Jako mladá jsem propadla kouzlu protřelého podvodníka, který mě chtěl připravit o dědictví po předčasně zemřelé mamince. Peníze mi zachránilo nečekané varování!
Moje milovaná maminka mi zemřela, když mi bylo osm let. S druhou ženou otce, kterou si po pár letech vzal, jsem si nerozuměla. Nebyla zlá, ale neuměla to s dětmi, protože vlastní neměla. A tak jsem se chtěla co nejrychleji vdát a mít svůj vlastní život.
Naděje na vlastní život
Dneska je snazší odejít z domova a osamostatnit se. Ale před padesáti lety bylo všechno jinak. Bytů bylo málo, a tak pospolu velmi často žily tři i generace. A tak jsem se rozhodla jít do učení, abych co nejdříve začala vydělávat.
V osmnácti jsem tak začala pracovat v místní Jednotě v našem městě. A hned mi začal nadbíhat řidič z pekárny, který časně ráno vozil čerstvé pečivo. Imponovalo mi, že ten pohledný černovlasý o deset starší muž se zajímá zrovna o mě.
A tak jsme spolu trávili čím dál víc času. Až na dny, kdy jezdil na Moravu za babičkou.
„Vychovala mě, víš, nikoho jiného nemám, máma umřela brzy po porodu, tátu jsem nepoznal.“ Když jsem chtěla jet s ním, odpověděl: „Raději zatím ne, je totiž na psychiatrii!“ soukal ze sebe. „Občas nepozná ani mě, je to smutné.“ A tak jsem nenaléhala.
Rodičům se vůbec nelíbil!
I když jsme spolu chodili krátce, Čestmír mě požádal o ruku. Vznášela jsem se na obláčku! Táta mou radost nesdílel. A macecha Ivana mi to řekla na rovinu. „Nebudu chodit kolem horké kaše, ani tátovi, ani mně se ten člověk nelíbí.
Co o něm víš?“ „Nikdy jsi mě neměla ráda a nic dobrého mi nepřeješ!“ práskla jsem dveřmi.
Svatba byla naplánovaná na červen. Táta vyměkl a Jana už to pak nekomentovala. „Kde budete bydlet?“ zeptal se táta Čestmíra, když ho pozvali na nedělní oběd. „Pokud vím, bydlíte na ubytovně.“ „Do léta dostanu podnikovou garsonku,“ suverénně odpověděl Česťa.
„Po svatbě budeme s Maruškou bydlet ve svém.“ Čas běžel a garsonka pořád nebyla. „Nestarej se, Maruš,“ reagoval na mé dotazy. „Všechno dobře dopadne.“
Narychlo potřeboval peníze
Jednou po práci na mě čekal. „S babičkou je to špatné,“ tiše řekl. „Musím tam jet!“ Když jsme se loučili, najednou se plácl do čela: „Úplně bych zapomněl! Pořád myslím na babičku a důležitou věc jsem ti neřekl.
Do čtrnácti dnů bude garsonka k nastěhování, vedle ve městě na sídlišti. Ale má háček.“
Vyděsila jsem se. „Potřebuju rychle doplatit kuchyň. Místo erární jsem objednal tu, co se ti líbila,“ pravil s tím, že mě chtěl překvapit. Pak se na mě zadíval: „Maruško, mám prosbu.
Díky starostem o babičku jsem zapomněl dát výpověď na vkladní knížku, mám tam přes sto tisíc, podívej,“ otevřel ji na straně, kde byl uveden zůstatek 125 tisíc.
„Ale zítra nutně potřebuji padesát tisíc!“ „Takhle drahá kuchyň?“ podivila jsem se. „Chci pro tebe to nejlepší. Mohla bys mi dojít pro tu tvou a já ráno doběhnu do spořitelny. Peníze na ni vrátím do čtrnácti dnů.“ Najednou se mi něco nezdálo.
„Přijď ráno, Čestmíre, nechci se teď hrabat v obýváku, vzbudila bych naše.“ Nerad, ale nakonec musel souhlasit.
Maminka mě ve snu varovala
Ta noc byla divná. Dlouho jsme nemohla usnout, převalovala jsem se na posteli. Najednou se mi ve snu zjevila postava, která se ke mně pomalu blížila a já poznala maminku. Vypadala úplně tak, jak jsem si ji pamatovala.
Jen v ruce držela nějakou podivnou knihu, ze které se kouřilo. „Dceruško, neudělej žádnou hloupost!“ slyšela jsem jasně její hlas.
Jak jsem zjistila, ta kniha nebyla kniha, ale vkladní knížka, která pomalu hořela. „Neudělej hloupost, Maruško!“ znovu opakovala. Ten sen byl tak živý, že jsme o něm musela po probuzení pořád přemýšlet. Jako by mi maminka chtěla něco říct?! Vkladní knížka!
Ano, vkladní knížka! Nemám ji dávat Čestmírovi?!
Ten už na mě ráno netrpělivě čekal: „Tak co, máš ji s sebou?“ byla první věta, kterou mi řekl. „Neuvědomila jsem si, že je taky na výpověď,“ sklopila jsem oči. „Lžeš!“ vykřikl na mě. „Copak se nemůžeš domluvit na pozdější montáži?“ podivila jsem se.
„Jsi prolhaná!“ řval na mě zběsile. V očích byla vidět zuřivost. „Jedu za babičkou!“ vyštěkl a zmizel.
Nebyla jsem jediná…
Místo Čestmíra hned další den do obchodu přijeli esenbáci, jak se tehdy říkalo policistům. „Mého“ nastávajícího prý už nějakou dobu hledali. Okradl už čtyři dívky celkem o půl milionu!
Sliboval jim svatbu a pod různými záminkami si půjčil vkladní knížku a pak už ho neviděly. Vždy udržoval známost se dvěma najednou.
Babička neexistovala, jezdil za Janou do Ostravy. Ta vkladní knížka, kterou mi mával před nosem, byla její. Chvíli trvalo, než si kriminálka dala ty případy dohromady. Ještě, že jsem mu tu vkladní knížku nedala!
Od té doby jsem opatrná, i když už jsem dvojnásobná babička. Dlouho trvá, než někomu uvěřím. Co kdyby už mě maminka podruhé nevarovala?
Marie Z. (68), Havířov