Dlouhou dobu jsem si říkala, že náš Štefan se snad nikdy neožení. Proto jsem byla moc ráda, když nám oznámil, že se zasnoubil s Jitkou.


Byla to hodná holka a nejlepší na ní bylo, že si našeho synáčka chtěla vzít. I když je pravda, že v něčem měla na můj vkus až příliš velkopanské způsoby.

Poznala jsem to, když mě Štefan požádal, abych s ním šla vybrat zásnubní prsten.
Já koukala po něčem, co se dá nosit každý den. Jenže Štefan měl od Jitušky jiné pokyny. „Mami, musí to být s diamantem aspoň čtyři milimetry v průměru.

Když už se zasnoubí, tak aby holky viděly. Neboj, peněz mám dost…“ O tom jsem nepochybovala, Štefan byl šikovný, prací doslova posedlý a vydělávat uměl skvěle. Myslela jsem si své, ale byli to jejich zásnuby, tak jsem ho nechala, ať udělá, jak myslí.


Oslava se konala u nás doma. Prsten udělal na všechny velký dojem, i když Jitky máma si, stejně jako já myslela, že to mladí přehnali.

Po příjemně prožitém slavnostním odpoledni Jitčini rodiče odjeli, pánové pokuřovali na balkoně a já s Jitkou jsme se pustily do úklidu.

Už jsme měly skoro všechno hotové, zbývalo jen vynést tříděný odpad a Jitka se nabídla, že to udělá.
Byla zpátky v cuku letu, bez tašek od odpadu a bílá jako stěna. Se slzami v očích mě zatáhla do předsíně.

„Paní Kárná, mě se stala strašná věc….,“ popotahovala rozrušeně, „ten prsten, on mi, jak jsem vyndavala papíry nějak sklouzl z ruky a teď je v kontejneru…“.
To byla tedy lapálie. Nejdřív jsem se tam šla s Jitkou podívat.

Zkusily jsme škvírou vytáhnout papíry, co byly navrchu, ale mezi nimi prsten nebyl. Nakonec nezbývalo, než požádat o pomoc syna a manžela, i když ani jedné z nás se do toho moc nechtělo. 
Pánové poměrně rychle usoudili, že tohle sami nezvládneme.

Manžel hodinu obvolával všechny možné instituce od strážníků po popeláře, až nakonec musel s prosíkem za místostarostou, s kterým se zná. Celou dobu jsme samozřejmě hlídkovali u kontejneru a dělali kino celému sídlišti.


Nakonec přijeli z úklidového dvora a kontejner nám vysypali. Po dalších dvou hodinách, když už jsme si svítili baterkami, protože se setmělo, se prsten konečně našel. Následující víkend se mi Jitka pochlubila mnohem menším prstýnkem.

Ten velký vrátili, vzali si menší a zbývající peníze nechali na snubáky. Byla jsem ráda, že dostala rozum, i když to pro nás všechny byl hodně náročný zážitek.

Eva R. (59), Olomouc