Z návštěvy si přinesl v kapse dva chlebíčky v ubrousku. Z obchodu čokoládovou tyčinku a z čekárny lékaře dokonce umělou kytku v malém květináči. Můj manžel začal krást a já si s ním nevěděla rady!

Vždycky byl slušný a poctivý. Zatím, co ostatní rozkrádali ve velkém, my neměli ani firemní propisku. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se z něho stane ve stáří zloděj, vysmála bych se mu!

Po příchodu z návštěvy u našich dobrých známých jsem si všimla, že má na kalhotách nějaký mastný flek. Ze zvyku jsem zapátrala v kapsách, zda v nich nemá zapomenutý mobil. Ruka se mi zanořila do něčeho mazlavého.

„Fuj!“ vykřikla jsem a vytáhla rozmačkaný chlebíček. Vlastně dva. Jeden s vejcem a druhý s uherákem!

Všude mi udělal ostudu

Nevěřícně jsem koukala na tu nechutnou hromádku čehosi. Ukázala jsem ji manželovi. „No co, vzal jsem si jen to, co jsem nestihnul sníst tam! Jsou moje, ty chlebíčky…“ tvrdil. Do rána jsem na tu podivnou příhodu zapomněla.

Potřebovala jsem před víkendem udělat velký nákup a tak jsem vzala manžela s sebou. Ověsila jsem ho taškami a odhodlaně vtrhla do chrámu konzumu. Po chvíli jsem zpozorovala, že se mi Jarda ztratil. „Asi někde okouní,“ řekla jsem si a dál se věnovala nákupu.

Potkali jsme se až u pokladny. V tom k nám přistoupil nějaký hlídač. Ostraha objektu! „Pane, vyndejte všechno z kapes,“ vyzval manžela. Z kapsy vypadla manželovi čokoládová tyčinka. Nějaká speciální s proteiny, docela drahá, asi za třicet korun!

Nikdy jsem takovou nekoupila, manželovi tahle moderní strava nechutnala. A teď měl tyčinku v kapse!

Manžel se asi zbláznil

„Co to,…“ ani jsem se nestačila zeptat. Manžel jen mávnul rukou a z peněženky vytáhnul stovku. Mrsknul s ní po tom ochránci zákona a odešel. Vzpurně, aniž by se po mě ohlédnul! Měla jsem toho právě dost. „Děláš mi ostudu!

Copak to nechápeš?“ rozplakala jsem se hned před obchodem. Koukal na mě udiveně. Jako by to, co se právě stalo, nestálo za pláč, natož nějaké rozčilování! Dospěla jsem k závěru, že je manžel nemocný. Že se zbláznil, nebo že ho popadla kleptomanie.

Ráno jsem ho nekompromisně vytáhla z postele. Postavila ho před hotovou věc: „Buď se mnou půjdeš k lékaři, nebo to na tebe řeknu dětem. Budeš mít ostudu!“ Popadl svůj oblíbený batůžek a dobrovolně se v mém doprovodu vydal k obvodnímu lékaři.

Ten předepsal manželovi nějaké slabé léky na uklidnění. Prý je to jen stres, nic jiného!

Trefila jsem ho

Jarouš se spokojeně usadil do křesla a zapnul televizi. Já se pustila do vaření oběda. Zakopla jsem ale o pohozený manželův batůžek. Zvědavě jsem rozepnula zip a uviděla umělohmotnou kytku v hranatém keramickém květináči!

Ještě před chvílí stála na stole v čekárně u našeho obvodního lékaře! Vzala jsem batoh a mrskla s ním po manželovi. Teprve když leknutím vyskočil z toho svého křesla, všimnul si, co mu to vlastně přistálo na hlavě. „To máš za to!

Nemělas mě tam vodit!“ pronesl škodolibě a zavřel se ve svém pokoji. Trucoval! V zoufalství jsem zavolala dceři. O radu a podporu! Večer přišla s bonboniérou. Kokosovou, tu mám nejraději!

Kradla jsem taky

„Mami, vezmi si, na nervy! Hledala jsem nějakou radu na internetu. Měla bys na našeho tátu jít šokem. Šokovou terapií!“ oznámila mi a nastínila svůj plán. Bláznivý a naprosto šílený plán!

Ráno jsem popadla manžílka a hnala se s ním do stejného obchodu, kde před necelým týdnem kradl. Hlídala jsem ho, aby se neztratil. U pokladny k nám přistoupil pán z ostrahy. Tentokrát nemluvil k manželovi, ale ke mně! „Vyndejte všechno z kabelky.

A taky z kapes!“ poručil mi a já to ochotně učinila. V kabelce jsem měla lahev alkoholu a drahou rtěnku, čokoládu a řasenku. A také malou voňavku. „Paní, zavolám policii!“ oznámil mi ten pán a hned začal mačkat tlačítka na telefonu. Já se nebránila.

Jen jsem vyčítavě koukla na manžela: „Vidíš, Nakazila jsem se tou tvojí nemocí. Už taky kradu!“

Terapie byla úspěšná

Koukal na mě, jako bych se zbláznila. Potom vytrhnul telefon tomu pánovi z ruky. „Všechno zaplatím. Ona je manželka nemocná! Smilujte se nad námi!“ prosil. Musel prosit dlouho, ale nakonec se mu to povedlo.

Všechno mnou ukradené zboží zaplatil a odvedl mě domů. Já si sedla do jeho křesla a pustila televizi. „No vidíš. Po té krádeži je mi tak nějak dobře! Asi mi stoupnul adrenalin z toho zážitku.

Zalíbilo se mi to!“ oznámila jsme mu spokojeně a slupla zbytek bonboniéry od dcery. Jarouš byl ze mě v šoku. Začal chodit nakupovat sám. Všude mě doprovází a stará se o mě jako zamlada. Bojí se, abych něco nevyvedla! Moje terapie šokem se vyvedla. Manžela jsem vyléčila a ještě si polepšila!

Věra T. (68), Klatovy