Vymýšlela si a každému z nás napovídala něco jiného. Měla plán. Rozeštvat celou rodinu a zdědit peníze po naší nemocné mamince. Nebýt mě, málem se jí to povedlo. Byla to taková nenápadná myška. Nikdo si ani nevšiml, co říká, natož aby si všímal, co za našimi zády provádí. Byla taková odjakživa, ale nikdo nad tím neměl chuť ani čas přemýšlet. Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč si ji bratr bral

Utěšovala mě a dávala mi naději, že se můj život zlepší. Plakala jsem jí v náručí a byla jí vděčná za neutuchající podporu. Byla mojí kamarádkou jen chvíli, seznámily jsme se na cvičení. Hned jsme si padly do oka, obě nové a dost neobratné. Byla mi  sympatická Všechny ženské cvičily bez sebemenších problémů. Měly na sobě nejmodernější úbory, čelenky a boty, které byly možná dražší než lec

Společně jsme se domluvili a nechávali si dovážet obědy z nedaleké školy. Ani doprava nebyla drahá, v domě bylo celkem šest manželských dvojic. Vyšlo to levně a vařili moc dobře. Byla to dobrá nabídka, která se objevila na velkém letáčku s obrázkem pečené kachny. Polévka a zákusek k tomu, sliboval obrázek doplněný informací o ceně. Fungovalo to Hned jsme se domluvili se sousedy. „Zkusíme to

Byli jsme rodina sedláků, kteří obraceli každou korunu. Pak nám vstoupila do života vnučka Adélka, která nám ukázala jiný pohled na život. Dělá z nás lepší lidi. Byli jsme rodina typických sedláků. I během minulého režimu jsme měli velkou zahradu, políčko i sad, kde jsme se snažili pěstovat všechno, co se tehdy dalo, a také chlév se zvířaty a obrovskou stodolu. I když jsme na tom nebyli finančn

Ten starý strom stále stojí u našeho domu. V dětství jsem si k němu našel zvláštní vztah, když mi pomohl překonat rychle ošklivou nemoc. Stála v blízkosti našeho domu. Větvemi se skoro dotýkala stěny stavení. Více jak stoletá hrušeň byla podivným stromem. Kdysi dávno do ní uhodil blesk a polovinu jejího objemného těla spálil. Druhá polovina stromu však rostla dál, větve vyhnala do pučících pupe

Tu zříceninu mám v paměti od dětství. Často kolem ní jezdím a vždycky si vzpomenu na ten zvláštní příběh. Viděla jsem snad hradní paní? Poblíž hradu Rabí měla chatu teta, maminky sestra, často jsme za ní jezdili na návštěvu. Bylo to oblíbené místo mého dětství. Teta měla dceru Líbu přibližně v mém věku, byly jsme skvělé kamarádky, a to nám zůstalo doteď. Samozřejmě jsme často vyráželi na výlety

Říkali mi – už to nepij! Měla jsem je poslechnout a nehrnout se do bláznivé sázky. Udělala jsem si pořádnou ostudu a také zničila přátelství. Znaly jsme se s Ivetou od první třídy, dokonce jsme několik let seděly spolu v jedné lavici. Když jsme se v devítce loučily a každá šla na jinou střední školu, tak jsme si slibovaly, že se budeme dál scházet. Celou střední školu jsme to dodržovaly, chodil

Bála jsem se, že si jednou zabouchnu dveře, ale že to bude za takových okolností a ještě si udělám ostudu po celém sídlišti, to by mě nenapadlo. Bydlím s manželem v jednom městečku na Vysočině a ve vedlejším vchodě našeho paneláku mám v bývalé kočárkárně svůj podnik. Opravuji zipy, přešívám obleky a někdy i něco ušiju. Jsem vyučená švadlena. K sobě jsem si před časem přibrala kamarádku Zuzanu,

Ani já, ani můj manžel jsme neměli sourozence. Tím spíš jsme toužili po velké rodině, po domě plném dětí. Osud nám ale kladl těžké překážky. Byla jsem jedináček a strádala jsem tím. Měla jsem sice všechno, ale parťáka na hraní ne. Záviděla jsem ostatním dětem, které měly bratříčka nebo sestřičku. A osud tomu chtěl, že jsem si našla takového přítele, který také vyrostl jako jedináček. Proto jsme

Rodiče se seznámili na střední škole, od té doby byli nerozluční. Jen jednou to zaskřípalo, všechno jsem vnímala a vyděsilo mě to. Naši se hádali. Bylo mi čtrnáct. Zakrývala jsem si uši. Mysleli si, že to do mého pokojíčku nedolehne, ale spletli se. Bylo to hrozně slyšet. Brečela jsem do polštáře. Jednou jsem mámě řekla, ať už toho proboha nechají, že se to nedá snést. Zbledla: „Ty to slyšíš? M