Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo. Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu. „Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, že ho může rozhodit informace o změně jízdních řádů vlaků.

Když jsme toho potrhaného a poskakujícího chlapíka spatřili poprvé, lekli jsme se. Vypadal tak zběsile! Pak jsme se ale dozvěděli, že to je místní hejkal. Před dvaceti lety jsme si s manželem koupili chatku v Orlických horách. Stála na osamělém místě. Nikdy jsme se tam ale nebáli. Místní lidi jsme znali a až k nám na okraj vesničky chodil jen málokdo, proto mě jednou překvapilo, když jsem si

Syn se oženil do ciziny, od té doby se málo vídáme. Vnuka znám hlavně z fotografií. Dost těžko to snáším. Nejsmutnější je samota. Vždycky jsem se jí bála jako moru, s léty čím dál víc. Nechápu, čím jsem si ji zasloužila. Byla jsem, myslím, docela dobrá máma. Syna skoro nevídám ne proto, že by mezi námi panovaly špatné vztahy – oženil se do ciziny. Když to dobře dopadne, setkáme se jednou, na

Člověk si nemá hrát s budoucností v tom smyslu, že by chtěl znát datum svého konce. Může si ho tak totiž snadno přivolat. Před pěti lety jsem nastoupila do nové práce. Byla jsem v kanceláři se dvěma ženami, zhruba stejně starými jako já, Milenou a Kamilou. S oběma jsem si docela rozuměla. Na rozdíl od Kamily, která byla spíše tichá, byla Milena hodně společenská a musela mít vždycky něco extra.

Byla to nejstrašnější chvíle mého života. Během vteřinové nepozornosti nebyl malý David k nalezení. Marně ho hledala i policie. Druhý den se náhle záhadně objevil. Ta podivná příhoda se mi stala před mnoha lety, nikdy ale na ni nezapomenu. Vyndala jsem našeho malého z golfových holí. Davídek se postavil na své ještě nejisté nohy a začal se kolébat po chodníku směrem k mému manželovi. Vytáhla

Pro své dítě jsem chtěla jen to nejlepší. Podle jejího otce jsem ji ale rozmazlila. Pozdě jsem se snažila vše napravit, a přišla tak o ni i o vnuky. Nikdy v životě jsem neměla jiné ambice, než rodinu a domácnost. Těšila jsem se, že brzy přijdou děti a já zůstanu doma. Nějak se to ale nedařilo. Když se narodila Kačenka, bylo mi už pětatřicet a naše manželství bylo před rozvodem. Honza měl mla

S mojí jedinou dcerou jsme nikdy neměly ideální vztah. A to přitom moje Miluška byla už od mala ve všem moc šikovná. Byla ale tak trochu flink. V ynikala ve sportu, věnovala se hudbě i kreslení, a ve škole jí šly jazyky. Jenže je jí to jedno. Zahazuje svůj talent. A tak umí trochu na klavír, trochu na kytaru, trochu tenis, trochu volejbal, trochu toho a trochu tamtoho. A mně to hrozně vadí a št

Pochopila jsem to už u svého tchána. Byl to chlap plný života, jak ale přestal pracovat, scházel nám před očima. A do toho začal pít... Když jsme se s manželem brali, byl jeho táta úžasný chlap. Kromě práce měl spoustu koníčků a pořád něco kutil kolem domu. Jednou jsme ale byli u manželových rodičů, a já si všimla, že je tchán nezvykle nemluvný. „Nabídli mi předčasný důchod nebo rekvalifikaci.“

Setkání s mým mužem bylo takové zimní štěstí v neštěstí. Oba jsme se ztratili v bílé tmě, kde jsme jeden druhého vlastně našli. Nikdy jsem neměla ráda zimu, a nejspíš se to asi nikdy nezmění. Musím ale uznat, že nebýt toho zpropadeného ročního období, nepoznala bych před třiceti lety svého milovaného manžela. Za to musím sněhu, mrazu i silnému větru opravdu poděkovat. Ten rok byla taková zim

S manželem jsme spolu žili krásný život. Měli jsme jednu kouzelnou holčičku a asi velké štěstí. To ovšem předčasně odešlo s manželem. A další tragédie na sebe nenechala dlouho čekat! S mým Honzou jsme velmi milovali lezení po horách. Vlastně jsme se tak seznámili ještě před mojí maturitou. Honza byl o dva roky starší a už studoval vysokou, kam jsem se chytala i já. Ještě těsně před maturitou js