Na malou Haničku asi nikdy nezapomenu. Se svou nemocí bojovala statečně a jsem ráda, že se nám podařilo jí splnit její velké přání.

Pracuji už dlouhá léta na dětské onkologii jako zdravotní sestra. I když ne vždy mají příběhy nemocných dětí špatný konec, přece jen je dnešní medicína už na vysoké úrovni, přece jen ne všechny dopadnou dobře.

Člověk se tu musí hodně snažit, aby si je nebral příliš k srdci. Jinak bychom tuhle práci my ani lékaři ani dělat nemohli. Přesto se občas stává, že na některé z malých pacientů nemůžeme zapomenout. Jako třeba na malou Haničku.

Hanička byla takové malé sluníčko. Bohužel trpěla leukémií, a když se k nám dostala, nebyla na tom moc dobře. Musela absolvovat dlouhou léčbu, která zahrnovala i chemoterapie.

Bývalo jí po nich špatně, ležela v postýlce a jen se dívala, ale nijak si nestěžovala, ani když stejně jako ostatní děti po nich i ona přišla o své vlásky.

Chtěla být princeznou

Když jí bylo líp, pořád se usmívala a její nejmilejší zábavou bylo vzít hřeben, a když jsme my sestry měly chvilku času, česala nás. Při tom nám vyprávěla, že až se uzdraví, nechá si narůst dlouhatánské vlasy a bude z ní princezna Zlatovláska.

Na návštěvy za ní chodila jen její babička. Když jsem se tomu jednou podivila, svěřila se mi, že její dcera, tedy Haniččina maminka má ještě další tři děti, na které je sama, a že nemá vůbec čas za Haničkou přijít. Proto sem chodí ona.

Já spíš měla dojem, že matka o Haničku nemám moc zájem, vždyť nemocné dítě potřebuje podporu zvlášť od rodičů, ale neříkala jsem nic, ani mi do toho nic nebylo, jen mi bylo Haničky trochu líto. Ale holčička se zdála být, když jí bylo zrovna lépe, jinak docela spokojená.

Splněné přání

Nějakou dobu se zdálo, že se Hanička lepší. Pak ale najednou přišel zvrat a její stav nebyl moc dobrý, zdálo se, že léčba přestala pomáhat. Hanička celé dny ležela v postýlce, a když jsme za ní zašly podívat se,jak na tom je, vždycky se slabounce usmála.

Jednou za mnou přišla její babička a řekla mi, že Hanička bude mít za dva týdny narozeniny, které evidentně stráví tady u nás.

Vyprávěla mi, že Haničce šije princeznovské šaty, už je má skoro hotové, bleděmodré, jako měla Zlatovláska, aby ji aspoň trochu potěšila. A ptala se, jestli jí je sem bude moct přinést, aby se do nich Hanička mohla aspoň na chvíli obléct.

Řekla jsem jí, že se to nějak pokusím zařídit. Nakonec jsme se s ostatními sestrami domluvily a složily se Haničce na dlouhou zlatou paruku, aby byla docela jako princezna. Bohužel, stav malé Haničky se stále zhoršoval, ž ani nevstávala z postýlky.

Když měla narozeniny, přinesla babička princeznovské šaty a my zlatou paruku. Určitě měla velikou radost, usmívala se, ale byla u zesláblá, takže jsme ji oblékly my s babičkou, na hlavu nasadily tu zlatovlasou paruku a podaly jí zrcátko. Měla ten nejšťastnější úsměv, jaký jsme u ní kdy viděly… Druhý den zemřela.

Blanka (49), Brno