Byla to černá ovce naší rodiny. Všichni jsme nad ním postupně zlomili hůl. Odešel do světa, a když se po letech vrátil, byl z něho někdo úplně jiný. O tom, že se člověk může změnit, jsem přesvědčená. Dokázal mi to můj mladší bratr Štěfan. Od dětství s ním byly jen samé problémy, ve škole se pral, odmlouval a byl neposlušný. Nebyl snad měsíc, aby nemuseli rodiče do ředitelny. Když bylo bratrovi

Stalo se to před lety na Velikonoce. Po naší zahradě najednou hopsal ušák. Nikomu to zvíře nechybělo, tak zůstalo u nás. Stalo se to před pár lety, když jsme měli na Velikonoce malou vnučku Lucinku u nás doma. Dcera byla tehdy podruhé těhotná a procházela rizikovým těhotenstvím. Zeť byl zavalený prací, a tak jsme si vnučku vzali na několik týdnů k sobě. Lucinka byla moc milá holčička a my jsme

Ten každodenní stereotyp mě ubíjel. Vaření, praní, uspávání dětí! Toužila jsem po dobrodružství. Potřebovala jsem změnu. Bylo to silnější, než já… Už jsem to nemohla vydržet! Přitom jsem se tolik těšila, až se vdám, budu se starat o manžela a o děti. Byl to můj sen od dětství. Díky své velké lásce k dětem jsem se stala vychovatelkou v mateřské školce. Nikdy jsem netoužila po tom cestovat, říkal

Díky dávné rodinné tragédii byly u nás Velikonoce zakázaným svátkem. Trvalo dlouhá léta, než se staly zase svátkem radosti a veselí. Od nepaměti měly pro mě velikonoční svátky temný nádech. Záviděla jsem dětem, že si mohou tento radostný jarní svátek užívat tak, jak tomu bylo na vesnici běžné. V naší rodině nejenže se Velikonoce neslavily, ale naopak se zapalovaly svíce a všichni se ponořili do

Byla jsem mámou, která dala svému synovi vše, co potřeboval. Vyrůstal v láskyplném domově, kde se cítil v bezpečí. Jenže pak jej vytrhla ona! Když si Robert vzal za ženu Janu, měla jsem pocit, že vše bude v pořádku. Byla to dívka z dobré rodiny, zdála se milá a laskavá. Měla jsem radost, že našel někoho, s kým chce strávit zbytek života. Bydleli u nás ve velkém domě a vše se zdálo idylické.

Celý život jsem byla otcova holčička. Měl pro mě slabost, říkal mi princezno a já si myslela, že mi svět leží u nohou. Ležela jsem vedle táty v nemocnici a držela ho za ruku. Dýchal mělce a věděla jsem, že už nemáme moc času. Pak se na mě podíval očima, které už nebyly tak jasné jako dřív, a zašeptal: „Musím ti něco říct.“ Ten mrazivý pocit, jak to vyslovil, si budu navždy pamatovat. „Nejsem

Na posmrtný život jsem nikdy nevěřila. Tedy aspoň do té doby, než si moje umírající maminka začala povídat se svou zesnulou kamarádkou. Minulé léto, bezmála šest měsíců předtím, než moje maminka zemřela, jsem vešla do její ložnice jako obvykle. Pozdravila mě a poté pokračovala v rozhovoru se svou dlouholetou kamarádkou Ludmilou, která však tento svět opustila dva roky před ní. „Mami, neblázni,

Na procházce lesem jsem objevila mohutný starý strom. Měl puklinu, do které jsem se podívala. Neměla jsem to dělat. Když je hezky, vyrážíme s dětmi na výlety. Snažím se v nich už od narození probudit lásku k přírodě, protože město je možná fajn a všechno máte na dosah, ale člověk potřebuje přijít i na jiné myšlenky. Jeden z našich výletů se mi ale málem stal osudným. Celodenní výlet Jedno

Dcera chtěla, abych jí na malý kamínek namalovala obrázek. Ten ale záhadně zmizel. Až později jsme o kameni zjistili pravdu. Svět kolem nás je plný zajímavých a zázračných věcí. Já mám jednu takovou doma. Jedná se o malý kamínek, který není na první pohled ničím výjimečný. Bylo to nepochopitelné Ovšem kresby, které jsem na něj vytvořila, tajemně a nevysvětlitelně mizely. Nejprve mi nikdo

V každém domě je někdo, kdo poutá pozornost ostatních. U nás to je sousedka, která je přirozeně schopná okouzlit každého muže. Od chvíle, co jsem ji uviděla poprvé, přemítám o tom, jak vysoce pozoruhodné její chování je. Je to žena, která drží krok s módou. V každé situaci ví, jak se obléknout tak, aby přitahovala pozornost. Ať už se jedná o odpolední procházku nebo společenskou událost, vždy j