Domů     Našli jsme jeden druhého
Našli jsme jeden druhého
6 minut čtení

Byla jsem jediné dítě matky samoživitelky. Tolik jsem si přála mít sourozence. Ne proto, abych měla s kým sdílet své bolístky, ale aby se máma mohla realizovat i prostřednictvím někoho dalšího.

Kolikrát mi opakovala, jak se mám, protože nikomu rodiče neplatí tolik zájmových kroužků jako ona platí mně. To byla čistá pravda. Nikdo z mých vrstevníků nemusel zvládat tolik mimoškolních aktivit jako já.

Chodila jsem na rytmiku, step, keramiku, klavír, sborový i sólový zpěv, do šachového kroužku i na tenis. Navíc neexistovala jediná školní soutěž nebo olympiáda, které bych se neúčastnila. Učitelé mě milovali. Prý nepotkali tak ambiciózního žáka.

Jenže já to vnímala jinak. Nesměla jsem prohrát, nesměla jsem zklamat. Po pravdě vůbec netuším, co je to radost ze hry samotné. Znám jen pocit zadostiučinění z vítězství a totální zdrcení z neúspěchu.

Každou prohrou jsem zrazovala nejen svou mámu, ale i sama sebe. Postupně jsem totiž, aniž bych si to uvědomovala, přejala máminu představu o dokonalé dceři a vzala ji za svou. Musela jsem být dokonalá dcera dokonalé sebeobětující matky.

Další zlom přišel s nástupem puberty. Jak se mi začaly zaoblovat boky a zvětšovat prsa, dostavil se i odpor k vlastnímu tělu. Naráz jsem si připadala strašlivě tlustá a odporná. Ale já přeci nemohla být špekatá. Já musela mít svou váhu pevně pod kontrolou.

A tak se začala psát další kapitola mého života zvaná mentální bulimie. Do té nemoci jsem nespadla. Rozhodla jsem se. Rozhodla jsem se, že bude lepší potají zvracet a brát kopu projímadel, než mít oblé boky a zadek.

Dokonalá dcera přeci může mít svá tajemství, ale nesmí být za žádnou cenu tlustá.

A tak šel čas, zvyšovala se obtížnost studia i nároky na mimoškolní aktivity a s nimi i jizvy na předloktí i ty na duši. Dodnes nechápu, jak se mi mohlo celou dobu dařit to vše před mámou utajit.

Jak si mohla nevšimnout, že se po každém jídle vytratím na záchod, kde pouštím ventilátor, aby neslyšela zvuky dávení. Tehdy jsem byla na sebe hrdá, že jsem to vše dokázala tak úspěšně skrývat.

Dnes si myslím, že máma prostě nechtěla vidět nic, co nezapadlo do jejího konceptu dokonalé dcery. Protože co nevidí, to prostě není. Ale třeba to bylo jinak. Možná si vážně jen nedala věci do souvislostí a nic netušila.

Jak to skutečně vnímala už se nikdy nedozvím. Máma totiž v mých jednadvaceti letech nečekaně zemřela. Byla jsem zrovna v druháku na vysoké a její smrtí se mi zhroutil celý svět. Naráz nic z toho, za čím jsem se celý život hnala nedávalo smysl.

Když jsem neměla matku, nemohla jsem být dokonalá dcera. Ale nemohla jsem být ani dokonalý člověk. Naráz jsem nebyla nikým a nic nedávalo smysl.

A tak jsem jednoho dne skončila na dně. Probudila jsem se až v nemocnici. Našla mě kamarádka, která zavolala sanitku. Z intenzivní péče si toho moc nevybavuji. Byla jsem pod silnými léky, takže mám všechno jako v mlze.

Jasněji si vzpomínám až na převoz na psychiatrii. Přišlo mi to totiž až groteskně absurdní – dokonalá dcera skončila v blázinci. Však jsem se taky dlouho odmítala s jakýmikoli doktory bavit.

Uzavřela jsem se do pevné bubliny, přes jejíž obal pronikali psychiatři a psychologové jen velmi opatrně a pomalu.

Byla jsem jako cibule obalená stovkami ochranných slupek, které bylo potřeba jednu po druhé opatrně odloupnout a tak odkrýt zmatené, bolavé, ustrašené JÁ.

Ani nespočítám kolik různých terapií jsem musela absolvovat. Nebýt kalendáře, nevzpomněla bych si, jak dlouho jsem tam vlastně byla. Dny za zdmi blázince plynou jinak. Hodiny jsou delší, čas se líně a pomalu vleče.

Čím déle jste izolovaní od světa tam venku, tím se víc a víc přizpůsobujete tomuto pomalému temporytmu. Stávají se z vás pomalu se ploužící bytosti s vyhaslým pohledem. A takovou otupělou schránkou jsem se pomalu stávala i já. Ale nestala. Díky té jediné probdělé noci.

Určitě jsem ho tehdy neviděla poprvé, ale do té chvíle mi zapadal v davu. Nedůležitý šedý pacient. Bylo to na arteterapii. Do té chvíle jsem nebyla sto pochopit, jak by mi mohlo malování odpomoci od bláznění.

Dostali jsme zadáno nakreslit pocit, kterým by se dalo charakterizovat naše dětství jako celek. Když jsem zavřela oči a vybavila si sebe jako malou holku, viděla jsem závodního koně.

Uštvané upocené zvíře, které se z posledních sil snaží doběhnout k cílové pásce za mohutného pobízení bičem i ostruhy. Na konci terapie se vždy skupinově rozebíralo, co kdo nakreslil a proč.

Nedovedete si ani představit ten šok, když jsem spatřila na Patrikově obrázku také závodního koně. Vyslechla jsem si příběh tak podobný tomu mému, že z toho až mrazí.

Jen v jeho případě byl žokejem s ostruhami otec a neschopnost naplnit jeho představy o životě neřešil zvracením, ale pitím. Patrik.

Své jméno mi prozradil po terapii, když jsme se šli společně projít. Brázdili jsme úzké chodníčky, dívali se jeden druhému do očí a hlavně mluvily. Celé hodiny jsme mluvily o všem, co nás kdy potkalo a dovedlo až sem. Společně jsme se smáli, plakali i mlčeli.

Ačkoli to zní jako klišé, nedokážu své pocity vyjádřit jinak, než splynutí duší. Dokonalé souznění dvou zdánlivě bezvýznamných jedinců, kteří v tom druhém našli chybějí díl sebe sama a stali se tak kompletní bytostí. Nešlo tady o fyzické spojení.

Vlastně jsme nezašli dál než k držení za ruce, ani jsme se nepolíbili. Přesto jsem nic silnějšího v životě nezažila. Pro to, co jsem tu noc cítila neexistuje v vypovídající slovo. Protože ani euforie, ani extáze nejsou plně adekvátní.

Můj malý soukromý omezený vesmír se střetl s jeho vesmírem a v té obrovské explozi, ne nepodobné Velkému třesku, přestalo existovat JÁ a transformovalo se v to nepředstavitelně krásné MY. A to nám také zůstalo až dodnes.

Natálie, 33 let, Liberecký kraj

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé