Byla jsem ještě dívka, která se ale ráda toulala po lesích. Zejména podzimní kouzlo mě lákalo do odlehlých míst. A tam číhalo i nebezpečí. Bylo mi třináct a bydlela jsem s rodiči a s  mladším bratrem Vaškem v bývalé hájovně. V tom věku je člověk romantický a citlivý. Ráda jsem trávila čas v lese, měla jsem oblíbené místo nedaleko skály, kde jsem se vždycky schovala celému světu. Brala jsem si t

Ty podivné zvuky děsily celou naší vesnici. Vycházely z opuštěné staré hrobky, ze které zmizel kamenný andělíček. Zloděj ho musel vrátit! Rány mě probraly ze zamyšlení. Stála jsem u hrobu svých rodičů a vzpomínala. Ten zvuk byl nepříjemný. A nebyl daleko. Vycházel z míst, kde stávaly staré, opuštěné hrobky po Němcích, kteří byli z kraje odsunuti. Už se smrákalo, bylo to až zlověstné. Z opačné

Můj důchod není žádná sláva. S penězi jsem nevycházela, musela jsem si rychle najít brigádu. A pak mi přišla do cesty nabídka, která mě zachránila. Protože jsem pracovala celý život jako knihovnice, dostala jsem také patřičný starobní důchod. Když mi přišel jeho výměr, měla jsem chuť brečet. I když se mě snažily děti podporovat, také neměly mnoho peněz nazbyt. Nejhorší to bylo na Vánoce. Najedn

Náš soused bydlel ve svém domku dlouho sám − jen se svým kocourem. Pak se ale bláznivě zamiloval a dělal jednu hloupost za druhou. Bylo to v dobách mého dětství. Bydlela jsem s rodiči na severu Čech. V domku vedle nás žil věčně posmutnělý soused Tonda, vdovec. Žena mu zemřela už dávno, a on byl od té doby sám. Staral se o domek, zahrádku a kocoura Matese. Ten s ním žil jako plnohodnotný člen ro

V mládí jsme byly nejlepší kamarádky, pak se ale ona skvěle provdala, zatímco já zažila pád dolů. Musela také okusit, jaké to je být šedou myší, padat ke dnu. Když jsme končily základní školu, slibovaly jsme si, že naše přátelství nikdy neskončí. Budeme se pravidelně vídat a vyprávět si dál svá dívčí tajemství. Tak tomu bylo po střední škole několik let. Jenže pak jsem se vdala a měla krátce po

Snacha nebyla podle mých představ, nejvíce mě trápilo, že by měla jednou podědit můj majetek, který nebyl malý. A tak jsem se rozhodla. Už jsem se na to nemohla dál dívat. Můj skvělý syn, vysokoškolák, lékař, si vzal za ženu obyčejnou zdravotní sestru! Bylo to tak nespravedlivé, že jsem tehdy bojkotovala i jejich svatbu. S manželem jsme na ni nešli. Když se narodila první vnučka Evička, začala

Hodný člověk a zodpovědný táta. Takový je můj muž. Ale povahou je bohužel jezevec, spokojeně zalezlý ve své noře, na rozdíl ode mne. Když děti vyletěly z hnízda, dohnala nás s manželem krize. Měli jsme na sebe najednou víc času a rozdílnost našich povah jaksi daleko víc vynikla. Víc než dřív, kdy byla spousta práce s dětmi a domácností. Když jeden letěl na třídní schůzku a druhý vezl mladšího

Zříceniny i jeskyně mě vždycky lákaly. Musí v nich být ukryto tolik úžasných pokladů, které čekají na své nalezení! Někdo je ale hlídá. Kdo by nechtěl najít opravdový poklad? Každý o tom sní alespoň jako dítě. Mně to vydrželo celý život, a někdy na to myslím i dnes, když se v noci probudím. Vždyť musí existovat tolik dosud nenalezených pokladů, že z toho nemůžu spát! Jednou jsem byla pokladu ho

Před problémy jsem ujela do hor, abych si vyčistila hlavu. Procházela jsem se sama krajinou, až jsem potkala dvě staré ženy bylinkářky. Můj rozchod s přítelem byl krutý. nebyl to sice můj první kluk, zato jsem ho milovala nejvíce ze všech. Nejhorší na tom ovšem bylo, že mi ho přebrala vlastní sestra. To člověk nejenže nečeká, ale považuje to za ošklivý podraz. Nebyla jsem schopná se soustředit

Před těžkým životním rozhodnutím jsem se procházela po parku, kde byly sochy koček. To místo mě zvláštním způsobem uklidňovalo, jako by mělo magickou moc. Tahle část parku byla vždycky moc pěkná, ráda jsem tu sedávala na lavičce a dívala se, jak si hrají děti na hřišti, po trávníku běhají psi a lidé se tu procházejí. Vodila jsem sem své děti a nakonec do těchto míst občas přivedla i své vnuky.