Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že domov je jen místo, kde člověk bydlí. Dnes vím, že domov je mnohem víc! V určitém věku pro nás začíná být náš domov mnohem víc. Nejenže jsme k němu často připoutáni mnohem víc, než by se nám možná líbilo. Protože zdraví už tak neslouží, ale hlavně se pro nás stane sbírkou příběhů, smíchu, slz a lásky, která provázela celý náš život. Dům, který nás s

Je to hrozná nemoc. Bere vám slova, paměť a mění vás v jiného člověka. Alzheimer mi vzal kamarádku z dětství. Poprvé jsme se viděly v první třídě. Seděla v lavici přede mnou, copánky stažené červenou mašlí. Sylva se jmenuje. Skamarádily jsme se a od té první třídy jsme se staly nerozlučnými. Byla to kamarádka, která znala všechny moje lásky, pády, ztráty i vítězství. Chodily jsme spolu na tanco

Po rozvodu jsem hledala klidné a tiché místo. V novém domě jsem ale zažila spíše něco děsivého a nepochopitelného. Může se brána mezi naším světem a tím nadpřirozeným vyskytovat v naší blízkosti? Po jisté zkušenosti jsem přesvědčená o tom, že ano. Stalo se to už dávno, ale v paměti to mám čerstvé, jako by k tomu došlo včera. Záhadné ztráty Měsíc po nastěhování do nového bytu se mi začaly

Po smrti manžela jsem cítila bolest a prázdno. Jediné, co mi přinášelo útěchu, byly návštěvy hřbitova. Při jedné se stalo něco neuvěřitelného. Před čtyřmi lety mi zemřel milovaný manžel Vašek. Často chodím na jeho hrob zapálit svíčku. Vydala jsem se na hřbitov i před několika měsíci, v den, kdy by slavil narozeniny. A zažila jsem tam něco nečekaného. S Vaškem jsme se brali mladí. Bylo nám čerst

Radost z nového bytu mi kazil tajný obdivovatel. Pak jsem ovšem zjistila, že jde o duši nešťastného sebevraha. Svůj nový malý byt v přízemí jsem si oblíbila na první pohled. Výhodou byla malá zahrádka, na kterou se dalo vyjít přímo z pokoje. Výhled do zelení prorostlého vnitrobloku jsem uvítala já i moje kočka. Nejprve jsem trávila většinu času venku. Sedávala jsem na zahrádce už od rána, věšel

Ze žárlivosti je člověk schopen udělat leccos. Jsem už daleko rozumnější než zamlada, zdaleka ne tak vznětlivá a bláznivá. Ale stále zamilovaná. Vdobách, kdy jsme s mým mužem teprve chodili, jsem docela dost žárlila. Naštěstí mě to už nepronásleduje, protože s tím by se nedalo žít, v lepším případě bych skončila jako rozvedená, opuštěná ženská, v horším ve vězení. Jezdívali jsme na chatu jeho r

Můj bratr prožíval právě největší štěstí ve svém životě. Jen několik dní mu scházelo do svatby. Nikdy ale nemáte nic jistého. Smrt číhala za jeho zády. Tehdy jsem s kartami začínala. „Nakazila“ jsem se od kolegyně z práce, která přinesla cikánské vykládací karty. Ten den jsme zapomněly na pracovní morálku, seběhly jsme se celá pracovní partička u jednoho stolu, a Madla si hrála na velkou věštky

S Jituškou jsme o prázdninách vyrazily do lesa na maliny a borůvky. Nemohla jsem uvěřit, jak rychle je sbírá. Byl to fofr! Vnučka mi tvrdila, že jí pomáhá borůvková víla. Naše Jitulinka měla svoje první prázdniny, v první třídě na vysvědčení měla samé jedničky, tak ji škola bavila. Celý měsíc trávila se mnou na chalupě, aby mohli její rodiče odjet na týden k moři a pak chodit v klidu do práce.

Ta dovolená byla poněkud nudná. Osud nám ale na závěr přichystal nečekané setkání s člověkem, který neobyčejně okouzlil našeho syna. S manželem a synem Filipem jezdíme v létě po zajímavých místech naší země. Je tu v létě krásně, není proč vyrážet do ciziny. Před třemi lety jsme takto vyrazili na Šumavu na místo poblíž Srní, kterému se říká Antýgl. Hotel byl obklopený přírodou, z terasy jsme se

Až před několika lety jsem našla toho pravého. Do padesáti jsem hledala marně. Jeden partner byl horší než druhý. Konečně jsem šťastná! Vdala jsem se v osmnácti. Nebylo to ale tak brzy, polovina spolužaček ze základky už jezdila s kočárkem. Nejraději bych bývala studovala, toužila jsem cestovat, stát se letuškou. Neměla jsem ale šanci. Doma už koukali, abych vypadla z domova a rodila děti. Byl