Moje šedesátiny jsem chtěla velmi skromně oslavit v zaměstnání. Na rodinné oslavy nebyli lidi. Můj syn totiž zmizel před šesti lety.
Vracela jsem se o něco později ze zaměstnání. Oslava se celkem vydařila. V zasedačce se sešlo pár lidí, připili jsme si, snědli pár chlebíčků. Šéf měl krátký proslov, poděkoval mi za dobrou práci a dostala jsem dar. Krásný zlatý přívěsek s řetízkem.
A také nádherný pugét. Doma jsem si rychle sundala kabát a strčila květiny do vázy. Doufám, že mi dlouho vydrží. Miluji řezané kytice, ráda jsem je dostávala. Bohužel je už dlouho nedostávám. Můj syn mi je nosil pravidelně. To je ale opravdu už hodně dávno.
A manžel, naposledy před dvěma roky. Letos na jaře bohužel zemřel. Za týden by mu bylo 75 let.
Zabraná do vzpomínek
Vytáhla jsem staré album. Malý Karlíček se z nich na mě usmíval. Byl to hodný a roztomilý klouček. Jenže pak se to nějak zvrtlo. Začalo to v pubertě. Jeho revolta vůči nám, rodičům, byla tehdy drsná. Flámy, střídaly flámy.
Nakonec seknul i s vysokou a odešel z domova. Hrozně jsem to obrečela, ale nakonec to bylo jediné rozumné řešení. Našemu vztahu to přece jen trochu pomohlo. Syn za námi jezdil na návštěvy. Našel si práci, postavil se na vlastní nohy.
Ale jinak jsme o něm vlastně nic moc nevěděli. Jak žije, má přítelkyni?
Děsivá zpráva
Čekali jsme tehdy syna už několik dní. Ale nepřijel za námi, jak slíbil. Ani nezavolal a jeho telefon byl nedostupný. Nakonec jsme kontaktovali policii. Od té doby o něm nikdo nic neví. Jakoby se propadl do země. Zmizel beze stopy. Už je to dlouhých šest let.
Manžel z toho trápení onemocněl a jeho srdíčko to nkonec nevydrželo. Nemůžu to dodnes pochopit, co se stalo. Aby člověk jen tak zmizel. To jsem znala jen z detektivek. A myslela jsem si, že v běžném světě to není možné.
O koho se jedná?
Zaklapla jsem album. Jsou to už jen vzpomínky. Ale já pátrání po svém synovi ještě nevzdala. Pomáhá mi v tom jedna agentura. A zrovna dnes jsme si domluvili schůzku. Prý mají pro mě něco nového. Samozřejmě, že jsem už k takovým zprávám poněkud skeptická.
Pokaždé je to totiž marný příval naděje, kterou rychle zchladí zklamání, že jsme se v pátrání vlastně nikam nepohnuli. No uvidíme zítra.
To snad ne!
Druhý den mi detektiv oznámil, že našel ženu, která byla Karlovou poslední přítelkyní. Jak je možné, že až teď. Prý se dlouho zdráhala, ale nakonec svolila ke schůzce. A zrovna také přicházela. Hezká, štíhlá blondýna.
Byla trochu nejistá, ale přesto se na mě mile usmála. Podala jsem ji ruku a netrpělivě se na ní zahleděla. Chtěla jsem vědět všechno.
Přijede Kája?
Od Terezy jsem se dozvěděla, že s mým Kájou chodili asi půl roku, když otěhotněla. Chtěli se vzít, chtěli jet za námi, aby nám vše oznámili. Jenže pak Karel záhadně zmizel. Tereza nejprve myslela, že ji prostě opustil.
Nebydleli tehdy ještě spolu, a tak na ni ani později nepřišla policie, když Káju začali hledat. Tereze se pár týdnů po Karlově zmizení narodila dcera Karla. Zůstala s ní sama. Kája už půjde na podzim do školy. Hleděla jsem na tu ženu v naprostém šoku.
Můj syn má dítě. Já mám vnučku! To snad ne. Najednou mě přepadla nedůvěra. Co když si to ta ženská všechno vymyslela? Ale tu domnělou vnučku bych přece jen ráda viděla.
Mám ji moc ráda
Když jsem Káju poprvé uviděla, byla to láska na první pohled. Malá, roztomilá holčička je tak úžasně podobná mému synovi, když byl malý! Původně jsem trvala na tom, abychom udělali zkoušku DNA, která by potvrdila, že jde skutečně o Karlovu dceru.
Ale není to vůbec nutné. Vidím a cítím, že je to moje vnučka. Potkalo mě neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Ať už je můj syn kdekoli, k mým šedesátinám mi poslal opravdu krásný dárek. Káju a její maminku. Už nejsem tak sama.
Miroslava K. (60), Prostějov
