Byla to veselá a hodná dívka. To, že si z ní dělají doma otroka a týrají ji, věděli všichni. Přesto nikdo nic neudělal. Až to jednoho dne nevydržela…

Sedím v poslední řadě našeho kostela a poslouchám smutná slova a tklivé písně varhan. Mluví pan farář a sedí tu pár příbuzných. Můj pohled se soustředí na bílou rakev. Brala jsem jí jako její babička. Měla strašně těžký život.

Ve dvanácti nezažila nic jiného než týrání svých rodičů. Byla jsem její opora. Jen já vím, že nespáchala sebevraždu dobrovolně, a proto se za úplného ticha zvednu a odcházím ven. Nemůžu totiž poslouchat její rodiče, kteří předstírají lítost.

Jejich smutek je přetvářka. Jsem strašně ráda, že existují vzpomínky – ty jediné nám nikdo nemůže vzít. Vím, že na ní nikdy nezapomenu. Do deseti let, kdy neřešila vztahy v rodině, protože je nechápala, se neustále jen smála.

Smích bylo pro ní vysvobození, asi nemohla jinak. Za poslední dva roky se ale strašně změnila. Ta tam byla ta veselá holka.

Byla jen otrokyní

Její táta alkoholik jí neustále mlátil a všechnu zlost si vybíjel na ní. Její brácha byl rozmazlený miláček rodiny. Jeho radostí bylo na Ivanku žalovat. Vetšinou to nebyla pravda, ale i přesto dostala vynadáno.

Ivana neměla nikdy nic, ale jednou se mi svěřila, že chce jen to, aby jí rodiče měli rádi. Několik let chodila v jednom oblečení. Věnovala jsem jí všechen svůj čas a snažila se, aby byla se mnou šťastná. Jednou jsem viděla, jak se jí ve výloze líbí šaty.

Byly drahé, ale její radost mě usvědčila v tom, že to nebyly vyhozené peníze. Její máma, věčně nervózní ženská, koukala jen na to, aby byla hezká. Často se vracela domů opilá. Ivana musela zvládat školu, starání o bráchu, všechny domácí práce.

Když něco nebylo v pořádku, zbili jí. Všichni v okolí to tušili, přesto nikdo nic neudělal. Nejhorší na tom ale je, že všichni teď hrají divadlo o tom, že nevědí, proč se zabila.

Nikdo to neřeší

Ve škole byla nejchytřejší, ale pro její vrstevníky byla jiná. S nikým se nekamarádila, protože neměla čas. Podle mě jí zabili rodiče, i když do rybníka skočila sama.

Nechala pro mě vzkaz, na kterém bylo DĚKUJI! Děkovala za všechno, co se mnou zažila a možná i za ty šaty. Hrozné je, že jí nikdo nehledal.

Měla jsem o ní strach, ten však neměli její rodiče, kteří mi v klidu řekli: ,,že bude u babičky, kde taky jinde?” A pak dodali:: “Kdo za ní má uklízet a hlídat kluka?“ No přece rodiče! Měla jsem chuť říct. Ti ale nemohli. Tak daleko je zavedl alkohol.

Po pěti dnech našel Ivanku jeden rybář v rákosí. Teď bude chudák její brácha. Nevěděl, co má, když se o něj Ivanka starala a on jen žaloval. Jeho rodiče se totiž změní.

Marie (57), Pardubice