Byl to krásný šperk a já z něho byla nadšená. Od té chvíle to ale se mnou šlo z kopce. Musela jsem je proto darovat nepřítelkyni. Kolem toho starožitnictví jsem chodila často, ale nikdy jsem u vitríny dlouho nestála. Jen občas jsem nahlédla, co tam mají pěkného, aby si moje oko užilo. Na šperky jsem nikdy moc nebyla, proto vůbec nemohu pochopit, že mě ty náušnice tak ohromily. Zírala jsem na ně

Se smrtí dědy jsem se nemohla smířit. Když se ale rodiče rozhodli prodat jeho stavení, cítila jsem, že tam musím ještě jednou zajet. Po smrti dědečka Emila jsem nedokázala přijmout fakt, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem ani zavítat na místa, kde často pobýval. Jeho věci jsem nechala deset let ležet ladem, aniž bych je vzala do ruky. Krásné vzpomínky K dědovi s babičkou jsem jezdil

Kdysi jsme s bratrem prožili děsivou noc. Viděli jsme v jednom domě podivného tvora. Až po letech jsem se rozhodla znovu se tam vydat. Staré legendy a pověsti říkají, že každé obydlí má svého ochránce, který dané obydlí střeží. Prý může mít jakoukoli podobu. Dvakrát ten samý zážitek V jednom strašidelném domě na kraji vesnice, kde jsme s bratrem vyrůstali, žil podivný malý tvor, porostlý

Já a moje sestra Marie jsme vyrůstaly jako dvě nerozlučné kamarádky. I když jsme byly každá jiná. Marie byla silná, sebevědomá, pořád věděla, co chce. Já byla tišší, spíš pozorovatelka, co se nechala životem vést. Čím jsme byly starší, tím víc jsme se začaly rozcházet. Marie měla potřebu mluvit mi do všeho. Koho si mám vzít, kde mám bydlet, jak mám vychovávat děti. A i když to možná myslela

Můj syn byl celý můj svět. Když jsem ho poprvé držela v náručí, byl to ten nejmenší, ale nejsilnější člověk, jakého jsem kdy poznala. David byl mojí hrdostí. Narodil se předčasně a musel si už jako malý život vybojovat. Já si pak dala za cíl vychovat ho k tomu, aby byl dobrý. Ne bohatý, ne dokonale úspěšný, ale slušný. Aby se nikdy nebál postavit za to, co je správné. A on mě poslouchal. S tím

Když jsem se vdala a porodila syna, plánovala jsem další děti. Místo toho jsem pohřbila muže i s chlapcem. Bylo mi sotva dvacet, když jsem poprvé ucítila, jak voní opravdové štěstí. Jaro se probouzelo, stromy se zelenaly a já se vdávala. Byl to ten nejlepší chlap Můj muž, Jan, měl úsměv, který mě hřál až do morku kostí. Byli jsme mladí, zamilovaní a připadalo nám, že svět nám leží u nohou

Všechno jsem chtěla zvládnout sama, nikoho jiného jsem nepotřebovala. Tak jsem proti sobě poštvala všechny blízké a dnes jsem osamělá. Vždycky jsem byla samostatná a byla jsem na to taky patřičně hrdá. Pomoc druhých jsem nepotřebovala, a to ani pomoc své rodiny. Hned, jak mi bylo osmnáct, jsem odešla z domova. Hodně jsem cestovala a dokázala si slušně vydělat na živobytí. Partnera, se kterým

Markétka bývala tak veselá, pak ale zasáhl krutý osud a už neměla důvod k úsměvu. Vrátili jí ho až malí, roztomilí tvorečkové s růžky. Pamatujete si, mí vrstevníci, jak bývala v televizi kdysi přestávka a v ní dovádivá koťata? Ta přestávka byla velmi oblíbená. Jakmile se koťata zjevila na obrazovce, volali jsme jako o život: „Koťata!“ Babička s maminkou zanechaly vaření, chlapi položili karty,

Matěj od sousedů mi byl vždycky tak blízký, připomínal mi mého bratra Aleše. Byli si i podobní, hodně podobní. Pak jsem zjistila proč... S Alešem jsme měli hezký sourozenecký vztah. Byl to starší bratr, který mě chránil. Podle něj jsem posuzovala jiné kluky, navíc byl hodně podobný tátovi. Bydleli jsme v malé vesnici, kde se všichni dobře znají. Naši sousedé měli taky dvě děti. Věra byla o mnoh

To, že je můj muž recesista, mi bylo jasné už před svatbou, že ale z našeho syna vyroste podobné číslo, to jsem nečekala. Nikdy nevím, co je napadne! Evžena jsem si brala z lásky. Byl to obecní vtipálek, miloval kanadské žertíky, a někdy to hodně přeháněl. Měl kolem sebe partičku podobně založených floutků, byli dokonale sehraná banda. Pamatuji si, jak jsme se dali dohromady. Věděl, že chodím n