Celé dětství jsem toužila být pilotem a letět do vesmíru. Osud mě ale velmi důkladně přibil k zemi. Člověk se musí v životě smířit s tím, na co má a co mu život dovolí.

Můj dědeček byl automobilový závodník a já, vnučka, jeho lásku k rychlým, silným autům podědila. Geny se mnou zmítaly v dětství tolik, že jsem toužila studovat vojenskou školu a pilotovat stíhačku.

Nepropásla jsem žádnou, která se řítila vzduchem přes naše údolí, kde jsem vyrůstala, směrem k vojenskému prostoru na Doupově.

Ve chvíli, kdy jsem u zápisu do první třídy řekla paní učitelce, že chci být první československá kosmonautka, matka pochopila, že nejsem normální.

S hrůzou, že svůj sen splním, žila celé mé dětství, a bylo pro ni velkou úlevou, když jsem začala směřovat koncem povinné školní docházky své aktivity jinam. Dědečkovy dispozice se ale i tak prosadily.

Když jsem si udělala řidičský průkaz, nemohla jsem si pomoct. I když mi všichni doporučovali škodovku, já uviděla klenot jménem Ford Probe a musela ho mít. A bylo mi jedno, že mě to silné sportovní auta sežere i s botama…

Přistřihli mi křídla

Dnes už jezdím pětadvacet let bez nehody, a jezdím hodně. Po Čechách se samozřejmě po dálnici plížím, zatímco v sousedním Německu to „valím“ rychlostí mnohem větší s nádherným pocitem štěstí a volnosti.

Nikdo tam nepokukuje nevěřícně, jak to, že žena, a navíc blondýna, jede v tak divokém autě.

Opravdu dlouho, mnoho let, jsem snášela různé úšklebky, proč nesedím ve škodovce, i to, že mi občas u auta někdo vypustil gumy nebo nechal posměšný lísteček za stěračem…Jak ale čas šel a léta přibývala, i takový bouřlivák v ženském podání, jako jsem já, se zklidnil.

Nebo ho spíše umořilo okolí. Jednou jsem to prostě nevydržela, když mě policie kontrolovala ten den už po čtvrté. Projela jsem kolem hlídky, a aniž bych udělala jediný přestupek, naskákali příslušníci do vozu a vyrazili. Majáček blikal, siréna houkala.

Akčně se hnali ke mně a z obličeje jim vyzařoval vzrušený výraz… Konečně ho máme! Desperáta českých silnic!

Bylo mi jich až líto, jaké zklamání v očích měli, když uviděli za volantem podezřelého vozu ženu a na zadním sedadle v autosedačkách děti… A tak jsem se nakonec svého vysněného miláčka s těžkým srdcem vzdala.

Ve škodovce sice nejezdím, ale své vozy volím opatrněji. Stala se ze mě konečně, k velké radosti celé rodiny, jedna z miliónů.

Dominika (54), Ostrava