Domů     Sebevražda pro mě byla vysvobozením
Sebevražda pro mě byla vysvobozením

Dostala jsem se do situace, kdy mě přestal bavit svět. A navíc jsem věřila, že mi všichni jen lžou.

Když pozoruji slunce, měsíc či hvězdnou oblohu, často si uvědomím, že už pro mě dnes svítit neměly. Je tomu víc jak pět let, co jsem se rozhodla zemřít. Důvody byly prozaické. Byla jsem přesvědčená, že umírám na rakovinu.

Smrti se nebojím, ale bolesti strašně.

A rakovina je přece ta nejhroznější způsob odchodu ze světa, který přichází až dlouho poté, co vám tělo rozežere nádory a mysl zdeformuje takovým utrpením, že se budete na svůj konec těšit jako na to nejsladší vysvobození. Aspoň tak si to já představuju.

A tak jsem se chtěla vysvobodit sama, dřív než přijde konečné stádium, kdy už na to nebudu mít sílu.

Začalo to nemocí

Tehdy jsem onemocněla a musela na poměrně těžkou gynekologickou operaci. Moje problémy spočívaly v uvolněné děloze a několika dalších komplikací, ovšem nález, který by potvrdil karcinom neexistoval.

Stejně jsem ale byla dost vyděšená, prostě jsem se bála toho, co najdou až se do mě podívají trochu blíž. Lékaři i sestry byli strašně nepříjemní.

Když jsem se ptala na podrobnosti, usadili mě vždy chladnou větou o tom, že nemají čas a já se vařila ve vlastní šťávě.

Na den operace nezapomenu. Ráno mě sestra seřvala jako malou holku, za to, že se bojím a jestli chci, zavolá prý psychiatra. Pak mi píchla uklidňující injekci a v mrákotách mě odvezla na sál.

Operace trvala čtyři hodiny a když jsem se probrala, dlouho se na pokoji nikdo neobjevil. Druhý den mi lékař vysvětlil, že je všechno v pořádku a maximálně do tří měsíců jsem kompletně zahojená a bez potíží. V nemocnici si mě nechali ještě několik dní a pak mě poslali domů.

Operace se nepovedla

Bylo mi hrozně. Nemohla jsem bolestí spát, sedět a ani pořádně chodit. Dcera mi koupila ve zdravotních pomůckách nafukovací kruh, který mi měl při sezení trochu ulevit, ale moc nepomohl. Brala jsem léky a rostlo ve mě podezření, že mě ve špitále podvedli.

Prostě mi tu rakovinu našli, ale rozhodli se, že se na mě vykašlou, nic mi neřeknou a nechají mě umřít. Je mi třiašedesát, na co by do staré báby vráželi peníze pojišťovny. To raději utratí za mladší pacienty.

Moje podezření se pomalu měnilo v jistotu poté, co uplynuly ne tři měsíce, ale půl roku a já trpěla bolestmi stále. Doktoři se ale se mnou odmítli bavit a posílali mě na psychiatrii.

Manžel a dcera mi taky nechtěli naslouchat a za zády se mi posmívali, že jsem hysterka a vymýšlím si nesmysly. Nahlas nic neřekli, ale já jim viděla až do žaludku.

Proto jsem se úplně uzavřela do sebe a přestala komunikovat. Trápila jsem se ležíc ve svém pokoji dnem i nocí. Často jsem proplakala celé hodiny a představovala si to utrpení, které nastane možná už zítra.

Ty poryvy nesnesitelných bolestí, jejíž předzvěst jsem už pociťovala teď. Připadala jsem si jako mučedník na kříži a modlila se k bohu, abych do rána umřela. Ani ten mě ale nevyslyšel, a tak jsem se rozhodla vzít svůj osud pevně do rukou.

Plány na smrt

Všechno jsem si pečlivě naplánovala. Koupím si provaz a oběsím se na stromě. Před tím zapiju láhví kořalky plato prášků na spaní a smrt si tak posychruju. A navíc nebudu vnímat ani strach ani nic jiného. Hlavně musím všechno zařídit nenápadně.

Provaz jsem schovala pod matraci, flašku vodky do skříně mezi svetry a prášků na spaní jsem měla dost zcela oficiálně. Při procházce se psem jsem si vybrala i vhodný strom.

Byl na odlehlém místě, ve svahu a pod ním se válela kupa roští a kamení, takže byly jeho větve dostupné. Stačí na ten marast vylézt, přehodit provaz a pak ho jen odkopnout…

Když teď na to vzpomínám, rozhodnutím, že se zabiju, se mi hodně ulevilo. Trápení a strach už jsem vnímala jako časově ohraničené, tudíž jsem se mohla těšit, že se jich zbavím. Nejhorší pro mě bylo to nekonečno zoufalých dní přede mnou.

To, že jsem nedohlédla konce bolestí a utrpení. A v neposlední řadě i neschopnost se tomu postavit. Jak bych se mohla vzepřít rakovině? Vždyť je to předem prohrané!

Poslední den v životě

V den D jsem si kolem pasu omotala provaz a schovala ho pod bundu. Do kapsy nasypala hrst prášků a do druhé zasunula láhev kořalky. Byla jsem jako omámená. Šla jsem na smrt a naposled pozorovala mraky nad hlavou. Ne, nedojímalo mě to.

Byla jsem skálopevně rozhodnutá a psychicky vlastně už víc na druhém břehu než v pozemském životě. Těšila jsem se, že se brzy potkám se svou maminkou a tátou. Už tam na mě určitě čekají.

Udělala jsem však zásadní chybu. Když jsem přišla ke stromu, odmotala jsem provaz a rozhodla se, že nejdřív zapiju prášky na spaní. Než začnou spolu s alkoholem působit, chvíli to potrvá a já zatím upevním smyčku.

Bez zaváhání jsem si je nasypala do krku a na ex vypila dobrou půlku flašky. Vzala jsem lano a začala šplhat po hromadě roští, abych si připravila oprátku. Za pár minut se se mnou ale začal svět točit, bylo to o daleko dřív, než jsem čekala.

Oprátka už ale visela, stačilo provlíknout hlavu a skočit. V poslední chvíli jsem ještě chtěla dopít zbytek vodky, ale láhev mi spadla a rozbila se. To jsem už ale neřešila, protože jsem začala ztrácet pojem o realitě.

Všechno jsem vnímala jako ze snu, obrazy se podivně a nesouvisle míhaly… Hop. A víc si už nepamatuju.

Konec nadějím

A pak jsem se probrala. Ležela jsem pod stromem s provazem na krku a přes nohy mě tížila zlomená větev, která se mojí vahou utrhla. Venku se začalo stmívat a já si vůbec nedokázala uvědomit, co tam dělám, kdo jsem a proč ležím na zemi.

Vůbec jsem si nevěděla rady, a tak jsem se zvedla, sundala si provaz z krku a potácela se cestou nevěda kam. Pomalu se mi vracela paměť a já si matně uvědomovala, že tady někde bydlím, ale nevím, jak se domů dostat.

Začala jsem brečet a jak jsem ještě byla pod vlivem drog, tak i padat a otloukat se o stromy a zeď, která vedla podél lesoparku. Naštěstí mě potkali nějací lidé, kteří mě podle mých zmatených instrukcí odvedli před náš dům a zazvonili na manžela.

Ten už mě několik hodin hledal a když spatři, v jakém jsem stavu, hned zavolal sanitku.

Nakonec jsem se tedy přece jen do blázince dostala. Zavřeli mě na tři měsíce a bylo to tam tak otřesné, že nebýt prášků, které tam do mě cpali, tak bych utekla. Rodina se ale konečně chytla za nos a začala mě brát vážně.

Denně za mnou docházel jak manžel, tak dcera. Když mě poprvé uviděla, padli jsme si do náruče a obě brečely jako plačky na pohřbu. Já jsem byla strašně potlučená, obličej od větví do krve rozškrábaný a kolem krku mohutnou striangulační rýhu od provazu.

Drželi jsme se pak za ruce a šli na procházku po areálu a mnoho hodin si povídali. Poprvé po mnoha letech.

Svět znovu zalilo slunce

Po propuštění mi lékaři vystavili písemné dobrozdání o tom, že v žádném případě netrpím rakovinou a já jim konečně uvěřila. Když si na to dnes vzpomenu, jsem vděčná, že mě cosi ochránilo a já při páchání sebevraždy udělala tolik chyb, že se mi nepovedla.

Situace v rodině se natolik změnila, že dnes jezdíme společně I na dovolenou a jsme rádi, že se máme. To si totiž člověk často uvědomí až poté, co o někoho přijde.

Věra M. (67), Kroměříž

reklama
Související články
4.5.2024
Stejně jako máma jsem byla posedlá vzhledem. U ní jsem to nenáviděla, a přitom jsem dusila svoji dceru. Moje matka měla štěstí, že se vdala za úspěšného muže. Můj otec vydělával dost peněz, takže ona mohla být doma a starat se o sebe. Zastávala názor, že žena musí být prostě krásná. Tento styl výchovy jsem převzala od ní i já, ačkoli jsem to nenáviděla. Jak se to stalo? Snadno. „Nepoveden
3.5.2024
Tereza je naše vymodlené dítě. Dlouho se nám nedařilo počít, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. I když pak se od nás zase odvrátilo. S Vláďou jsme se seznámili, když nám bylo už 35 let. Oba jsme toužili po rodině, ale před tím jsme nenašli vhodné partnery. Osudový muž Vláďa Jakmile jsme narazili na sebe, oba jsme věděli, že to je přesně ono. Proto jsme ani neotáleli a dohodli jsme se, ž
2.5.2024
Po smrti nevlastního otce se stalo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Dědictví zasáhlo do mého života nelítostně, ten domek jsem musela rychle opustit. Nevlastního otce jsem měla moc ráda. Maminka si ho vzala, když mi bylo pět let. Vycházela jsem s ním dokonce lépe než s mámou. Spolu pak měli syna Vojtu. Máma Vojtu rozmazlovala a stavěla nás proti sobě. Byla jsem ráda, když jsem vypadla po učňáku
1.5.2024
Tehdy jsem byla sama ještě dítě! Pozdě jsem litovala, že jsem své miminko dala k adopci, ale neměla jsem na výběr. Po letech si mě však našlo! Je to tak dávno, a přesto se na to nedá zapomenout! Stále to strašně bolí. Bylo mi šestnáct, když jsem se zamilovala do vojáka, který sloužil v našem městě. Myslela jsem si, že to je láska na celý život. Když jsem otěhotněla, úmyslně jsem našim neřekla n
29.4.2024
Čekaly jsme s mámou na tátu. Ohlásil, že si přijde pro věci. Rodiče procházeli složitým rozvodem a hádali se kvůli majetku. Naši koupili chalupu, když jsem byla ještě malá. Ze zchátralého stavení udělali společnými silami malebnou vilku. A ze sadu plného starých stromů a v neposlední řadě kopřiv, vysokých jako urostlý chlap, tak pěknou zahradu, že o ní vyšel článek v časopise Zahrádkář, dodn
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Kamenné řady u Kounova: Vyzařují tajemnou energii?
enigmaplus.cz
Kamenné řady u Kounova: Vyzařují tajemnou energii?
Řady tvořené více než 2000 neopracovanými kameny s nejasným posláním jsou dnes největší megalitickou památkou Česka. A zřejmě také jednou z našich největších záhad. Jeden z nejzáhadnějších kamennýc
Měsíční kamínek splnil tajné přání?
skutecnepribehy.cz
Měsíční kamínek splnil tajné přání?
Byl to žertík, kterým jsem všechny zaskočila. Nakonec jsem ale byla zaskočena já. Splnil snad kamínek na mém krku moje slova? V  tom malém městečku na jihu Moravy jsme se ocitli s přítelem náhodou. Ten kámen na tržišti mě zaujal hned, jak jsem ho uviděla. Když jsem ho vzala do ruky, už jsem se ho nemohla vzdát.
Elvis Presley: Legendární Král Rock’n’Rollu
epochaplus.cz
Elvis Presley: Legendární Král Rock’n’Rollu
Život krále rock’n’rollu, Elvise Presleyho, byl plný vzestupů a pádů, které ho katapultovaly na vrchol slávy, ale také ho stály život. Jeho nekonečná vášeň pro hudbu a osobitý styl se staly ikonickými pro celou éru. Od chudých začátků v Mississippi po oslnivé vystoupení ve slavném pořadu Comeback 1968, Elvis zanechal nezaměnitelnou stopu ve světě hudby.
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Asijské nudle s vepřovým masem
tisicereceptu.cz
Asijské nudle s vepřovým masem
Co nesmí chybět v žádném asijském pokrmu? Především chilli, které dodá pokrmu ten správný říz, čerstvé bylinky, křupavá zelenina a sezamová semínka. Suroviny 200 g vepřových nudliček (například
Jak se pářili termiti před 40 miliony lety?
epochalnisvet.cz
Jak se pářili termiti před 40 miliony lety?
Vědci nalezli v třetihorním baltském jantaru důkazy, že nejen vzhled hmyzu, ale také jeho chování je konzervováno desítky milionů let. Přibližně před 40 miliony let se termití pár druhu Electrotermes affinis zrovna věnoval námluvám, když uvízl v lepkavé pryskyřici stromu a navždy zůstal uvězněn ve zkamenělém jantaru. Tato dosud jediná známá fosilie páru termitů poskytla
Časté užívání marihuany může zvyšovat riziko infarktu, naznačuje studie
21stoleti.cz
Časté užívání marihuany může zvyšovat riziko infarktu, naznačuje studie
Podle studie zveřejněné v časopise The Journal of the American Heart Association je u lidí, kteří často kouří marihuanu, vyšší riziko infarktu a mrtvice. Článek je analýzou každoročního průzkumu ameri
Zámek Kynžvart: Dřevomorka už dávno neřádí
epochanacestach.cz
Zámek Kynžvart: Dřevomorka už dávno neřádí
Zámek Kynžvart je vystavěn v kombinaci klasicismu a empíru a od roku 1828 v něm sídlilo muzeum, jedno z nejstarších v Čechách. Býval letním sídlem hraběte a diplomata poloviny 19. století Klemense Metternicha, a proto se v něm také odehrálo mnoho významných setkání evropských politiků. Navštívil ho ale například také básník Johann Wolfgang Goethe. Poté, co byl zestátněný zámek v roce
Zemřela herečka Simona Postlerová (†59)
nasehvezdy.cz
Zemřela herečka Simona Postlerová (†59)
V křehké tmavovlásce Simoně Postlerové (†59) byla vždy ohromná síla. Musela se rozloučit se životní láskou. Čelila i dalším vážným problémům, přesto se stále usmívala. Kdyby se vyplnil její dětský
Nenávist a intriky zkrotila růžová barva
nejsemsama.cz
Nenávist a intriky zkrotila růžová barva
Nikdy bych nevěřila, že se ta zlá holka někdy změní. Byla sobecká, povýšená, nikomu nepřála nic dobrého. Jednou změnila šatník a stal se snad zázrak. Už jako malá bývala Martina zlá a sobecká. Slyšela jsem o ní jen to nejhorší, a to nejen od spolužaček, ale i od její starší sestry Agáty. Byl to užalovaný, rozmazlený fracek. V dětství si vybrečela
V Dubaji plánují vysadit 100 milionů stromů. Pomůže to dostatečně v kompenzaci emisí uhlíku?
iluxus.cz
V Dubaji plánují vysadit 100 milionů stromů. Pomůže to dostatečně v kompenzaci emisí uhlíku?
Připravte se na novou podobu Dubaje. Město, které již teď září jako drahokam na Blízkém východě, nyní plánuje projekt, který ho nejen povznese, ale také obohatí jeho ekosystém. Dubaj Mangroves, ambici
7 zásadních momentů v dějinách Afroameričanů: Prezident poslal proti rasistickému guvernérovi vojáky
historyplus.cz
7 zásadních momentů v dějinách Afroameričanů: Prezident poslal proti rasistickému guvernérovi vojáky
V ulicích Birminghamu v americké Alabamě je opět rušno. Nejdřív je slyšet rána a pak jako domek z karet padá k zemi jeden příbytek afroamerické rodiny. Následně je zdemolován kostel, v němž se černoši setkávají. Obyvatelé tmavé pleti v „Bombinghamu“, jak se městu v 50. a 60. letech minulého století říká, nejsou před řáděním Ku-klux-klanu v bezpečí.