Ten, kdo uteče smrti, se prý dožije vysokého věku. U mého manžela se tohle staré pořekadlo opravdu naplnilo. Měl víc štěstí než rozumu. Stalo se to před dvěma roky. Můj manžel Alois si vždycky hrál na akčního hrdinu a musel si vyzkoušet všechno. Jeho největším přáním k sedmdesátým narozeninám byl let balonem – a v tomto duchu se odvíjel celý jeho život. Bylo to s ním o nervy. Když jsme tehdy

Byla to velká studentská láska. Myslela jsem, že spolu zestárneme, že nás nic nerozdělí. Pak však přišla ta zlá novina… Od druháku na střední jsme spolu chodili. Byl mou největší a opravdovou láskou, dnes to vím a věděla jsem to i tehdy, před lety. Byla jsem přesvědčena, že nás nic nerozdělí. Všechno jsme měli jasně nalajnované: po maturitě svatba. Zatím jsme nevěděli, kde budeme bydlet, ale

Procházky ve skalách mi dělaly dobře, každé ráno jsem se cítila mnohem líp. Kameny ze mě nejspíš vysávaly nemoc, až jsem se téměř uzdravila. Jsem vděčná! Když jsem se tu zprávu dozvěděla, měla jsem chuť skoncovat se životem. Našli mi nádor, který se už nedal operovat. Když mě přešel první šok z diagnózy, přesvědčila mě tchyně, abych se vykašlala na ruch města, vzala si dovolenou a přijela k nim

Bylo to neuvěřitelné! Věděla přesně, kudy jdu a také, co chci udělat. A dokázala mi to zlomyslně překazit. Mezi zvířaty na dvorku mé babičky vládly vždycky zajímavé vztahy. Pes Rafík se kamarádil s vepříkem, jeden bez druhého neudělal krok, a všude s nimi chodila kočka. Zato pes Punťa vepříka nemohl vystát. Jednou zaryl svůj hladový rypáček Punťovi do misky se žrádlem, a Punťa ho za to kousl

Podivný muž se objevil u našich dveří noc před smrtí mého otce. Chtěl koupit známku z jeho vzácné sbírky. Otec ji ale neprodal za žádnou cenu. Ani po své smrti! Když si vzpomenu na události, které se staly den před smrtí mého otce, ještě dnes se třesu. Otec stonal už více jak týden v posteli. Lékaři přesně nevěděli, co mu schází. Blížil se mu už devátý křížek a jeho tělo vypovídalo službu. Z

Vyrůstala jsem jako jedináček. Hýčkané dítě v milující rodině. O to větším šokem pro mne bylo, když jsem zjistila, že žiji ve lži. Ono to všechno bylo celé jinak, než mi říkali. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ta vůně babiččiných buchet. Jak mi děda spravil vše, co se mi rozbilo. Nádherné dětství. Jezdila jsem k prarodičům na prázdniny. Byla jsem jejich jediné vnouče. Často za mnou jezdi

Držím ho za ruku a snažím se ho utěšit. Sama mám však na krajíčku, když vidím, jak je můj syn zbitý, nesoběstačný a zoufalý. Protože mu tak ublížili! Stále si říkám, jestli to bude jako dřív. Jestli se Filip postaví na nohy. Sedí na vozíčku, jedna ruka ho prakticky neposlouchá, hlava mu občas padá. Aspoň ty modřiny z obličeje už zmizely. A díky bohu Fíla už poznává lidi kolem sebe. Jen ho trápí

Duše zemřelých nechtějí, abychom na ně zapomněli. Provedla jsem rituál se svíčkami a duch odhalil své tajemství! Dlouhou dobu nebylo jasné, co po mojí kamarádce Evě záhadná nadpřirozená bytost chce. Až s mojí pomocí na tu záhadu konečně přišla. Zjistily jsme, že kamarádku navštěvoval tajemný přízrak z dětství. Důvěrné přítelkyně S Evou jsem se seznámila už před několika lety na střední šk

Záhadný neznámý hlas mi řekl, co mám namalovat. Ten kus papíru pak v noci za úplňku ožil a všechny nás děsil. Dětství jsem prožila ve starém ponurém domě v pohraničí. Jeho historie byla děsivá, přitahoval k sobě podivné existence a děly se v něm záhadné věci. Jednou, když jsem tak zůstala doma sama, mně cosi vnuklo myšlenku, ať namaluji svůj portrét. Dobře jsem kreslila, tak to pro mě nebyl pro

Mám zalíbení v náhrobních deskách. Když jsem byla na hřbitově, vždy jsem se u nějakých hrobů zastavila. Jednou jsem tam ale zůstala uvězněná. Hřbitovy mám ráda a často tam fotím nebo si jen zvědavě pročítám jména a data zesnulých. Jednou jsem se ale nemohla z uliček s náhrobními kameny dostat a zmocnil se mě strach. Už se stmívalo, a pak jsem zahlédla dámu v černém. Asi to není úplně běžné míst