý domek. V cestovním kufru jsem objevila exotickou krásu. Netušila jsem, že ty věci dokážou kouzlit. Když zemřela moje babička, sešla se celá rodina, abychom domek vyklidili. Chtěli jsme ho prodat. Byl to dům na spadnutí, věděli jsme, že na jeho opravy bohužel nemáme. Každý jsme se pustili do jiné části domu a já s dcerou jsme začaly na půdě. Poklad

Večery jsem proseděl v jeho křesle a četl jeho deníky z cest. Marně jsem si k tomu chtěl zapálit jeho dýmku. Už se na to nemohl dívat, tak přišel. Tuhle místnost jsem prostě zbožňoval. Stěny byly potažené světle zelenými belgickými tapetami. Uprostřed místnosti stál malý kruhový stolek a nad ním kraloval křišťálový lustr, který si můj praděda přivezl až z Indie. Nejcennějším kouskem tohoto n

Objevili jsme ji náhodou, ukrývala se v kapradí. Když jsem si v ní omyla unavené nohy, pocítila jsem velkou úlevu. Ta voda uměla léčit. Žila jsem si spokojený a vyrovnaný život, jenže pak jednou přijde chvíle, kdy už není člověk tak zdravý, jak by chtěl a ozvou se první neduhy. Tím mým byly nohy. Začalo to koleny, pak přišly křečové žíly a bércové vředy. Nejvíc ze všeho mi vadilo, že jsem už

Vůbec nemohu pochopit, jak se to tehdy mohlo stát. Stačila chvilka nepozornosti a neštěstí bylo tady. Dopadlo to sice dobře, ale trest následoval krutý. Bylo odpoledne a já vyrazila s vnoučkem Honzíkem na vycházku. Ale znáte to, děti jsou jako pytel blech, uhlídat je vyžaduje čtyři oči. V parku jsme potkali jeho kamarády, a to se vždycky Honzík předvádí, protože doma nemá sourozence. Snažila

Práce v domácnosti mé snaše nevoní a snaží si své povinnosti ulehčit i tím, že nás citově vydírá. A náš syn ji v tom ještě podporuje. Když se dal náš Vojta s Martinou dohromady, chodili spolu dva roky, než si našli společné bydlení. Oba sportovali, měli kamarády, žili jako bezstarostní lidé. Drželi se svého plánu – žádné děti. Jenže člověk míní, pán bůh mění. Martina otěhotněla. Vojtovi bylo

Je to mnoho let, kdy jsem se stěhovala do Prahy. A hned jsem řešila takové velké milostné dilema, které mělo velmi zajímavé vyústění. Pocházím původně z menšího města ve východních Čechách. Tam jsem si prožila první lásky, ale přece jen to nebyli partneři, se kterými bych si uměla představit, že bych s nimi byla do konce života. Hned dva nápadníci Stála jsem před domem a nosila jsem domů

Láska si nevybírá a přichází i tam, kde to není společensky vhodné. Nedá se ale zastavit. Před svými blízkými musím nový vztah tajit! Bylo mi padesát dva let, když jsem nečekaně přišla o svého manžela. Stala se mu osudnou jedna služební cesta. Při cestě domů měl autonehodu, jejíž následky byly tak vážné, že ani přes zásah záchranářů můj Antonín nepřežil. I když jsem si manžela nadevše vážila a 

Vždycky se tvářila jako mílius. Příliš pozdě mi bohužel došlo, že je vše, jen ne kamarádka, za kterou jsem ji považovala. Seznámily jsme se v den mých třicátin. Po probenděné noci koukáme s partnerem Janem z okna a vidíme, jak dole pod vchodovými schody couvá stěhovák do čerstvě zasazených stromků. „Jsou tam stromy, brzdi!“ volám ze sedmého patra. Pochopitelně marně. „Jdu tam!“ vyrazil odhodlan