Marek, to byla moje velká láska. Tisíckrát jsem myslela na to, jaké by to asi bylo, kdybychom se tehdy doopravdy vzali.
Sobotní úklid. Utírala jsem zrovna prach z maturitního tabla, což je činnost, která ve mně probudí nostalgii. Ale nechat ho pokryté prachem, to není řešení. No tak jsem z něj ten prach utírala a bloudila očima po spolužácích a spolužačkách. Kde je jim konec?
A zase už jsem zabloudila pohledem na Marka. Ach ano, to je bolestivá věc. Marek. Nechce se mi tvrdit, že zrovna on byl mou největší životní láskou, ale byl pro mě tehdy moc důležitý. Byla jsem přesvědčena, že spolu zestárneme.
Oříškové oči, světle hnědé vlasy, šibalský úsměv věčného vtipálka. Psal básničky a recitoval je při měsíčku tak, že tlukot mého srdce musel být slyšet až na návsi u kostela. U toho kostela, v němž jsem si myslela, že si slíbíme lásku a věrnost na věky věků.
Pak nás v mých představách čekala budoucnost růžová jako vata na špejli, která se prodává na poutích. A proto se mi nechtělo z maturitního tabla utírat prach. Abych nemusela ani na vteřinu koukat do těch oříškových očí.
Určitě rád tančí
Ve čtvrtém ročníku se v naší třídě objevila nová spolužačka. Jmenovala se Miluška. Byl to přesně ten typ, který na co si ukáže, to dostane. A protože se jí bohužel zalíbil Marek, naší lásce zazvonil umíráček. Několik let jsem se z toho vzpamatovávala.
A Miluška to s Markem myslela opravdu vážně, pokud vím, záhy po maturitě ho dostrkala na národní výbor, aby jí ho už žádná jiná nemohla ukrást. Přestala jsem se starat o jejich osud a raději ani nechodila na abiturientské srazy, abych ty dva nevídala.
Věděla jsem, že by mě to ranilo. Jen čas od času jsem si při utírání prachu představovala, jak by můj život vypadal, kdyby se představy z mládí uskutečnily.
Měla bych vysokého, hezkého manžela, ne toho břicháče, který se zase už nevejde do nedávno nových kalhot. Chodili bychom spolu tancovat, vsadím se, že Marek tančí rád, a známí by zírali, jakého to mám doma fešáka.
Utrápená Miluška
Před několika lety jsem jela do Brna na školení, a když jsem se k večeru courala zpátky k nádraží, potkala jsem ženskou, která mi někoho připomínala. Byla to Miluška! Vypadala dost utrápeně. Ale usmívala se na mě jakoby nic. “Jak se má Marek?” vyhrkla jsem.
“Konečně jsem se s ním šťastně rozvedla,” vzdychla Miluška. “Bylo to s ním peklo. Byl samá ženská. Taky dost pil, občas mě i uhodil.” Nevěřila jsem svým uším.
“Buď ráda, že se s tebou rozešel,” prohodila ještě má zestárlá spolužačka a se smutným úsměvem odcházela. Dívala jsem se za ní s otevřenou pusou. Proto teď, když utírám z tabla prach, hrozím Markovi prstem.
Alena (50), okolí Brna
