Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js

Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet

Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h

Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje

Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse

Někdy se stane, že maminka odejde dřív, než bychom čekali. Ta moje zemřela v šedesáti letech. Pak se mi o ní začal zdát sen. Jednoho dne přišla smutná zpráva, že moje maminka a babička mých dvou synů už není mezi námi. Velice těžko jsem se s tím vyrovnávala – a tu najednou zasáhla vyšší moc. Nebo co to vlastně bylo? Silné pouto S maminkou jsme měly skvělý vztah, možná i proto, že mě měla

S manželem jsme byli před lety na služební cestě v Německu a druhý den jsme měli dál pokračovat vlakem. Naše plány nakonec změnil děsivý sen. Pokud nám hrozí vážné nebezpečí, dobré síly nám mohou poslat poselství, které plně oceníme až se zpětnou platností. Sama jsem něco takového zažila, takže vím, o čem mluvím. Varování před katastrofou Během spánku můžeme obdržet zprávy, které bychom n

Když můj milovaný dědeček před dvaceti lety zemřel, rozezněl se v mé hlavě jednou za rok zvuk. Pokaždé na výročí dědova úmrtí. Na dědu mám jen krásné vzpomínky. Hrával na harmoniku, já jako malá před ním stála, a zatímco tahal vzduch do nástroje, já mačkala klávesy a tlačítka. Když jsem trochu vyrostla, daroval mi děda maličkou harmoniku. A začali jsme trénovat. Bohužel jsem nezdědila hudební s

Jsem matka, babička a svědkyně bolesti, která svazuje naši rodinu jako jedovatý břečťan. Můj syn, kdysi veselý kluk s plány do budoucna, se stal stínem sám sebe. Bylo mu sedmnáct, když jsme poprvé zaznamenali změny v jeho chování. Do té doby byl Marek, náš jediný syn, velmi citlivý mladík, který kolem sebe šířil dobrou náladu a byl duší každé společnosti. Miloval fotbal a škola mu šla snadno

Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta