Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla.

Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo.

Stále byla „normální“, ale výraz ve tváři nebyl ani tak smutný, jako spíš šedý, depresivní, bez života. Nejdřív plakala, potom skoro přestala mluvit. Nebyla veselá, ale ani podrážděná nebo zlá. Prostě nijaká. Nakonec ji odvezli do psychiatrické léčebny. Tehdy jsem tomu nerozuměla, jen jsem vnímala strach v očích dospělých.

Čekala jsem můj idol

Když jsem pochopila, co se asi stalo, tak jsem si myslela, že ji vyléčí. A když se po několika měsících měla vrátit, čekala jsem, že zase uvidím tu krásnou tetu, kterou jsem tolik obdivovala.

Jenže přede mnou stála žena, kterou jsem sotva poznávala. Vlasy měla zacuchané, oblečení pomačkané a pohled snad ještě více nepřítomný. Až po letech jsem viděla film Babička a přesně tam jsem tetu našla. Ve tváři Viktorky.

Divoké vlasy, kruhy pod očima, výraz bez života. Až děsivý. Teta třeba neodpovídala na otázky, jen se občas podivně usmála, jako by v sobě ukrývala nějaké tajemství, ke kterému nikdo z nás neměl přístup. Až jsem se bála.

Najednou byla jako tělo bez duše

Postupně jsem si na její mlčení zvykla, ale nikdy jsem si nezvykla na ten smutek, který kolem ní byl. Někdy seděla celé hodiny u okna a dívala se ven, jindy neustále chodila po domě. O vlasy ani o svůj vzhled se nestarala.

Žena, kterou kdysi všichni obdivovali, jako by na sebe úplně zapomněla. Občas se její stav zhoršil a znovu odjížděla do léčebny. Její manžel to nedal a odešel. Nechal ji jejím rodičům a sourozencům, ať se starají.

Teta už se nám nikdy nevrátila

Ačkoli stále žila, ta teta, kterou jsem znala do svých sedmi let, tu už nebyla. Měla jsem dětské naděje, že ji rozveselím a ona mě pozná. Možná si mě pamatovala stále, ale nemohla jsem to poznat.

Dospělí mne s ní nenechávali samotnou. Já jí třeba přinesla naši společnou fotografii, ona se podívala, nepřítomně zírala, a pak přišel někdo s tím, že to stejně nemá cenu. Chtěla jsem pomoct.

Zdálo se, že vzpomínky úplně vymazala

Jednou jsem se jí zeptala, jestli si mě pamatuje. Naklonila hlavu na stranu, panenky se jí zvětšily, a to mě dospělí radši odtáhli. Báli se, že mi ublíží? Ani to jsem se nikdy nedozvěděla.

Občas jsem jako neznalé dítě měla pocit, že mne od ní odtahují, protože bych se tou nemocí mohla nakazit. Dnes si však myslím, že možná měli strach, aby mi něco neudělala, když já jsem byla něčí dítě a ona o to své přišla.

Lenka T. (66), Kopřivnice