Nikdy bych nevěřila, že mě může pobyt v přírodě zachránit. Moje tělo se vzpamatovalo a začalo chtít zase žít. Jsem tak šťastná, že jsem zase zdravá jako řípa. Když jsem se tu strašnou zprávu dozvěděla, podlomila se mi kolena. To nechce slyšet nikdo! Měla jsem chuť skoncovat se životem. Lékaři měli jasno, nedávali mi žádné plané naděje. Když mě přešla první chvíle zoufalství, rozhodla jsem se od

Od chvíle, kdy mi ten náramek na tržišti v cizině darovala jedna stará žena, se začaly dít zázraky. Vše se mi dařilo, štěstí vždy stálo při mně. Bylo to v čase, kdy jsem chodila na střední školu , čekala mě maturita a přijímačky na vysokou. Vybrala jsem si obor, který byl v té době hodně nedostupný, bylo téměř nemožné se na tuto školu dostat. Z jarní dovolené s rodiči a sourozenci v Bulharsku s

Můj muž ležel v nemocnici v umělém spánku a my ho všichni vnímali doma. I jeho kocour Felix provázel jeho ducha jako věrný nohsled a vrněl. Byl to blesk z čistého nebe. Ve tři ráno můj muž zkolaboval a upadl do kómatu. Lékaři byli bezradní. Všichni jsme si připadali jako v děsivém snu. Když to ale tak zpětně probírám, musím říct, že takovou smrt si můj muž vždycky přál. Aby byla rychlá. Jeho př

Cítila jsem se strašně zbytečná, seděla jsem celé dny doma a nudila se. Musela jsem něco vymyslet. Byl to ale nejhloupější nápad v mém životě. Dobře jsem se vdala. Krásný dům, pracovitý muž, žádné povinnosti, to byl můj život. Své zaměstnání jsem opustila hned, jak jsem otěhotněla. Manžel Lukáš chodíval z práce pozdě a moje kamarádky neměly tolik času jako já, takže jsem většinu času byla sama.

Mladí jsou občas tak nezodpovědní a neváží si života! Mého vnuka stála jeho lehkovážnost málem život. Náš Davídek je moc milý kluk, jen hrozně divoký. Chvíli na místě neposedí. Ve škole mu to ale jde. Je chytrý a bystrý. Také v kolektivu je oblíbený. Rád jezdí na kole a provádí na něm ty nejrůznější akrobatické kousky, taky jezdí na prkně. Bláznivá zábava dětí! Je hyperaktivní, ale běžné sporty

Šla jsem nakoupit do obchodu, kde se to lidmi ten den jen hemžilo. Tomu lumpovi, co se kolem mě točil, bylo na očích vidět, že mě okrade. Byl to typický den blbec. Tramvaj jela mimo svou obvyklou trasu, a já potřebovala nakoupit. Uviděla jsem supermarket a vystoupila tam, kam běžně nechodím. Tento obchod byl díky tomu, že se nacházel v centru města, zavalen turisty. Rozhlížela jsem se kolem seb

Ten den jsem si chtěla užít naplno. Nejprve jsem vyrazila na procházku s pejskem, pak jsem si chtěla vychutnat kávu v kavárně. Můj pes byl ale zásadně proti. Jako každé ráno jsem vstala, udělala si pomerančový džus a z lednice vyndala jogurt. Po celou dobu se mi pod nohama pletl náš pes Rudy. Jako obvykle čekal na příděl voňavých psích sucharů. Dostal je a zmizely v něm daleko rychleji než v

Ten dětský smích. Kdysi se rozléhal celým bytem, a když kluci vyrostli, těšila jsem se, že tu hudbu uslyším, až oni budou mít děti. Bohužel je tu ticho. Kolikrát jsem si představovala, že za rohem vykoukne malá holčička nebo klouček, rozběhnou se ke mně a obejmou mě. Ale není tu nikdo, děti ani dospělí. Osmdesát let života je za mnou, a přesto, když přemýšlím o své rodině, si připadám, jako byc

Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.

Můj bráška se jmenuje Pavel a je o dvacet let mladší než já. Je postižený a já se bojím, co se s ním stane, až já jednou odejdu. Má jenom mě. Když se narodil, byla jsem už dospělá a vlastně jsem ho nosila na rukou. Byla jsem tak trochu jeho druhá máma, jelikož naši byli tehdy starší, nepočítali s tím, že ještě budou vychovávat další dítě. A pak přišlo zjištění, že s Pavlem není něco v pořádku.