Při koupání v moři jsem ztratila řetízek po mamince. A pak jsem najednou pocítila obrovskou úzkost, něco zlého se blížilo. Šlo nám o život. Bylo 26. prosince roku 2004! Na jihu Thajska si člověk připadal ve společnosti azurového moře a podivuhodně vytvářených skalisek jako ve filmu. Odjeli jsme s tátou do Asie, protože jsme se chtěli odměnit za rok života, který jsme prožili ve velkém napětí a 

Když nám fotograf přinesl snímky naší třídy, všiml jsem si postavy. Stála vedle mě. Byl to snad nějaký optický klam, nebo chyba fotoaparátu? Pomalu se blížil konec školního roku. Desetiměsíční kolotoč utekl opravdu rychle, zbývalo jen uzavřít známky a udělat závěrečné fotografie tříd. Tak jako každý rok. Fotografování bylo vždycky o nervy. Seřadit třicet žáků do fotografem požadované podoby se

Květina vykouzlí úsměv na tváři každé ženě. Nespletla jsem se. Mně květiny od toho pravého muže rozzářily celý svět. Mít vlastní malé květinářství byl už od dětství můj sen. Jako malá jsem otrhávala snad každou louku v okolí a pečlivě poté luční květy skládala do úhledných kytic, pro maminku. „Ty jsi má květinářka,“ říkala mi a já jsem si malovala svou budoucnost. Až budu dospělá, otevřu si to

Myslela jsem si, že s přibývajícím věkem se lidé stávají rozvážnějšími. Jenže pak se objevila ona. Měla to být „tichá a slušná paní v důchodu“. Vdomě, kde žijeme už přes třicet let, bývalo vždycky klidno. To se změnilo ve chvíli, kdy se k nám přistěhovala Dana, čerstvá vdova s nalakovanými nehty, pisklavým hlasem a očima, které viděly víc, než by měly. Teprve časem jsme zjistili, jaká je to sem

Pozoruji zahradu, kterou jsme budovali přes třicet let. Jabloň se letos obsypala květy. Pohled nabízí tolik krásy, ale já cítím jen bolest v srdci. Nikdy bych nečekala, že se můj milovaný muž Petr, se kterým jsem prošla tolika životními bouřemi, tak změní. Vždycky to byl ten nejlaskavější člověk, kterého jsem znala. Staral se o mě i o naše dvě děti s takovou něhou, až jsem se někdy cítila provi

Byl to krásný šperk a já z něho byla nadšená. Od té chvíle to ale se mnou šlo z kopce. Musela jsem je proto darovat nepřítelkyni. Kolem toho starožitnictví jsem chodila často, ale nikdy jsem u vitríny dlouho nestála. Jen občas jsem nahlédla, co tam mají pěkného, aby si moje oko užilo. Na šperky jsem nikdy moc nebyla, proto vůbec nemohu pochopit, že mě ty náušnice tak ohromily. Zírala jsem na ně

Se smrtí dědy jsem se nemohla smířit. Když se ale rodiče rozhodli prodat jeho stavení, cítila jsem, že tam musím ještě jednou zajet. Po smrti dědečka Emila jsem nedokázala přijmout fakt, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem ani zavítat na místa, kde často pobýval. Jeho věci jsem nechala deset let ležet ladem, aniž bych je vzala do ruky. Krásné vzpomínky K dědovi s babičkou jsem jezdil

Kdysi jsme s bratrem prožili děsivou noc. Viděli jsme v jednom domě podivného tvora. Až po letech jsem se rozhodla znovu se tam vydat. Staré legendy a pověsti říkají, že každé obydlí má svého ochránce, který dané obydlí střeží. Prý může mít jakoukoli podobu. Dvakrát ten samý zážitek V jednom strašidelném domě na kraji vesnice, kde jsme s bratrem vyrůstali, žil podivný malý tvor, porostlý

Já a moje sestra Marie jsme vyrůstaly jako dvě nerozlučné kamarádky. I když jsme byly každá jiná. Marie byla silná, sebevědomá, pořád věděla, co chce. Já byla tišší, spíš pozorovatelka, co se nechala životem vést. Čím jsme byly starší, tím víc jsme se začaly rozcházet. Marie měla potřebu mluvit mi do všeho. Koho si mám vzít, kde mám bydlet, jak mám vychovávat děti. A i když to možná myslela

Můj syn byl celý můj svět. Když jsem ho poprvé držela v náručí, byl to ten nejmenší, ale nejsilnější člověk, jakého jsem kdy poznala. David byl mojí hrdostí. Narodil se předčasně a musel si už jako malý život vybojovat. Já si pak dala za cíl vychovat ho k tomu, aby byl dobrý. Ne bohatý, ne dokonale úspěšný, ale slušný. Aby se nikdy nebál postavit za to, co je správné. A on mě poslouchal. S tím