Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem při pravidelném běhání v lesoparku byla napadena psem, který utekl svému majiteli z oplocené zahrady. Od té chvíle se psů děsím.

Míjela jsem se známými běžci, ale i s maminkami, které zde byly s dětmi na procházce. Neznali jsme se, ale pohled očí, úsměv či milé pokývnutí nahrazovalo pozdrav. Mírně jsem vyklusávala, najednou jsem však pocítila náraz do boku a palčivou bolest.

Nečekaně na mne vyskočil pes. Okamžitě mi proběhlo hlavou, že to dobře neskončí, že v sobě nezapře bojové pudy předků. Opakovaně se mi zakousával do boku a do nohy a od ní se už dokonce nechtěl odtrhnout. Křičela jsem bolestí, ale možná více strachem…

To snad nikdy neskončí!

Měla jsem pocit, že jsem najednou v celém parku sama. Z mnoha stran se ozýval křik, ale nikdo statečný se dlouhou dobu ke mně neodvážil, až jeden postarší muž psa chytil za hlavu. Stisk psa byl ale stále silný, nepouštěl se.

Věděla jsem, že musím vydržet, naštěstí se začali konečně sbíhat další lidé.

Druhý odvážný pán nasadil psovi na krk řemen, který pevně utáhl, a po chvilce jsem cítila, že obrovský tlak polevuje, o to větší bolest jsem ale začala pociťovat hned na několika místech zároveň. Měla jsem na sobě potrhané oblečení a z cárů vytékala krev.

Stékala mi po ruce a z boku a přímo proudem cákala z nohy. Když mne začal ošetřovat lékař z přivolané záchranky, úplně jsem se rozklepala.

Strachu se už nezbavím

V nemocnici jsem si pobyla celý týden. Tržné rány se sice hojily pomalu, děsivě bolely, ale postupně se zacelovaly. Horší byly pocity, které mě pronásledovaly ve dne, ale mnohem více v noci.

Jakmile jsem usnula, okamžitě mě ve snech napadala smečka psů a trhala mne na kusy. Došlo to tak daleko, že jsem se bála usnout. Po čase jsem byla tak vyčerpaná, že jsem musela začít brát léky na spaní.

Stav se začal mírně upravovat, až nakonec noční hrůzy vymizely. Velká zkouška měla ale teprve přijít. Šli jsme s manželem parkem a najednou před námi vyběhl volně pobíhající pes bez košíku.

Začala jsem nepříčetně a naprosto hystericky křičet, ať si ho páníček zavolá okamžitě k sobě. Úplně jsem se třásla a nemohla se uklidnit. Vypadala jsem jako blázen. Manžel mě objímat a utěšoval. Já se však příšerně bála, cítila jsem, jak se mi podlamují kolena.

Je tomu už dva roky, a já se bojím dodnes. Už neběhám sama parkem, vlastně neběhám vůbec. Dlouho jsem se snažila zbavit oněch strachů a pocitů, které se mi stále vrací.

Příliš se mi to nedařilo, vyhledala jsem dokonce pomoc psychologa a nyní, na zvládnutí přetrvávajících potíží, pracuji s jeho pomocí. Stále ještě, když zahlédnu volně pobíhajícího čtyřnohého přítele člověka, mám pocit, že hledím na zabijáka. Bojím se, že tohoto zážitku se do smrti nezbavím.

Jana (39), Choceň