Nemohla jsem se vzpamatovat z těžkých nočních můr. V mých snech se moje dcera propadala do pekla. Pomohla až odbornice na minulé životy. Ta mi dala dobrou radu. V mém dětství a mládí se žádná dramata nekonala. Měla jsem klidné a šťastné dětství. Manžela jsem si vybrala z pohodové rodiny a on mi byl dobrou oporou ve všech těžkých chvílích. A ty přišly velmi záhy. Do roka a do dne po svatbě. O pr

Tu legendu mi vyprávěla babička. Kolem statku pod naším hradem se čas od času objevuje přátelský čuník. Kdo ho uvidí, tomu přinese zlatou odměnu. K babičce jsem jezdívala často. Měla hezký domek na kopci a z okna pokoje, kde jsem spala, byl krásný výhled na zříceninu nedalekého hradu, kam jsme občas pořádali výlety spojené se sbíráním hub, malin a ostružin. Představa, jak nám babička udělá skvě

Prošla jsem v práci tvrdou šikanou. Žádný z kolegů, se kterými jsem vždy dobře vycházela, se za mě nepostavil. Dokonce ani Šárka. Na základní škole jsem pracovala ráda do té doby, než mě začal tvrdě šikanovat ředitel. Bylo to naprosto nespravedlivé a všichni to věděli. Chtěl se mě zbavit a přijmout místo mě svou známou, mladou krev. Povídalo se, že s ní chodí a hodlá jí prokázat službičku. Prez

Bylo stylové zamilovat se, zrovna když se blížil nejkrásnější měsíc v roce. Ale ke svatbě, kterou jsem si tak přála, vedla ještě dlouhá cesta. Nějak jsem neměla na kluky štěstí. Byla jsem tichá a neprůbojná, spíš taková šedivá myška, na rozdíl od kamarádek, které oslňovaly vodopády zlatých či rusých vlasů a energickou povahou. Moji rodiče, a zejména babička, která u nás bydlela, těžce nesli, že

Tak už to mezi dětmi bývá. Kluk s nadváhou je často terčem posměchu vrstevníků. Můj vnuk Davídek tak už asi ztratil veškeré sebevědomí. V našem rodě jsme na tom všichni stejně. Jako děti jsme byli baculatí, dobře živení. Až někdy kolem třináctého roku jsme začali rychle růst a tak nějak jsme se z té tloušťky vytáhli. Nabírat jsme pak začali zase až po padesátce. Tak to prostě u nás bylo po gene

Naše Karolínka byla vždycky tak poslušná a opatrná! Nikdy by nejela na kole bez helmy. Jen jednou to udělala a málem se stala velká tragédie. Byli jsme běžná rodina. S manželem a dcerou jsme jezdili kaž­dé léto na aktivní dovolenou za krásami naší země. Kola byla naší vášní. Bez nich jsme nejeli ani o víkendu na chalupu. Jakmile bylo Karolínce osm, odvážili jsme se s koly i do zahraničí. Nik

Nemohli jsme uvěřit svým očím, kdo to na dvorku vyjídá misku našemu psovi. Byl to lišáček, a byl tak malý a úplně opuštěný! Že se nám po vesnici v noci procházely lišky, o tom jsme věděli. Kdo neměl psa, ale zato vlastnil slepice, tomu občas zavítaly do kurníku. Toho jsme se my nebáli, protože slepice ani jinou drůbež jsme nechovali. Po smrti maminky jsme se zvířaty skončili, já na to nebyla, v

Byla to zlomyslná hříčka osudu? Ve vztahu jsem měla léta jasno, jenom partner se svatbou stále otálel. A pak jsem se najednou nechtěla vdávat já! V životě by mě nenapadlo, že se dostanu do situace, kdy si nebudu vědět rady s vlastním životem. Vždycky jsem měla všechno dopředu naplánované. V lásce jsem nezažívala žádné bezmyšlenkovité vzplanutí, že bych přes růžové brýle tupě zírala na partnera

Tak dlouho jsem se s bratrem hádala o ten malý domek, až jsem ho získala. Jenže ne na dlouho. Shořel a v něm i vzpomínky na celý život. Bylo to místo, které pro nás rodiče přestavěli, protože doufali, že tam budeme s bratrem a našimi rodinami. Jenže brácha ho chtěl vždy jen pro sebe. Tvrdil, že má větší rodinu. A co já? Pro mě to místo také bylo důležité. Byl to náš domov, kde jsme vyrůstali

Půlnoční procházka v lese nám připadala jako skvělý nápad. Když jsme se ale vrátili domů, v jednom z telefonů jsme našli něco děsivého. Byl to nápad, který začal jako legrace. Skupina přátel, několik lahví vína a noční túra lesem. Nic, co by se dalo považovat za extra nebezpečné. Věděli jsme, že to bude trochu strašidelné, ale zároveň to byl ten typ dobrodružství, který máme rádi. Les v noci vy