Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo.
Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spravit hračku i bolavé koleno.
Kam najednou zmizel?
Bylo mi šest, když odešel. Alespoň jsem si dlouho myslela, že odešel. Nikdo mi nic nevysvětlil, jednoho dne prostě nebyl doma. Jeho hrnek stál na polici, bačkory zůstaly pod postelí a na věšáku visel kabát, který jsem tak dobře znala.
Maminka byla nezvykle tichá, stejně tak i babička, a když jsem se zeptala, kde je děda, obě mi řekly, že se nemám ptát. Nejdřív jsem čekala, že se vrátí na oběd. Potom jsem ho vyhlížela z okna, kdykoli se na ulici něco mihlo.
Když někdo zaklepal na dveře, rozběhla jsem se k nim tak rychle, až jsem několikrát upadla. Pokaždé to byl někdo jiný. Po čase jsem přestala běhat, ale čekat jsem nepřestala nikdy. Babička o něm ale nemluvila.
Babička nevzpomínala
Když jsem se na něj pokusila vzpomenout nahlas, odvedla řeč jinam. Někdy se na mě podívala tak přísně, až jsem měla pocit, že jsem udělala něco špatného. A tak jsem si začala myslet, že dědeček odešel kvůli mně.
Dětská hlava si totiž dokáže vymyslet vinu i tam, kde je to holý nesmysl. A když vám dospělí odpírají pravdu, zaplníte to prázdné místo sami. Většinou tím nejhorším, co vás napadne.
Roky ubíhaly. Vyrostla jsem, vdala se, měla vlastní děti. Naučila jsem se mnoho věcí, i ty, které dělal děda. Jen jednu věc jsem se nenaučila, a to přestat postrádat člověka, který zmizel bez jediného slova.
Pravdu jsem se dozvěděla až jako dospělá žena. Byla jsem tehdy na návštěvě u jedné rodinné známé, staré paní, která mě znala od narození.
Šokující zjištění
Povídaly jsme si o minulosti a ona najednou řekla, že jsem měla po dědečkovi oči. Pak se zarazila. Jako kdyby si teprve v tu chvíli uvědomila, co vypustila z úst. Když jsem naléhala, sklopila hlavu.
Dědečka zatkli. Byl prý politický vězeň. Odvedli ho kvůli tomu, co říkal a čemu věřil, nebo co mu někdo připsal. Přesné podrobnosti neznala. Prý. Po čase ho propustili, jenže domů se nevrátil.
Proboha proč? Seděla jsem tehdy u jejího stolu a měla pocit, že mi všichni ublížili. Celé roky jsem si představovala, že někde žije, že na mě možná zapomněl, že si našel jiný život. Nikdy mě nenapadlo, že za jeho nepřítomností stojí vězení.
A už vůbec ne, že po propuštění mohl být stále naživu, a přesto zůstal bez rodiny. Proč nás nehledal? Proč mi neposlal dopis? Proč mě nechal vyrůstat s přesvědčením, že mě opustil?
Začala jsem ho hledat
Ty otázky mě začaly pronásledovat. Čím jsem byla starší, tím víc mě bolelo, že jsem neměla možnost poznat ho jako dospělá. A tak jsem začala pátrat. Psala jsem na úřady, vyptávala se lidí, obracela se na každého, kdo mohl něco vědět.
Získala jsem několik adres, které už neplatily. Občas se objevila stopa, kvůli níž jsem několik nocí nespala, a pak se rozplynula. Čas běžel a já měla strach, že se nedozvím, jak to bylo.
Pak to přišlo
Po revoluci se leccos změnilo. Bylo snazší dostat se k informacím, ptát se na jména, která se dřív vyslovovala jen šeptem. Jednoho dne jsem držela v ruce adresu.
Obyčejný kus papíru, pár řádků, které pro mě znamenaly víc než všechny dokumenty, jež jsem kdy vlastnila. Dlouho jsem se odhodlávala tam jet, ale nemohla jsem to nechat být. Nakonec jsem tam stála a zazvonila. Otevřel mi starý muž.
Měl prošedivělé vlasy, tvář rozrytou vráskami a oči, ve kterých jsem po několika vteřinách poznala něco důvěrně známého. „Dědo?“ zašeptala jsem. Dlouho mlčel. Potom ustoupil ode dveří a pustil mě dovnitř.
Tak blízcí i tak vzdálení
Seděli jsme proti sobě u malého stolu. Vyprávěl mi o vězení. O strachu, výsleších a dnech, kdy nevěděl, jestli se ještě někdy nadechne svobodného vzduchu. Musela jsem se zeptat, proč se nevrátil. A pak mi řekl něco, co ve mně zůstalo jako střep.
Udala ho vlastní žena. Moje babička. Prý se to dozvěděl už tehdy. Když ho propustili, nemohl se vrátit domů. Ne proto, že by přestal milovat rodinu, ale proto, že nedokázal žít pod jednou střechou s člověkem, který ho podle jeho slov poslal do vězení.
Měli problémy, ale přede mnou je neventilovali. Proto jsem nevnímala, proč se babička tak divně dívá, když jsem o dědovi mluvila.
Poslouchala jsem ho a v hlavě se mi míhaly obrazy babičky, jak mi zapíná kabátek, jak mi češe vlasy, podává krajíc chleba namazaný máslem. Byla to ona?
Pravdu už nezjistím
Ptala jsem se, ale děda pak neměl sílu odpovídat. Nebo nechtěl. Měl to v sobě uzavřené, měl svůj příběh. Byla řada na babičce, abych se zeptala jí, ale už to nešlo, protože zemřela.
Moje máma sice ještě žila, ale ta jen odsekla s tím, že kdoví, jak to všechno bylo. Ano, kdo to všechno ví, protože máma byla zase ovlivněna babičkou. A já tak žiju s příběhem, který možná nikdy nepoznám celý.
Dana L. (70), Jeseník